Čís. 15364.

K § 35 ex. ř.
Vydražitelův nárok na odevzdání nemovitosti podle § 156, odst. 2 ex. ř. zanikl (§ 35 ex. ř.), pronajal-li (propachtoval-li) vydražitel vydraženou nemovitost dlužníkovi po udělení příklepu.
(Rozh. ze dne 3. září 1936, Rv I 1560/36.)
Žalovaná vede podle § 349 ex. ř. exekuci na vyklizení továrny, kterou vydražila a která dříve náležela žalobci. Tento exekucí vymáhaný nárok popírá žalobce žalobou podle § 35 ex. ř. domáhaje se jejího zrušení tvrdě, že po příklepu zanikl tím, že mu žalovaná vydraženou nemovitost pronajala. Prvý soud žalobě vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalovaná vede podle § 349 ex. ř. exekuci na vyklizení továrny, kterou vydražila a která dříve náležela žalobci, a vymáhá tedy nárok uvedený v § 156 II ex. ř., vykonatelný po splnění dražebních podmínek, avšak jen tehdy, když je vyklizení nutné (Sb. n. s. 4484, 6357 a t. zv. »odpovědi« k § 156 ex. ř. ve výnosu min. sprav. č. 44/1897 Věst.). Žalobce popírá tento nárok vydražitelčin na odevzdání vydražené nemovitosti proto, že prý po příklepu zanikl. Jest tedy jeho žaloba námitkou podle § 35 ex. ř. proti nároku vzniklému žalované z práva vlastnického, nabytého příklepem (§§ 156 a 157 I ex. ř.). Tato žaloba jest podle přednesu žalované samé oprávněna. Žalovaná přednesla, že po vydražení továrny dovolila žalobci, aby až do konce roku 1934 v ní zůstal za úplatu 500 Kč měsíčně. Tím však vznikl mezí oběma právní poměr, který nelze posuzovali jinak než jako poměr nájemní (nebo pachtovní). neboť podle § 1090 obč. zák. nájemní smlouva záleží právě v tom, že užívání věci nezuživatelné jest přenecháno někomu na určitou úplatu. Podle této smlouvy je posuzovali práva a povinnosti stran. Žalovaná jako pronajímatelka má podle § 1109 obč. zák. nárok na vrácení nemovitosti až po skončení nájemního (pachtovního) poměru. Ale tím současně zanikl dosavadní poměr, který byl mezi stranami, totiž mezi povinným a vydražitelkou, neboť žalobce užívá továrny již ne jako povinný na základě svého dřívějšího práva vlastnického (práva věcného), nýbrž již jenom na základě svého obligačního práva, jehož nabyl smlouvou nájemní. Přestal tedy být proti žalované povinným a stal se nájemníkem (Sb. n. s. 4027 v důvodech). Exekuční návrh vydražitelův podle § 156 II ex. ř. je výronem jeho práva vlastnického (§§ 362 a 366 obč. z.), jehož nabyl příklepem. Je-li však vlastník z důvodu práva obligačního povinen ponechati věc dlužníku (na př. proto, že mu ji pronajal), nemůže se domáhati odevzdání věci (sr. také Randa-Kasanda, »Právo vlastnické«, o námitkách proti žalobě vlastnické, str. 288). Zanikl-li mezi stranami poměr povinného a vydražitelky, byv nahrazen nájemním poměrem, zanikl i věcný nárok žalované na vyklizení nemovitosti povinným podle § 156 ex. ř. a zbyl jí proti žalobci jen obligační nárok ze smlouvy podle § 1109 obč. zák. Právem se tudíž žalobce domáhá rozsudku, že nárok žalované čerpaný z § 156 II ex. ř. zanikl, a nelze schválili názor odvolacího soudu, že tento nárok byl jen zastaven (odsunut) a že prý proto nelze vyhověti žalobní prosbě a vyslovení zániku.

Citace:

č. 15364. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 780-781.