NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2667.

Jede-li řidič automobilu po nepřehledné cestě, kde nutno počítati s náhlým vyskytnutím se překážky, musí již předem vydatně brzditi a rychlost zmírniti tak, by byl připraven na všechny možnosti.
(Rozh. ze dne 18. února 1927, Zm II 515/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 9. listopadu 1926, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti života podle §§ů 335 a 337 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství uplatňující důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. dlužno přisvědčiti. Napadený rozsudek není sice pochybeným potud, pokud nespatřuje vinu obžalovaného v tom, že jel rychle, ježto podle rozsudkových zjištění rychlost srážky nezavinila, než nalézací soud přehlédnuv předpis §u 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., opomenul se zabývati otázkou, zda se obžalovaný přece nedopustil za daných okolností neopatrnosti. Onen § obsahuje základní předpis o povinnostech řidiče auta vzhledem k bezpečnosti dopravy a stanoví, že musí zvoliti rychlost jízdy za všech okolností tak, by byl pánem rychlosti a by nebyla ohrožena bezpečnost osob a majetku. Řidič vozidla je povinen přiměřeně zmírniti rychlost jízdy po případě zůstali stát a vypnouti motor, mohly-li by jeho vozidlem býti vyvolány úrazy nebo poruchy v provozu. Okolnost, zda a do jaké míry má řidič silostroje zmírniti rychlost, kterou dosud jel a jež nepřevyšuje rychlost nařízením (§ 46) stanovenou, je odvislá od zvláštních okolností případu. Jede-li řidič vozidla po cestě nepřehledné, kde nutno počítati s náhlým vyskytnutím se překážky, musí již předem vydatně brzditi a rychlost zmírniti tak, by mohl býti připraven na všechny možnosti a by takto předešel podle možnosti úrazu, nebo v nejnepříznivějším případě aspoň omezil zhoubné následky srážky na míru nejmenší. Nalézací soud stojí na stanovisku, že směrodatným je toliko, že cyklista jel na nesprávné straně cesty a že by vůbec ku srážce nebylo došlo, kdyby jel po správné straně silnice a nechoval se tak neočekávaně, že před přijíždějícím autem seskočil s kola. Nalézací soud je však na omylu, neboť pominul tím vůbec zásadu, že trestně zodpovědným podle §u 335 tr. zák. je každý, kdo vyvolal byť i jen jednu z podmínek, které v daném případě měly v zápětí úraz, a že ani značné spoluzavinění nevylučuje trestní zodpovědnosti obžalovaného, ježto ku trestnosti podle řečeného zákonného ustanovení se nevyžaduje, by protizákonný výsledek nastal výlučně jen opomenutím vinníkovým. Vycházeje z tohoto nesprávného výkladu zákona nezjistil nalézací soud, jaká byla v souzeném případě situace, opomenuv zabývati se výsledky průvodního řízení, zvláště trestním oznámením a posudkem znalce, podle nichž po Republikánské třídě ve V. právě vzhledem k nebezpečné zatáčce, v níž se neštěstí přihodilo, jakož i špatné vyhlídce, nutno jeti za přísného šetření veškerých jízdních předpisů a dbáti výstražné tabulky, určující v těch místech přípustnou rychlost pro auta 6 km za hodinu, to tím spíše, any železářské podniky způsobují na frekventovaném místě činu takový hluk, že přehlušuje znamení řidičem silostroje dávaná a zabraňuje slyšeti blížící se auto, což zvyšuje značně nebezpečnost jízdy na onom místě. Rozsudek neodpověděl k otázce, zda obžalovaný brzdil vůbec, dostatečně nebo včas, a nezjistil, zda snad obžalovaný včas a dostatečně brzditi nemohl, předpokládaje toliko, že srážka stala se vinou cyklisty, jedoucího proti předpisu po pravé straně, kde jel mu naproti též automobil. Řečenými místními poměry, jež zajisté nutkaly by každého automobilistu na tak frekventovaném a nebezpečném místě ke zvýšené pozornosti a otázkou, zda obžalovaný neopomenul této pozornosti, bylo tím spíše zapotřebí se zabývati, any jsou velmi důležité nejen pro posouzení otázky, zda obžalovaný jel s povinnou opatrností či nikoli, nýbrž i pro otázku rozsudkem vylučované příčinné souvislosti jeho chování se s úrazem, při čemž nelze přehlédnouti, že obžalovaný zastavil auto teprve až asi 7 kroků za místem srážky. Stížnost mluví sice o rozporu s posudkem znalcovým, ale jde v pravdě o neúplnost rozsudku, ježto rozsudek pomíjí onen posudek znalcův, jenž se týká okolnosti pro posouzení případu rozhodné, to tím spíše, ježto podle posudku znalcova bylo by lze auto i při rychlosti 15 km za hodinu daleko před místem srážky zastaviti a srážce tak zabrániti. Pro dolíčené zmatky podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. bylo důvodné zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek v napadaném sprošťujícím výroku zrušiti jako zmatečný. Uznati ve věci samé nebylo zrušovacímu soudu možno již proto, že skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky, zda u obžalovaného lze mluviti o objektivním zavinění ve smyslu §§ 335, 337 tr. zák. jsou v roz-
9* sudku zjištěny vadně, čímž jeví se býti pochybným i vyloučení příčinného vztahu mezi chováním se obžalovaného a nehodou. Nezbylo proto, než podle §u 288 čís. 1 a 3 tr. ř. věc vrátiti soudu nalézacímu, by ji znovu projednat a o ní rozhodl.

Citace:

Čís. 2667.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 148-150.