Fondy kontribučenské.

F. k. byly buď k. f. obilní (Kontributions-Getreidefonds) nebo k. f. peněžní (Steuergeldfonds).
A. K. f. obilní nebo kontribučenské sýpky (špejchary) vznikly v zemích českých z poměru poddanského. Vrchnosti v dobách panování Marie Teresie a Josefa II. za neúrody a hladu musily podporovati sedláky na svých panstvích obilím k setí potřebným z vlastních svých zásob. Aby se tomu vyhnuly, nutily některé vrchnosti poddané rolníky k tomu, aby zřídili sýpku a do ní odváděli část své sklizně, která by v čas neúrody a nedostatku byla jim pro setbu k disposici. Myšlenka byla zdravá a patrně se osvědčila, neboť co přikazovaly až dosud jednotlivé vrchnosti z vlastní moci, to se stává brzy příkazem samé vlády.
Patentem císaře Josefa II. ze dne 9. 6. 1788 bylo nařízeno, aby každý poddaný, jenž má ornou půdu, ze čtyř druhů obilí: pšenice, žita, ječmene a ovsa třetí díl toho, čeho jinak na zimní a letní setbu v zrní každého druhu potřebuje, na špejchar obecní odvedl a podobným způsobem po tři leta za sebou odváděl, by za ten čas na každém panství, na každém statku a v každém městě se shromáždila zásoba obilí, jakéž jest zapotřebí k jednoroční setbě zimní i letní. Tak vznikly na jednotlivých panstvích kontribučenské sýpky a podle nařízení uvedeného patentu poskytovaly se z nich těm, kdož obilí tam odvedli (účastníkům), půjčky v obilí, a dlužníci měli povinnost půjčku splatiti opětně v obilí s jistým nadměrkem jako úrokem. Půjčky zajišťovaly se i na usedlosti dlužníkově a tak ještě nedávno setkávali jsme se v knihách pozemkových s vloženým tam obilím. Ježto zásoba obilí v sýpkách odváděním nadměrku (úroků) značně vzrostla a převyšovala potřebu, bylo dovoleno část zásoby zpeněžiti, a také dlužníci odváděli úroky později v penězích. Tím způsobem vznikly kontribučenské obilní fondy peněžní (Getreidegeldfonds) vedle k-ých f-ů obilních (sýpek).
Obojí tyto fondy stály pod dohledem úřadů krajských a gubernia; účastníci fondů těch vykonávali i jistý vliv na správu jmění toho, avšak přes to, že i některá guberniální nařízení o fondech těch vydaná mluví o vlastnictví kontribuentů, nebo prohlašují k-ý fond obilní za společné vlastnictví jejich, nešlo tu v pravdě o vlastnictví; účastníci nemohli žádati, aby se fond mezi ně rozdělil nebo ze společenství vystoupiti. Fond byl samostatnou osobou právnickou. Obilí odvedené do sýpky mělo povahu veřejné dávky a proto vždy uznáván byl zákonnými předpisy veřejnoprávní charakter těchto fondů, jenž způsobil, že při dalších zákonných úpravách návrhy na rozdělení fondů těch mezi účastníky nedošly schválení, nýbrž že trváno na neztenčeném zachování fondů těchto.
Účastníky fondů těch byli vždy uznáváni jen držitelé těch usedlostí rustikálních, z kterých obilí do sýpky bylo odvedeno. Právo to nerozlučně bylo spojeno s usedlostí a přecházelo na každého nového jejího držitele, a také tato zásada stala se vůdčí při dalších úpravách zákonných.
Zrušením svazku poddanského a celou změnou poměrů hospodářských, kdy nedostatku obilí k setí potřebného mohlo již lehce býti čeleno jiným způsobem, pozbyly kontribučenské sýpky svého významu.
Proto v Čechách zákonem zemským ze dne 9. 7. 1863, č. 45 z. z. č., byl zrušen závazek zachovávati tak řečené kontribučenské sýpky obilní a nařízeno, že tyto fondy obilní mají se proměniti ve fondy peněžité a sloučiti s obilními fondy peněžními, o nichž stala se zmínka již shora. Zároveň vyslovena zásada, že fondy tyto nesmějí se rozdělovati a mají se z nich zříditi záložny, šetříc při tom účelu zákonem původně jim daného.
Za účastníky fondu prohlášeni dočasní držitelé oněch usedlostí, o kterých uznáno, že se účastnily v posavadních kontribučenských sýpkách obilních, při čemž měla býti při stanovení jejich podílů měřítkem jejich orná půda, podle Josefinské výměry katastrální, pokud po právu nebylo žádného měřítka jiného, a podle měřítka toho měl býti vyměřen též podíl účastníků na každoročním čistém užitku. Další předpisy zákona toho týkají se zpeněžení dosavadních fondů obilních a správy fondu, jež se svěřuje účastníkům. Tito volí ze sebe širší (6—18 členů) a užší výbor (správce fondu a dva až čtyři přísedící), tento ke správě a onen ke kontrole a revisi. Nežli jmění výbory těmi bylo převzato, spravovaly je prozatím berní úřady. Stanovení základních zásad o zřízení záložen vyhrazeno zvláštnímu zákonu zemskému.
Bližší ustanovení ta o zřízení záložen z k-ých f-ů obilních byla pak v Čechách vydána zákonem zemským ze dne 6. 8. 1864, č. 28 z. z. č. Podle zákona toho byly z k-ých f-ů obilních na peníze přeměněných zřízeny kontribučenské záložny a tyto zákonem zemským ze dne 22. 3. 1882, č. 26 z. z. č., byly sloučeny a přeměněny v okresní záložny hospodářské.
Podobně i na Moravě byly zákonem ze dne 15. 7. 1864, č. 33, k. f. obilní zrušeny a přeměněny spolu s k-ými f-y peněžními (Steuergeldfonds), o nichž bude níže pojednáno, v kontribučenské záložny. Ty trvají tam dosud, přeměna jejich v okresní záložny hospodářské, ač již leta se o ní uvažuje a v revolučním Národním Shromáždění dokonce byl v té příčině podán podrobný návrh zákona, nestala se dosud skutkem.
B. K. f. peněžní (Steuergeldfonds). český název těchto fondů nebyl vhodně volen, neboť může vésti i k omylům, ježto i obilní fondy na peníze přeměněné jmenují se v zákoně fondy peněžními. A přece jde o fondy různého původu. Jak lépe německý název naznačuje, k. f. peněžní jsou v těsné souvislosti s placením berní.
K. f. peněžní mají původ svůj v systemálním patentu, daném dne 26. 7. 1748 za příčinou úpravy vrchnostenského rozvržení daně rustikální, kde nařízeno mimo jiné toto:
„Větších poplatků rozvrhovati nemá také vůbec býti zapovídáno, neboť opatrná vrchnost, která v lepších letech, kdež to poddanému možno učiniti, o něco více nashromáždí, zřídí ihned poddaným kasu, z kteréž by poddaní v letech zlých nebo v nehodách in contribuendis mohli býti podporováni.“
Podle pokynu toho ukládaly vrchnosti poddaným přeplatky k dani rustikální pod titulem „zvlášních vydání“ (Extraausgaben), přeplatky ty plynuly pak do fondů, z kterých byly poddaným poskytovány v případě potřeby podpory.
Fondy takto zřízené vzrostly během doby jednak vlastními úroky, jednak různými pokutami a náhradami, jež jim vrchnosti přikazovaly. S druhé strany uvalovány na fondy ty různé závazky, tak na př. zapravovati platy obecním lékařům a ohledačům mrtvol, útraty za vyučování pomocnic ku porodu, náklady na opatřování nářadí hasičského, podpory vysloužilcům, pohořelým, platy obecným cestářům a pod.
Právo účastenství na fondu také tu bylo spojeno s držením rustikální usedlosti, z které se platily daňové přeplatky, a přecházelo na každého nového nabyvatele usedlosti takové.
Po zrušení poddanství spravovaly fondy ty berní úřady, až pak zákonem zemským ze dne 7. 7. 1864, č. 26 z. z. č., byly odevzdány do vlastní správy účastníkům fondů, a pokud šlo o kontribučenské peněžní fondy měst, do samosprávy příslušných obcí jako část jejich kmenového jmění. Účastníci měli ke správě fondů zvoliti širší a užší výbor a platila pro správu jeho ustanovení §§ 67, 68, 69, 97 a 102 obecního zřízení. Fond celého panství mohl býti spravován jako celek (ještě za našich dnů existovaly takové fondy celých bývalých panství) nebo mohl býti rozdělen podle jednotlivých osad, a správa mohla býti přenesena i na místní výbor. Užitků fondu smělo býti použito jen k obecně prospěšným účelům účastníků. Dohled nad neztenčeným zachováním fondů těch měla vykonávati okresní zastupitelstva.
Cizí jmění často v kontribučenských peněžních fondech chované mělo podle zákona také připadnouti těmto fondům, jakmile nároky na jmění to pominuly promlčením. Nejčastěji byly s fondy těmi smíšeny fondy bonifikační nebo praestanční, vzniklé z válečných náhrad (za dodané přípřeže, pozemky postoupené ke stavbě vojenských silnic, za škody válkou způsobené). O fondech těchto měla okresní správa politická podle ministerského nařízení ze dne 10. 9. 1858, č. 150 ř. z., vykonati ediktální řízení, a neuplatnil-li nikdo nárok na jmění to, vydati je příslušným obcím s výhradou nároků původních praestantů a jich právních nástupců až do jich promlčení.
Kmenové jmění kontribučenských peněžních fondů, pokud nebylo rozpůjčeno, bylo uloženo v státních obligacích (rentách), jež vinkulovány buď na kontribučenský peněžní fond bývalého panství ...... nebo na podílníky kontribučenského peněžního fondu bývalého panství ...... z obce ...., kdežto obligace fondů praestančních (bonifikačních) byly vinkulovány na poddané bývalého panství ......, takže nečinilo v praxi potíží, zjistiti, jde-li o kontribučenský fond peněžní nebo fond bonifikační.
Podle § 68 obecního zřízení bylo lze použíti kmenového jmění kontribučenských peněžních fondů k jistým veřejným účelům s povolením sněmu. Když žádosti za povolení takové počaly hojněji docházeti, byl vydán zákon ze dne 20. 12. 1881, č. 70 z. z. č., podle něhož mohl zemský výbor v dohodě s místodržitelstvím povoliti, aby kmenového jmění bylo použito k některému obecně prospěšnému účelu, neváznou-li na fondu žádné závazky, není-li v něm obsaženo žádné jmění cizí a usnesou-li se o věnování tři čtvrtiny účastníků, jichž podíly činí dvě třetiny kmenového jmění.
Tím způsobem bylo jmění fondů těch použito k nejrůznějším účelům: na stavbu a opravu cest a školních budov, na opatření hasičského nářadí, zřízení mostní váhy, opravu kaple a pod.
Značnou potíž způsobovalo zjišťování účastníků a jich podílů. Pomůckou byly a jsou dosud úřadům daňové subrepartice bývalých panství před r. 1849, chované dříve u místodržitelství a nyní v archivu ministerstva vnitra, kde usedlosti, z nichž platily se zvláštní výlohy (Extraausgaben), a také tyto přeplatky daňové jsou vyznačeny.
Jiné nesnáze vznikaly v otázce, zdali při oddělování pozemků od oprávněné usedlosti dělí se též podíl na kontribučenském peněžním fondě. Praxe i judikatura správního soudu (vídeňského) kolísala. Pokud nepřiznávána dělitelnost podílu, hleděno k dříve platné nedělitelnosti selských usedlostí, a kde přiznávána, dělo se tak z úvahy, že by nebylo slušno a spravedlivo, aby podíl neztenčený zůstal při usedlosti, od níž by většina pozemků byla oddělena.
Okresní zastupitelstva (výbory) vykonávala nad kontribučenskými peněžními fondy většinou dohled nedostatečně, a tak fondy ty ocitly se namnoze v žalostném stavu. Jmění rozpůjčené a nedostatečně zajištěné se ztratilo, někde rozděleno mezi účastníky nebo smíšeno se jměním obecním, použito na různé účely obecní bez povolení atd.
Proto nařídil zemský výbor r. 1896 provedení soupisu všech trvajících kontribučenských peněžních fondů a výkazy okresy předložené jsou až dosud základem všeho dalšího šetření ve věci této.
Zákonem zemským ze dne 26. 4. 1900, č. 33 z. z. č. (v souvislosti se zákonem ze dne 26. 4. 1900, č. 32 z. z. č.), bylo dovoleno dobrovolně spojovati kmenové jmění kontribučenských peněžních fondů s kmenovým jměním okresních záložen hospodářských. Podle zprávy zemského výboru ze dne 1. 7. 1908 podané sněmu (I. výr. zasedání sněmu království českého z r. 1908, tisk XIV., č. 353 sněm.) byly takto do té doby dobrovolně spojeny se záložnami dotčenými kontribučenské peněžní fondy v sumě 262315 K 43 h.
Celkové jmění fondů těch dosud nepoužitých a se záložnami nespojených činilo podle téže zprávy zemského výboru ve 182 okresech 3778237 K 37 h.
Chtěje jmění to zachrániti, navrhl zemský výbor sněmu obligatorní spojení jmění fondů těch s kmenovým jměním okresních hospodářských záložen, avšak nucené spojení to vyslovil teprve zákon ze dne 6. 6. 1924, č. 128 Sb. z. a n. (prováděcí nařízení ze dne 13. 12. 1924, č. 269 Sb z. a n.). Zákonem tím byly zrušeny dosud platné zákony o kontribučenských peněžních fondech ze dne 7. 7. 1864, č. 26 z. z. č., ze dne 20. 12. 1881, č. 70 z. z. č., a ze dne 26. 4. 1900, č. 33 z. z. č., a rovněž ministerské nařízení o praestančních fondech ze dne 10. 9. 1858, č. 150 ř. z., a praestanční fondy obcím dosud ve vlastnictví neodevzdané, fondy viničné a jiné podobné fondy přikázány rovněž okresním záložnám hospodářským. Tím stali se účastníci kontribučenských peněžních fondů se svými podíly účastníky okresních záložen hospodářských. Od doby spojení platí o podílech dotčených fondů, o jich držení, nabývání a dělení vše, co ustanoveno zákonem o podílech okresní hospodářské záložny.
Nelze-li účastníky fondu zjistiti, připadá jmění jeho reservnímu fondu záložny.
Praestanční, viničné a jiné podobné fondy se závazky na nich váznoucími sloučeny se záložnou jako podíl příslušné katastrální obce.
Viničný fond vyskytl se v praxi jen v jediném případě a to v bývalé obci libeňské. Ježto bylo pochybno, jde-li tu o jmění kontrib. peněžního fondu, mohl býti fond ten s okresní hospodářskou záložnou v Karlíně sloučen teprv na základě výše uvedeného zákona.
Na Moravě, jak již výše podotknuto, splynuly kontribučenské peněžní fondy s k-ými f. obilními již při zřízení kontribučenských záložen.
Všecko další nutno již uvésti v souvislosti s pojednáním o okresních záložnách hospodářských.
Literatura.
Dr. Jakub Škarda: „Výklad zákonů pro král. České o záložnách hospodářských, o kontribučenských sýpkách, pak o peněžních fondech kontribučenských“, v Praze 1865; JUDr. František Doubrava: „Okresní záložny hospodářské, jejich vznik, vývoj a působnost", v Praze — a tisky sněmovní, zejména tisk XIV., čís. 353 sněm.) (I. výroční zasedání sněmu král. Českého z r. 1908).
Antonín Klášterský.

Citace:

Fondy kontribučenské. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 680-683.