Čís. 6314.

Osmihodinná doba pracovní (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Předpis §u 3 (1) zákona nevztahuje se na práce přes čas ve smyslu §§ 6 a 7 zákona.
Není závady, by se nepracovalo během týdne i více než osm hodin, v případu §u 6 zákona i více než deset hodin denně.
Pokud dlužno v nedostavení se do práce přes čas spatřovati porušení §u 82 písm. f) živn. řádu.
(Rozh. ze dne 23. září 1926, Rv II 84/26.)
Žalobce byl dělníkem v továrně žalované firmy a zároveň předsedou závodního výboru. Dne 2. června 1925 byl žalobce propuštěn mimo jiné proto, že se nedostavil do práce přes čas. V žalobě, o niž tu jde, domáhal se určení, že mu přísluší proti žalované firmě nárok na mzdu za dobu od 2. června do 20. srpna 1925. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jest sice pravda, že nedostavení se do práce rovná se opuštění práce, v pojmu »opuštění« dle §u 82 f) živn. řádu jest obsaženo i »nedostavení se«, jehož účinek pro skutečný výkon práce se ničím neodchyluje od účinku opuštění práce. O opuštění práce lze však mluviti jen v tom případě, když dělník nekoná práci v zákonité pracovní době, zdráhá-li se pracovati déle neb v jiné době, než zákon dovoluje, nelze jeho jednání uznati za opuštění práce. Nyní ustanovuje § 1 (1) zákona o osmihodinné pracovní době ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n., že skutečná pracovní doba zaměstnance zásadně nesmí činiti více než 8 hodin ve 24 hodinách aneb nanejvýš 48 hodin týdně. Tento zákon ustanovuje dále v §u 3 (1), že rozdělení pracovní doby jest vyhraženo dohodě zaměstnavatele a zaměstnanců. Dle §u 6 (1) zákona může živnostenský inspektor povoliti dočasné prodloužení pracovních hodin, nejdéle na dobu 4 týdnů v roce a nanejvýše o 2 hodiny denně, takže denní pracovní doba nesmí činiti více než 10 hodin. Dle §u 4 pracovního řádu ze dne 24. listopadu 1921, — Čís. 6314 —
1343
jenž ovšem byl vydán před platností zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z. а n., takže závodní výbor při jeho sjednání nemohl spolupůsobiti ve smyslu §u 3 (1) tohoto zákona, kterému se však mlčky podrobil tím, že se již několik roků dle jeho předpisů pracuje, může denní pracovní doba s úředním povolením býti prodloužena o 2 hodiny denně a jsou dělníci povinní nařízené hodiny přes čas pracovati. V souzeném případě živnostenský inspektor udělil povolení k prodloužení pracovních hodin o 12 hodin týdně, toto povolení bylo dle předpisu pracovního řádu oznámeno vyvěšením, avšak žalovaná firma nedbala předpisů §u 3 (1) zákona o rozdělení prodloužené pracovní doby v dohodě se zaměstnanci, pokud se týče se závodním výborem, jenž dle §u 3 (1) zákona 330/21 jest povolán k tomu, by dozíral na zachování mzdových a pracovních smluv. Jak odvolatelka i v odvolacím spise připouští, bylo rozdělení práce žalobci jako předsedovi závodního výboru jen doručeno a vyvozuje-li žalovaná firma z toho, že tím již nastala povinnost dělnictva k práci v hodinách tímto rozdělením práce určených, nelze tomu přisvědčiti. Pracovní řád mluví ovšem o nařízených hodinách přes čas, tímto předpisem pracovního řádu není však právo dělníků spolupůsobících závodním výborem při rozdělení pracovní doby, nijak dotčeno a, pokud nedošlo k dohodě zákonem nařízené, nemělo rozdělení práce vztahující se na hodiny přes čas právního účinku. To platí zejména i proto, že dle výpovědi žalobce dělníci dle rozvrhu práce v prvním týdnu června 1925, t. j. od 2. června 1925 v pěti dnech měli pracovati asi 56 hodin, t. j. mimo sobotu asi 11 1/2 hodin denně, čímž bylo porušeno nutící ustanovení §u 6 (1) zákona 91/18, dle něhož denní pracovní doba nesměla přesahovati 10 hodin. Takovému nezákonnému poukazu nemuselo se dělnictvo podrobiti a okresní politická správa shledala též v jednání žalované firmy přestupek dle §u 3 zákona 91/18 a odsoudila ji dle §u 13 tohoto zákona k peněžité pokutě. Tento nález byl sice zemskou politickou správou zrušen s poukazem na § 4 pracovního řádu, dle něhož dělnictvo je povinno přes čas pracovati, jak bylo nařízeno zaměstnavatelem. Odvolací soud, jenž právním názorem politického úřadu nijak není vázán, nemůže souhlasiti s důvody zrušovacího usnesení druhé stolice, protože neodpovídají ani doslovu ani duchu zákona o osmihodinné pracovní době. Nařídil-li § 3 (1) tohoto zákona dohodu mezi dělnictvem a podnikatelem již při pravidelné osmihodinné pracovní době, tím více jest takové dohody zapotřebí při mimořádném prodloužení pracovních hodin, které zasahuje hluboko do práv zaměstnanců, kteří zákonem měli býti chráněni. Ochrana tímto zákonem dělníkům poskytnutá, zejména nutící předpis 3 (1) nemůže býti odstraněn pracovním řádem a mimo to nemluví pracovní řád ani o hodinách zaměstnavatelem nařízených, nýbrž slova »nařízené hodiny« vztahují se patrně na nařízení úřední. To vysvítá již z toho, že větě o nařízených hodinách předchází ustanovení, že denní pracovní doba může býti prodloužena až do dvou hodin jen s povolením úřadu, a následuje-li tomuto předpisu ustanovení, že dělníci jsou povinni pracovati nařízené hodiny přes čas, nutno tuto větu pracovního řádu vyložiti tak, že se tu jedná o hodiny přes čas, které úřadem byly — Čís. 6314 —
1344
nařízeny. Ježto však v souzeném případě k dohodě mezi dělnictvem a podnikatelem o rozdělení hodin přes čas nedošlo, ježto naopak dělnictvo se skoro jednomyslně usneslo, že nebude konati hodiny přes čas, pokud dělníci nebudou plných 48 hodin týdně zaměstnáni, a tím též odmítlo rozdělení prací podnikatelem jednostranně a v odporu s předpisy zákona o osmihodinné práci nařízené, ježto dále dělníci v posledním týdnu května 1925 již koncem pátku 48 hodin byli pracovali, nelze v tom, že se žalobce nezachoval dle nařízení odpůrce podle zákona neplatného a se v sobotu vůbec do práce nedostavil a v úterý přišel teprve o 7. hodině, shledati porušení pracovní smlouvy a opuštění práce. Ještě méně, než o opuštění práce vůbec, lze mluviti o neoprávněném opuštění práce. Propuštění bez výpovědi dle §u 82 f) živn. ř. není v podstatě než trestem, jenž se zaměstnanci ukládá, protože porušil své povinnosti z pracovní smlouvy. Předpokladem tohoto trestu, kterým zaměstnanec zejména v době nedostatku práce na svém výdělku jest těžce dotčen, jest zavinění dělníka, alespoň vědomí, že skutečně jedná proti předpisům pracovní smlouvy. Pojem »neoprávněného« dle §u 82 f) živn. ř. žádá tudíž, že dělník byl aneb aspoň musel býti toho subjektivního názoru, že jeho jednání je nedovoleným, že tedy nekonáním práce své povinnosti porušuje. V souzeném případě byl však průvodním řízením v druhé stolici doplněným zjištěn právě opak. Neboť, nehledíc ani k tomu, že již hořejší vývody o předpokladech opuštění práce skutkovou povahu »neoprávněného« opuštění vylučují, vysvítá z výpovědi svědka Antonína P-а a žalobce, že týž musel býti toho subjektivního náhledu, že žalovaná firma ničeho proti tomu nenamítá, že dělníci, kteří se vyslovili proti práci přes čas, prozatím pracují jen 48 hodin týdně. Neboť, když žalobce svědku P-ovi jako obchodvedoucímu žalované firmy sdělil, že 76 dělníků hlasovalo proti práci přes čas a jen 5 hlasovalo pro, odpověděl svědek, jenž dle výpovědi žalobce tenkráte proto zůstal déle v závodě, by se dozvěděl výsledek hlasování, že ten bude pracovati, kdo přijde, že firmou bude všecko připraveno. Ani slovem nezmínil se zástupce žalované firmy o tom, že trvá na práci přes čas a že nedostavení se do práce přes čas bude míti za následek propuštění neb výpověď neb jiná opatření. Přihlíží-li se dále ještě k tomu, že zástupce firmy, když žalobce mu sdělil, že dělníci v otázce práce přes čas budou hlasovati, jen odpověděl, že nedovoluje hlasování v pracovních hodinách, že však dělníci po tom mohou dělati, co chtějí a že žalobce z toho musel souditi, že P. s hlasováním souhlasí, jest tvrzení žalobce, že z odpovědi P-а o výsledku hlasování soudil, že prozatímní nedostavení se do práce přes čas nebude považováno za porušení povinnosti k práci, úplně hodnověrným. P. tvrdí ovšem jako svědek, že dle jeho názoru žalobce nemohl býti toho názoru, subjektivní názor P-ův však nerozhoduje, zejména, když způsob myšlení zaměstnance a zaměstnavatele ve věci pracovní smlouvy často nebývá stejný, rozhodným jest jeho skutečné chování se a jeho odpověď a z té mohl žalobce souditi, že firma ničeho proti tomu nenamítá, že nebudou prozatím všichni dělníci pracovati přes čas. Odvolací soud zjišťuje proto na základě výpovědí svědka Antonína P-а a žalobce, že žalobce byl toho názoru, že — Čís. 6314 —
1345
druhá strana s tím souhlasí, že on a jeho spolupracovníci v úpravně se v sobotu, dne 30. května 1925, vůbec nedostaví do práce a že v úterý, dne 2. června 1925, přijdou až o 7. hodině ranní, toto zjištění vylučuje vědomí »neoprávněného« dle §u 82 f) živn. ř. stran žalobce, nejsou tu proto předpoklady první věty §u 82 f) živn. řádu a jsou tím námitky žalovaného, pokud se opírají o toto ustanovení zákona, vyvráceny. V této souvislosti budiž ještě poukázáno na to, že i žalovaná firma, při nejmenším její právní zástupce původně pochyboval, že tu jsou podmínky §u 82 f) živn. řádu, protože dopisem ze dne 8. června 1925 žalobci sdělil, že mu práce dne 30. května 1925 byla vypovězena se čtrnáctidenní výpovědní lhůtou. Svědek P. ovšem udal, že se tu jedná jen o omyl právního zástupce, ale skutečnost sama, že právní zástupce, kterému přece rozdíl mezi výpovědí a propuštěním dobře musel býti znám, dvakráte a to dne 30. května a dne 8. června 1925 se zmiňuje o výpovědi, nikoliv o propuštění, jest důkazem, jak vlastní právní zástupce žalované firmy chování se žalobce kvalifikoval a že v něm neshledal důvodů k propuštění bez výpovědi. Odvolatelka však neuplatňuje pouze, že žalobce práci neoprávněně opustil, nýbrž odvolává se též na ostatní ustanovení §u 82 f) živn. ř., tvrdíc zejména, že žalobce snažil se dělníky svésti k neposlušnosti а k zprotivení se proti majiteli živnosti a brojí, uvádějíc tento bod i v odvolacím spise, proti tomu, že první soudce zjistil, že dělníci po hlasování se spontánně a bez vyzvání žalobcem do práce nedostavili. Toto zjištění odpovídá však spisu, zejména výpovědem svědků a jest též potvrzeno výpovědí žalobce samého, dle níž každému dělníku bylo volně ponecháno na vůli, chce-li přes čas pracovati čili nic. Odvolací spis líčí chování se žalobce od doby, kdy začaly kolovati pověsti, že se bude pracovati přes čas, tvrdí, že žalobce, jenž svolával schůze, řídil hlasování a dělníkům, jakož i zástupci podnikatele výsledek hlasování sdělil, byl původcem a vůdcem celého hnutí, že jeho postupování bylo důvodem toho, že dělníci nechtěli pracovati přes čas a že tudíž dělníci jednali na jeho popud, nikoliv spontánně, jest ovšem pravda, že žalobce byl vůdcem hnutí proti práci přes čas, avšak vůdcem jako předseda závodního výboru k tomu povolaným. Že však spolupracovníky v jejich volné vůli nechtěl obmezovati, vysvítá již z toho, že je opětně svolal ke schůzím a že konečně dal hlasovati, že dělníkům, kteří chtěli pracovati přes čas, nečinil překážek a že tito skutečně pracovali, aniž proti tomu něco namítal. Tvrdí-li odvolatelka, že žalobce tím, že celé hnutí řídil, se snažil svésti spolupracovníky k neposlušnosti а k zprotivení se proti majiteli živnosti, zneuznává úplně povahu pracovní smlouvy a poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Pracovní smlouva jest smlouvou, kterou dělník podnikateli prodává svou pracovní sílu na dobu zákonem určenou, touto smlouvou podrobuje se sice dělník do jisté míry vůli podnikatele, podnikatel nestává se však tím nijak pánem a soudcem nad zaměstnancem a nesmí mu překážeti v tom, by zákonným způsobem nehájil svých práv. V souzeném případě bylo však zjištěno, že dělnictvo nesouhlasilo se zavedením hodin přes čas, pokud nebude úplně zaměstnáno nejméně 48 hodin týdně. Jak nyní žalobce hodnověrným způsobem udal, vyzvali ho dělníci jako předsedu — Čís. 6314 —
1346
závodního výboru, by se této věci ujal, žalobce, jenž dle §u 3 a) zákona 330/21 k tomu byl oprávněn a do jisté míry též povinen, svolal dělníky, by jejich vůli zjistil, vyjednával se zaměstnavatelem a živnostenským inspektorem, dal po předběžném uvědomění podnikatele konečně dělníkům hlasovati o tom, jakým způsobem má zastupovati jejich zájmy vůči podnikateli a sdělil mu vůli dělníků, nepřekážel dělníkům v projevu pravé jejich vůle. V tomto chování se shledává odvolatelka svádění k neposlušnosti а k zprotivení se proti ní. Taková kvalifikace jednání žalobce předpokládá však, že by dělník, i když se jedná o jeho zájmy, dle pracovní smlouvy se brániti nebyl oprávněn, tento názor odporuje však pravé povaze pracovní smlouvy, která nevytváří nijak poměr poddaného mezi podnikatelem a dělníkem; obrana, která se pohybuje v zákonitých formách, není neposlušností ani zprotivením se proti zaměstnavateli a nelze proto z toho, že žalobce byl vůdcem hnutí, ustrojiti důvod k propuštění dle §u 82 f) živn. ř. Shledává-li však odvolatelka i v tom, že žalobce se dne 30. května 1925 chtěl přesvědčiti o tom, kdo jde do práce, další čin dle §u 82 f) živn. ř., stačí k vyvrácení tohoto názoru uvésti, že i při výkladu zákona pro zaměstnavatele nejpříznivějším pouhá kontrolní činnost žalobcova, která nebyla spojena s aktivním počínáním, nemůže býti považována za čin a to ani v souvislosti s celým chováním se žalobce, jenž hranice dovoleného hájení práv dělníků nepřekročil. Již z dosavadních vývodů plyne, že ani o tom nemůže býti řeči, že žalobce se snažil sváděti dělníky k nemravným nebo nezákonným skutkům, a podotýká se ještě, že názor odvolatelky, že odepření práce v hodinách přes čas jest nemravným činem, nemá opory ani v pojmu nemravnosti ani v zákoně. Právě tak nelze ani v tom, že žalobce hlasovací lístky rozdělil za pracovních hodin, shledati nemravnost nebo nezákonnost. Neboť, jak již uvedeno, nenamítal žalobce ničeho proti tomu, aby po pracovních hodinách bylo hlasováno, a, rozdělil-li žalobce hlasovací lístky ke konci pracovní doby, což mohlo trvati nanejvýše několik minut, volil tím jen prostředek hodící se nejlépe k tomu účelu, by hlasování bylo co nejrychleji provedeno a by podnikateli co nejdříve výsledek mohl sděliti. Jak již první soudce zjistil, nestalo se to ku škodě žalované firmy, protože dělníci pracovali na akkord a při neúplném zaměstnání ještě měli přestávky, rozdělení hlasovacích lístků před skončením práce není ani objektivně ani subjektivně činem dle §u 82 f) živn. ř., nehledíc ani k tomu, že se tu jedná o tak nepatrnou a pro posouzení věci úplně nerozhodnou skutečnost, takže není zapotřebí se s ní ještě dále zabývati. Odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatňuje žalovaná i proto, že první soudce jejím námitkám ani potud nevyhověl, pokud tvrdila, že žalobce trvale své povinnosti zanedbával, avšak i v tomto směru jest odvolání neospravedlněné. Odvolatelka neuvádí v odvolacím spise pouze, že žalobce tím, že dne 30. května 1925 se vůbec do práce nedostavil a že dne 2. června 1925 teprve o 7. hodině ráno, trvale své povinnosti zanedbával, nýbrž pokouší se též dokázati, že své povinnosti porušil též jako předseda závodního výboru. Co se týče skutečnosti, že žalobce nepřišel do práce, poukazuje se jednak na dřívější vývody, dle nichž se tu nejedná o neoprávněné — Čís. 6314 —
1347
opuštění práce, jednak na důvody prvního soudce, jenž zcela správně uvádí, že žalobce se jen dvakráte do práce nedostavil a že to nestačí k pojmu trvalého porušování povinnosti. Trvalá činnost jest činností delší doby. Žalobce udal jako strana, že by byl pracoval přes čas, kdyby byl dne 2. června 1925 býval připuštěn k práci a zjistil, že dělnictvo je plně zaměstnáno, toto jeho tvrzení jest vzhledem k celé situaci hodnověrným a nelze proto míti za to, že zamýšlel trvale se brániti proti hodinám přes čas, nikterak se nepodařil žalované v tom směru průkaz trvalého porušování povinností. Co se však týče činnosti žalobce jako předsedy závodního výboru, tvrdí žalovaná strana, že žalobce jednal proti zájmům dělníků, protože zavedení práce přes čas mělo pro dělníky v zápětí zvýšení výdělku a žalobce se svým jednáním vlastně též bránil proti zvýšení výdělku dělnictva. Dále uplatňuje odvolatelka, že žalobce tím, že dělnictvo sváděl, by přes ustanovení §u 4 pracovní smlouvy a povolení práce přes čas nekonalo práce přes čas, se přímo dopustil porušení bodů a) a f) §u 3 (1) zákona 330/21, dle nichž má dozírati, by pracovní smlouva byla zachována a spolupůsobiti při udržování kázně a pořádku v závodě, dále, že přes zákaz §u 28 (2) cit. zákona samostatným nařízením tak zasáhl do správy a provozu v podniku, že tím byla způsobena vážná porucha v chodu závodu a značnější hmotná škoda firmy. Konečně poukazuje žalovaná ještě na to, že žalobce jako předseda závodního výboru a zvolený vůdce dělnictva měl též vzíti ohled na hospodářské zájmy podnikatele, protože hospodářský život může prospívati jen tenkráte, když i podnikatel k zájmům dělníka i dělník k zájmům podnikatele přihlíží, že hospodářská situace žádala práci v hodinách přes čas a že zamýšlené poškození zájmů podnikatele obsahuje porušení povinností dle zákona 330/21 a tím skutkovou povahu porušení povinností dle §u 82 f) živn. ř. Odvolací soud nemůže se však k těmto tvrzením odvolacího spisu připojiti. Že žalobce nejednal ani proti zákonu ani proti pracovnímu řádu a rozhodnutí živnostenského inspektora, nýbrž že celá jeho činnost směřovala k tomu, by zachoval práva dělnictva zákonem zajištěná, vysvítá již jasně z dřívějších vývodů. O zamýšleném rušení kázně a pořádku v závodě a o porušení pracovní smlouvy nemůže však již proto býti řečí, poněvadž, jak již vylíčeno, žalobce byl toho přesvědčení, že podnikatel ničeho proti tomu nenamítá, by část dělníků prozatím nepracovala více než osm hodin. Nejednalo se žalobci nijak o způsobení stávky, poněvadž myslel, že svědek P. jako zástupce zaměstnavatele s hlasováním a s votem dělnictva souhlasí a z toho důvodu nelze též jeho činnost kvalifikovati jako svémocné zasáhnutí do správy a provozu závodu. Nelze sice popříti, že dělníci po zavedení hodin přes čas více vydělávali než dříve, přes to nelze v postupování žalobcově shledati porušení jeho povinnosti vůči dělnictvu, protože dělnictvo samo rozhodlo, že zachování osmihodinné pracovní doby má pro ně větší a důležitější význam než možnost většího výdělku a pro posouzení zájmů dělnictva jest v první řadě směrodatnou jeho vlastní vůle. Co se pak týče ohledu na hospodářské zájmy zaměstnavatele, ku kterým předseda závodního výboru samozřejmo má přihlížeti jen potud, pokud dělníci tím nejsou ve svých právech dotčeni a poškozeni, stačí — Čís. 6314 —
1348
poukázati na to, že žalobce a jeho spolupracovníci práci přes čas neodepřeli zásadně a vůbec, nýbrž že jen chtěli předně zjistiti, jsou-li všichni dělníci nejméně 48 hodin týdně úplně zaměstnáni, a že toto stanovisko zájmům žalované firmy nijak neodporuje. Nikterak nelze v tom shledati porušení povinností žalobcových vyplývajících ze zákona 330/21. Ježto tedy předpoklady §u 82 f) živn. ř. v žádném směru nejsou splněny a propuštění žalobcovo postrádá každého zákonného podkladu, odpovídá napadený mezitímní rozsudek zákonu.
Nejvyšší soud neuznal žalobního nároku důvodem po právu.
Důvody:
Dovolání žalované strany nelze upříti oprávněnosti, pokud uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud nesdílí právního názoru odvolacího soudu, že předpis §u 3 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., podle něhož rozděliti pracovní dobu ponechává se dohodě zaměstnavatelů a zaměstnanců, platí také pro práce přes čas ve smyslu §§ů 6 a 7 tohoto zákona. Zákon přesně rozeznává dobu pracovní ve smyslu §u 1 od práce přes čas, kterou definuje v §u 6 v ten rozum, že se mimořádné pracovní hodiny považují za práce přes čas a musí se zvláště platiti, a prohlašuje v odstavci čtvrtém §u 7, že práce uvedené v tomto §u mají býti zvlášť placeny, pokud přesahují pravidelnou dobu pracovní. V §u 3 se nemluví o pracích přes čas a již proto nelze rozšiřovati tento předpis na práce tam neuvedené. Také v důvodové zprávě tisk. čís. 234 poukazuje se k tomu, že § 3 ponechává dohodě zaměstnanců, by si rozdělili pracovní dobu tak, jak to odpovídá potřebě výroby, když při tom skutečná práce nebude přesahovati dobu v §u 1 stanovenou. Správnost tohoto výkladu vysvítá také z povahy věci. Při úpravě práce přes čas musilo býti přihlédnuto ke zvláštním poměrům toho kterého podniku, byl-li pravidelný provoz přerušen živelními událostmi nebo nehodami, nebo nastala-li nutnost prací přes čas ve veřejném zájmu, nebo z jiných naléhavých důvodů, které nedopouštějí dlouhého řízení a po případě marného vyjednávání mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci. Předpis §u 3, který, jak zřejmo z nadpisu: »pracovní přestávky«, má hlavně na mysli stanovení délky těchto přestávek, nelze tedy vykládati tak, jak činí odvolací soud.
Rovněž nelze sdíleti právní názor odvolacího soudu, že vzhledem na ustanovení §u 6 denní pracovní doba za žádných okolností nesmí trvati déle než 10 hodin. V tomto směru přehlíží odvolací soud zásadní ustanovení §u 1, že pracovní doba nesmí trvati déle než osm hodin ve 24 hodinách nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně. Tento dodatek má právní význam. Kdyby byl správným názor odvolacího soudu, byl by tento dodatek zbytečným a zákon mohl se omeziti na určení maximální délky denní práce. Z toho, že tak neučinil, je zřejmo, že pevnou výměru pracovní doby vyznačuje jen tento dodatek o maximální délce týdenní práce. V těchto mezích lze práce na jednotlivé dny — Čís. 6314 —
1349
v týdnu po ujednání s dělnictvem ve smyslu §u 3 uvedeného zákona týkajícím se pravidelné pracovní doby libovolně rozděliti tak, že za účelem zkrácení práce v jednotlivé dny týdne, na př. v sobotu, může se pracovati během týdne i více než 8 hodin denně a v případě §u 6 zákona o 8hodinné době pracovní také více než 10 hodin denně. (Viz výnos ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, čís. 4751/III-19). V tomto směru je závažno, že žalované firmě byla povolena práce přes čas na 12 hodin týdně, nikoliv na 2 hodiny denně. Zjištění odvolacího soudu, ku kterému dospěl na základě výpovědí svědka Antonína P-а a žalobce, že žalobce byl toho názoru, že žalovaná firma souhlasí s tím, že on a jeho spolupracovníci v úpravně 30. května 1925 se vůbec nedostaví do práce a že 2. června 1925 přijdou teprve o 7. hodině ranní, není skutkovým zjištěním, nýbrž obsahuje výklad prohlášení, která učinil žalobce a zástupce žalované firmy Antonín P. Tento výklad podléhá tedy přezkumu dovolacího soudu s hlediska čís. 4 §u 503 c. ř. s., to tím více, jelikož v podstatě zde jde o řešení právní otázky, zda žalobce neoprávněně se nedostavil do práce ve smyslu §u 82 písm. f) živnost. řádu. Ani v tomto směru nesdílí dovolací soud právního názoru napadeného rozsudku. Uváží-li se, že žalovaná firma měla nutnou práci, že si z toho důvodu vymohla dovolení k práci přes čas, že provedla rozvrh této pracovní doby, že o tom uvědomila dělnictvo a že zástupce žalované firmy Antonín P. dle zjištění odvolacího soudu nesouhlasil ani s tím, že se má hlasovati o práci přes čas v pracovních hodinách, nelze považovati okolnosti uvedené v tomto směru odvolacím soudem za dostačující podklad pro závěr ve smyslu §u 863 obč. zák., že zástupce žalované firmy 29. května 1925 souhlasil s tím, že po případě 76 dělníků 30. května 1925 se nedostaví do práce a že žalobce mohl tento souhlas důvodně předpokládati a souditi, že prozatímní nedostavení se do práce přes čas nebude považováno za porušení povinnosti k práci. Dopisy ze dne 30. května a 8. června 1925 v tomto směru nemají rozhodného významu, jelikož pocházejí od právního zástupce žalované firmy a jelikož nižší soudy zjistily, že žalobce byl 2. června 1925 žalovanou firmou z práce propuštěn. Okolnosti, že až do 29. května 1925 včetně již pracoval 48 hodin, nemůže se žalobce právem dovolávati, jelikož žalované firmě příslušným úřadem byla dovolena práce přes čas od 30. května 1925; přezkoumání tohoto úředního povolení žalobci nepříslušelo a nemohl žalobce proto právem míti za to, že se na něm žádá práce nedovolená. Žalobce sám netvrdí, že již v sobotu 30. května 1925 měl pracovati déle než 10 hodin, nýbrž udal, že se do práce nedostavil proto, že až do 29. května 1925 odpoledne bylo již pracováno 48 hodin a jelikož dělnictvo s prací přes čas nesouhlasilo. Vzhledem k těmto vývodům nezbývá než závěr, že žalobce 30. května 1925 neoprávněně se nedostavil do práce a že již proto žalovanou firmou byl právem propuštěn. V §u 82 písm. f) živnostenského řádu jest vedle důvodu k propuštění proto, že dělník práce neoprávněně zanechal, uveden druhý důvod k propuštění a to trvalé zanedbávání povinností, který má na mysli dělníkovy poklesky vyjmouc prvý případ. Byl-li zjištěn tento, není přípustno zanechání práce posuzovati také s hlediska druhého důvodu propuštění a tento poklesek považovati za důvod k propuštění pouze za předpokladu, že jde o trvalé zanedbávání povinností, které zákon vyžaduje pouze při druhém důvodu propuštění. Za tohoto stavu věci nebylo potřebí, zabývati se dalšími dovolacími důvody a dalšími vývody dovolacího spisu.

Citace:

č. 6314. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 306-314.