NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4238.

Obecní samospráva. — Administrativní řízení: Obecní finanční komise není legitimována stěžovati si do usnesení obecní rady povahy finanční, leč by tvrdila, že obecní rada učinila nekompetentně usnesení spadající do příslušnosti obecního zastupitelstva.
(Nález ze dne 15. prosince 1924 č. 20623.)
Prejudikatura: Boh. 1575 adm.
Věc: Finanční komise zemského hlavního města Olomouce proti moravskému zemskému výboru v Brně o rekursní legitimaci.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutími vyslovil žal. úřad v různých případech v cestě instanční, že obecní finanční komisi přísluší legitimace rekursní toliko vůči usnesením obecního zastupitelstva, nikoli však proti usnesením obecní rady.
Stížnosti brojící proti tomuto názoru nss neshledal důvodnými.
§ 9 ob. fin. novely vymezuje funkci fin. komise obecní ustanovením, že má právo »kontrolovati veškero hospodářství obecní a odvolati se s účinkem odkládacím ze všech usnesení obecního zastupitelstva povahy finanční.«
Jaký jest obsah onoho »práva kontroly«, zákon nepraví. Podle obyčejného významu slova »kontrolovati« (§ 6 o. z. o.) rozumí se tím pozorovati určitou činnost, a to za tím účelem, aby mohlo býti zjištěno, děje-li se správně čili nic. Z práva kontroly neplyne pojmově nic více, nežli právo kontrolujícího, seznati skutečnosti jeho kontrole podrobené — právo přezvědu — a korelátní povinnost subjektu kontrole podrobeného, poskytnouti kontrolujícímu faktickou možnost, aby skutečnosti ty seznal. Neplyne z pojmu kontroly zejména, že by kontrolujícímu orgánu příslušela nějaká práva další, kterými by mohl výsledky své činnosti vůči kontrolovanému subjektu nějak uplatniti. Kontrola především není dozor. Neobsahuje právo autoritativní kritiky kontrolované činnosti, právo autoritativně zjišťovati, že činnost tato je či není správná, a eventuelně pak jednostranně zjednávati odpomoc. Kontrola o sobě nedává však kontrolujícímu ani právo, aby výsledky své činnosti mohl jako strana procesními právy nadaná uplatňovati u příslušného úřadu. Jde v podstatě o pouhou pomocnou funkci, která jen sbírá materiál pro činnost dozorčí.
Z práva kontroly, daného ob. fin. komisi, neplyne tedy nic jiného, než že tato komise je oprávněna seznávati veškery skutečnosti, které se týkají hospodářství obecního, a že ostatní orgány obecní jsou povinny toto seznání jí umožniti (srov. nález Boh. 1575 adm.) arciť nelze ob. fin. komisi odepříti dále ani oprávnění, aby výsledek své kontrolní činnosti také oznámila ob. zastupitelstvu a po případě úřadu dozorčímu, a tyto orgány dle povinnosti své na případně shledané vady v ob. hospodářství upozornila. Tím jest však právo kontroly ob. fin. komise dle § 9/3 ob. fin. novely vyčerpáno, a další oprávnění lze jí přiznati jenom potud, pokud je pro to výslovný podklad v zákoně.
Ten je dán ovšem dalším ustanovením, že fin. komise má právo odvolati se ze všech usnesení ob. zastupitelstva povahy finanční. Tímto předpisem ob. fin. komise přestává býti pouhým kontrolorem, pouhým pomocným orgánem dozoru nad obcí. Zákon jí dává právo, aby úsudek, který si o jednotlivých aktech obce povahy finanční utvořila, uplatňovala vůči těmto aktům jako procesní strana cestou rekursní, tedy s účinkem, že odvolací stolice je na základě jejího rekursu povinna rozhodnouti, zda akt finanční komisí takto káraný je správný. Z pojmu kontroly, jak shora vymezen, patrno, že se zde jedná o oprávnění zcela samostatné, které v kontrolním právu finanční komise obsaženo není a z něho neplyne. Z toho jde však, že možno přiznati fin. komisi oprávnění to jenom potud, pokud je pro ně v zákoně podklad. Zákon dává však finanční komisi rekursní právo výslovně jenom proti usnesením ob. zastupitelstva, a nelze jí je proto přiznati také vůči usnesením obecní rady nebo jiných orgánů obecních. Vůči těmto je fin. komise — pokud není specielními předpisy povolána zvlášť se o nich vyjadřovati, jako na př. dle §§ 6, 10 a j. — omezena na funkci kontrolní a tedy na to, aby výsledky své činnosti kontrolní eventuelně se svým vyjádřením oznámila ob. zastupitelstvu, po případě vyššímu orgánu dozorčímu, jehož úvaze je ponecháno, zda, event. jakým způsobem chce zakročiti, aniž však fin. komisi na toto zakročení dozorčí přísluší právo.
Stanovisko stížností nelze obhájiti ani poukazem, že obecní rada je prý pouhým výborem ob. zastupitelstva a musí tedy podléhati téže kontrole jako tento sbor. Statut olomoucký v § 24 — souhlasně s § 13 ob. zřízení česk. a mor. a § 12 ob. zříz. slez. — rozeznává zcela přesně jednak sbor obecních starších, obecní výbor, nyní (§ 1 novely 1919) ob. zastupitelstvo, jednak obecní radu (obecní představenstvo) jako dva orgány od sebe odlišné, každý se samostatnou vlastní kompetencí. Toto rozlišování novelou ze 7. února 1919 č. 76 Sb. a ob. fin. novelou z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. zůstalo nedotčeno, ba bylo ustanovením § 7 novely z r. 1919 jen ještě sesíleno. Nelze proto, mluví-li ob. fin. novela v § 9 o rekursním právu proti usnesením ob. zastupitelstva, subsumovati pod tento termín také obecní radu, která — byť i z ob. zastupitelstva se volila — jsouc jednou zvolena, je sborem samostatným s vlastní kompetencí.
Docela irelevantní je pak okolnost st-lkou zdůrazněná, že usnesení ob. rady mohou ob. zastupitelstvem z moci dozorčí býti přezkoumávána. Neboť i kdyby tomu tak bylo — zda a v jakém rozsahu tvrzení stížnosti je správno, netřeba zkoumati, — neplyne z toho naprosto ničeho pro otázku, zda ob. zastupitelstvo ke stížnosti ob. fin. komise je povinno usnesení obecní rady přezkoumávati. A o to jediné tu jde.
Vyvozuje-li st-lka dále svou rekursní legitimaci proti usnesením obecní rady z toho, že může jimi ve svých zájmech býti dotčena, nelze ani s tímto závěrem souhlasiti. Ne každý zájem dává postavení strany a rekursní legitimaci, nýbrž jen zájem zákonem za právní zájem dotčeného subjektu uznaný a jako takový chráněný. Z toho, že zákon dává fin. komisi právo kontroly ob. hospodářství, neplyne však ještě, že chce veřejný zájem na tom, aby hospodářství obecní řádným způsobem bylo vykonáváno, naveskrz uznati a chrániti také jako její subjektivní právo. Za její právo lze interes její na tom, aby ob. hospodářství vykonáváno bylo způsobem, který ona uznává za správný, uznati pouze potud, pokud jí zákon k uplatnění jeho přiznává právní prostředky, a to činí — jak řečeno — jenom vůči usnesením ob. zastupitelstva. Nelze nepoznamenati, že kdyby zákon byl chtěl fin. komisi přiznati právo strany také vůči usnesením ob. rady, byl by se musil aspoň — kdyžtě jednání ob. rady jsou neveřejná — postarati o to, aby usnesení ta byla jí obligatorně sdělována, aby měla tak podklad pro eventuelní výkon rekursního práva, které by ovšem nutně bylo vázáno všeobecně platnou rekursní lhůtou. Ani okolnost, že usnesení ob. rady v určitém případě bylo vyvoláno fin. komisí, nedává této ještě vůči onomu usnesení postavení strany, neboť záleží právě na tom, a jediné na tom, co je předmětem podání na úřad vzneseného, resp. je-li jím uplatňován takový zájem, jejž právní řád uznává za právní zájem podatele.
Jenom potud bylo by možno a nutno přiznati ob. fin. komisi legitimaci k rekursu také do usnesení ob. rady, pokud by tvrdila, že ob. rada učinila ve věci povahy finanční nekompetentně usnesení, které spadá do příslušnosti ob. zastupitelstva. Neboť takovýmto nezákonným přesunem kompetence bylo by mařeno také rekursní právo dané zákonem fin. komisi proti usnesením ob. zastupitelstva, a na ochranu tohoto práva nebylo by jí možno ovšem legitimaci odepírati. V daných případech však nikde st-lka podobnou námitku nevznesla, a netřeba tedy po této stránce dále věcí se zabývati.
Možnost dozorčí stížnosti fin. komisi arciť uzavřena není; na výkon práva dozorčího však interesentům právního nároku nepřísluší, a nemůže proto fin. komise uplatňovati jako porušení svého subjektivního práva (§ 2 zák. o ss), jestliže k jejímu rekursu, pojatému snad jako pouhá stížnost dozorčí, ob. zastupitelstvo nezakročilo.
Namítá-li však st-lka, že bez přiznání rekursního práva i vůči aktům ob. rady její kontrola ob. hospodářství stává se ilusorní, nespadá posouzení této otázky, která není otázkou právní, nýbrž otázkou účelnosti de lege ferenda, do kompetence nss-u.

Citace:

č. 4238. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1036-1038.