NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Čís. 89.

Ode dne 28. října 1918 počínajíc lze na základě spisů a listin zřízených ve státě německo-rakouském povoliti a provésti exekuci jen tenkráte a tou měrou, pokud vzájemnost jest zaručena státními smlouvami nebo vládními prohlášeními o tom vydanými, ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlášenými.1) (Rozh. ze dne 18. března 1919, R I 102/19.)
Návrh vymáhající věřitelky na povolení exekuce k dobytí tří směnečných pohledávek byl prvním soudem (zemským soudem v Praze) zamítnut, jelikož exekuční tituly, o něž se návrh opírá, totiž tři směnečné platební příkazy, vydány jsou obchodním soudem vídeňským, tedy dle nynějšího stavu soudem cizozemským, jelikož nad to exekuční tituly, tyto vzešly a staly se vykonatelnými teprve po tom, když již bývalá monarchie se rozpadla a když již jmenovaný soud k jinému státu náležel, a jelikož zachovávání vzájemnosti tímto cizím státem není zaručeno způsobem uvedeným v § 79 ex. ř. Při tom se podotýká, že § 79 ex. ř. stanoví za podmínku výkonu exekuce podle cizozemských titulů v tuzemsku, že vzájemnost je zaručena smlouvami státními nebo vyhlášenými vládními prohlášeními, tedy, výslovně, že však výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 23. ledna 1919 č. 1501 k návrhu připojený neobsahuje potvrzení tohoto positivního požadavku a předpokladu pro povolení žádané exekuce. — Rekursní soud (vrchní zemský soud v Praze) usnesení prvního soudu zrušil a uložil témuž, by o návrhu znova po zákonu rozhodl, nehledě k důvodům zrušeného usnesení. Důvody: Dle § 79 ex. ř., jenž podle čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 Sb. zák. a nař. zůstal pro náš stát prozatím v platnosti, smí exekuce na základě listin zřízených v cizině vykonána býti v tuzemsku toliko tenkrát a v té míře, když a pokud vzájemnost jest zaručena státními smlouvami nebo vládními prohlášeními o nich náležitě vyhlášenými. Toto omezení bylo, jak vysvítá z vládních motivů (str. 169), vydaných k osnově řádu exekučního z roku 1896, v zákon pojato k ochraně zájmů tuzemcův i nelze je vykládati v neprospěch vymáhající věřitelky, když exekuční tituly, o které jde, vydány byly ve státě německo-rakouském a stát Československý s tímto státem dosud neuzavřel smlouvy o vzájemném výkonu exekucí. Vzhledem na tuto okolnost stačí místo všeobecné státní smlouvy nebo vládního prohlášení, jak žádáno jest v § 79 ex. ř., potvrzení ministerstva spravedlnosti, přiložené k návrhu exekučnímu, i nelze návrh tento zamítnouti z důvodů, že zachovávání vzájemnosti státem německo-rakouským není zaručeno způsobem uvedeným v § 79 ex. ř.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu dlužníkovu, změnil usnesení rekursního soudu a obnovil usnesení soudu prvého.
Důvody:
Na opodstatněnou svého zrušovacího usnesení dovolává se rekursní soud v prvé řadě motivů k § 79 ex. ř. Podává je však neúplně a dospívá následkem toho k důsledku, s nímž nelze souhlasiti. V příslušné stati motivů praví se: »Otázka exekvovatelnosti rozsudků a pod. určitého cizího státu nebude budoucně řešena v přímém styku obojích soudů a těmito konkrétně od případu k případu, nýbrž zásadně mezi vládami samými, jimž tímto způsobem umožněna je účinnější ochrana zájmů vlastních státních příslušníků podle zvláštních vztahů tuzemska k dotyčnému cizímu státu.« Z této statě motivů vyplývá, že ochrana zájmů vlastních státních v příslušníků vložena jest do rukou vlády. Na vládě bude, by položila si otázku účinné ochrany zájmů vlastních státních příslušníků dříve, než státní smlouvu uzavře neb učiní v říšském zákoníku prohlášení o zaručení vzájemnosti. Pro soud jest státní smlouva nebo vládní prohlášení, uveřejněné v říšském zákoníku, jak praví se v téže stati motivů, positivní hranicí a podmínkou pro vykonatelnost cizozemských exekučních titulů. Rozhoduje o návrhu na povolení exekuce na základě takovéhoto exekučního titulu, musí soud nepovšimnutou: ponechati okolnost, zda jest navrhovatelem tuzemec či cizozemec, poněvadž zákon po této stránce nižádného rozdílu nečiní a tudiž dle zásady § 33 obč. zák. není přípustno, řečený rozdíl činiti, aniž smí soud zabývati se otázkou, zda povolení či nepovolení exekuce bude v zájmu či ku škodě tuzemského účastníka, poněvadž, jak řečeno, ochrana těchto zájmů přísluší vládě, nikoli však soudu. Zaručena-li vzájemnost státní smlouvou nebo vládním prohlášením uveřejněným v říšském zákoníku, soud, jsou-li splněny i další náležitosti §§ 80 a 81 ex. ř., exekuci povoliti musí, buď kdo buď navrhovatelem a třeba, že by z povolení exekuce tuzemci ujma hrozila. Není-li zde naopak prv řečené základní podmínky, soud exekuci povoliti nesmí, byť i zjevno bylo, že by uznání vykonatelnosti exekučního titulu bylo v zájmu tuzemcův. Než ani výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 23. ledna 1919, č. 1501/19 není s to, by nahradil státní smlouvu, pokud se týče vládní opírá se návrh na povolení exekuce. Zákon vyžaduje v § 79 ex. ř. vládní prohlášení, jímž byla by uznána vykonatelnost exekučních titulův, o něž prohlášení, uveřejněné v říšském zákoníku, na jehož místo vstoupila pro státní obvod československé republiky sbírka zákonův a nařízení. Zákon rozeznává mezi vládními prohlášeními, jež jsou pro soud závaznými, taková, jež jsou rázu povšechného a musí býti uveřejněna v říšském zákoníku (§ 79 ex. ř.), a taková, jež si soud, jsa v pochybnostech, vyžádati má v konkrétním případě na ministru spravedlnosti (na př. při otázce práva chudých dle § 63 odst. 2 c. ř. s.). Poněvadž jedná se o předpisy rázu formálního, nelze v případech, pro něž prv zmíněná forma jest předepsána, spokojit! se s formou vládního prohlášení, zmíněnou na místě druhém. Než nehledíc k tomu, není řečeným výnosem ministerstva spravedlnosti vysloveno, že by zachovávání vzájemnosti bylo skutečně zabezpečeno. Praví se ve výnosu pouze, »že ani zachovávání vzájemnosti se státy bývalého Rakouska není povolení exekuce na závadu«. Tímto právním názorem není však soud vázán a také jím, hledíc k předpisu § 79 ex. ř., vázán býti nemůže. Jest proto usnesení soudu rekursního neodůvodněno i bylo obnoviti zákonu vyhovující usnesení soudu prvého.

Viz nyní nař. vlády ze dne 19. března 1919 č. 145 sb. zák. a nař.*

Citace:

č. 89. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 193-195.