NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7943.

Pozemková reforma.
Dohodl-li se přejímatel velkostatku s tím, jemuž dále prodal část velkostatku, v ten rozum, že bude otázka nároků úředníků upravena podle toho, jak rozhodne o nárocích Státní pozemkový úřad, jest pokládati za rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, když Státní pozemkový úřad, přezkoumav nároky úředníků, sdělil účastníkům dohody ústně, že jde o úředníky velkostatku a že jim přísluší uplatňovaný nárok, najmě na odbytné.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1928, Rv I 932/27.)
Svaz statkářů a nájemníků převzal při provádění pozemkové reformy dohodou od Státního pozemkového úřadu velkostatek, z něhož odprodal dvůr cukrovarnické rafinerii. Svaz dohodl se s rafinerií, že nároky zaměstnanců budou upraveny tak, jak rozhodne Státní pozemkový úřad o jich nárocích, t. j. přizná-li jim nároky jako úředníkům velkostatku, vyřídí nároky ty Svaz, v opačném případě pak nebude Svaz míti k nim závazků. Státní pozemkový úřad určil zaměstnancům odškodné a sdělil zástupcům Svazu i rafinerii, že zaměstnancům velkostatku přísluší nárok na odbytné. Žalobě zaměstnanců proti Svazu o zaplacení odbytného oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Zjištěno jest, že se žalovaný svaz dohodl s rafinerií N. dne 19. března 1925 ohledně nároků žalobců v ten smysl, že otázka těchto nároků bude vyřízena podle toho, jak rozhodne Státní pozemkový úřad o nárocích těchto úředníků, t. j. přizná-li jim nároky jako úředníkům velkostatku, vyřídí nároky ty žalovaný Svaz, kdežto v případě opačném Svaz k nim nebude míti žádných závazků. Jedná se tudíž o to, co touto dohodou bylo zamýšleno a jaké rozhodnutí měly strany při dohodě na mysli. Odvolací soud má za to, že stranám nešlo o formální správní rozhodnutí, které by stranám mělo býti písemně vydáno a do něhož by snad byla přípustná i stížnost podle § 75 náhr. zák. O rozhodnutí takové se ani jednati nemůže, poněvadž nejde o převzetí úředníků státem ve smyslu § 75 (1) náhr. zák., ohledně nichž může Státní pozemkový úřad učiniti opatření, z něhož připouští se stížnost k rozhodčí komisi, nýbrž o zaměstnance, které převzal žalovaný a rafinerie cukru, jichž povinností je, by se o ně postarali a kteří ručí za každou újmu, která by osobám těm z důvodu převodu majetku vznikla. Státnímu pozemkovému úřadu přísluší jen bdíti nad tím, by strany této povinnosti učinily zadost, nemůže však přinutiti je k tomu nějakým rozhodnutím, nýbrž jen pohrůžkou odepření schválení odprodeje. Z toho plyne, že strany nemohly míti na mysli formální správní rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, proti němuž by byla přípustná stížnost, kdyžtě tato přípustná jest jen v případě § 75 (1) náhr. zák., a o takový případ zde nejde, nýbrž o pouhé vyjádření Státního pozemkového úřadu, zda žalobce pokládá za úředníky velkostatku, jimž nárok na odškodnění ve smyslu § 75 náhr. zák. přísluší, tedy pouhý posudek třetí nestranné osoby, která jej také podala dopisy ze dne 14. ledna 1926 a 12. srpna 1926. Že Státní pozemkový úřad pokládal žalobce za úředníky velkostatku, jimž nárok podle § 75 náhr. zák. přísluší, plyne i z. toho, že jim odškodné číselně určil ještě než došlo ke sporu, kdo odškodné má hraditi, a že zástupcům Svazu i rafinerii cukru sdělil, že žalobcům jako zaměstnancům velkostatku přísluší nárok na odbytné, že však v té věci nic nezařídil, poněvadž bylo sporno, kdo má odbytné hraditi a mezi tím věc byla dána soudu k rozhodnutí. Ostatně, že žalobcům odškodné přísluší, nebylo od počátku sporné, jednalo se jen o to, kdo má odbytné hraditi. Tímto posudkem je dán podklad k rozhodnutí ve smyslu dohody ze dne 19. března 1925. Podle něho jsou žalobci zaměstnanci velkostatku s nárokem podle obdoby § 75 náhr. zák. a proto jich odbytné hradí žalovaný podle dohody ze dne 19. března 1925.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle zjištění nižších soudů dohodly se dne 19. března 1925 žalovaný Svaz a N-ská rafinerie, druhý přejímatel velkostatku P., ohledně nároků žalobců, o něž jde v tomto sporu, v ten rozum, že bude otázka nároků těch vyřízena podle toho, jak o nárocích rozhodne Státní pozemkový úřad. Přizná-li Státní pozemkový úřad nároky žalobcům jako úředníkům velkostatku, vyřídí nároky ty žalovaný Svaz, v případě opačném nebude míti Svaz žádných závazků. Dovolatel má za to, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu podle této dohody jest rozuměti formální rozhodnutí tohoto úřadu a vytýká jako nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že odvolací soud jest toho názoru, že za rozhodnutí Státního pozemkového úřadu jest pokládati i to, když Státní pozemkový úřad, přezkoumav nároky žalobců, sdělil účastníkům dohody ústně, že žalobce jest považovati za úředníky velkostatku a že uplatňovaný jimi nárok, najmě na odbytné (§ 75 náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n.) jim přísluší. Než odvolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu. Není pochyby, že ono ústní sdělení Státního pozemkového úřadu ve věci úplně nahrazuje formální rozhodnutí tohoto úřadu. V dohodě si strany formální rozhodnutí nevymínily a že se takové rozhodnutí samo sebou nerozumělo, plyne z toho, jak případně uvedl odvolací soud, že formální rozhodnutí Státního pozemkového úřadu předpisuje § 75 náhradového zákona, jde-li o převzetí zabraného statku státem, kdežto v tomto případě šlo o převzetí na základě dobrovolného odprodeje. Dodati jest, že, pokládá-li Svaz formální písemné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu podle dohody za nutné, bylo na něm, aby o rozhodnutí to zakročil. Toho však Svaz neučinil.

Citace:

č. 7943. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 564-566.