Čís. 4229.

Propachtovatel živnosti hostinské a výčepní jest práv pachtýři z náhrady škody, již pachtýř utrpěl tím, že mu byl znemožněn další výkon živnosti odhlášením jeho propachtovatelem u politického úřadu, jež se stalo vzhledem k výpovědi, napotom soudně neschválené.
(Rozh. ze dne 8. října 1924, Rv I 713/24.)
Žalobce uzavřel se žalovaným jako vlastníkem hostince č. p. 834 v K. v listopadu 1921 na neurčitou dobu smlouvu pachtovní k cíli provozování živnosti hostinské a výčepní v místnostech zmíněného hostince, načež byl žalobce okresní politickou správou jako pachtýř hostinské živnosti schválen. Dopisem ze dne 30. března 1923 vypověděl žalovaný bez svolení soudu žalobci na ¼ roku místnosti najaté k provozování živnosti hostinské a výčepní, a oznámil hned druhého dne podáním ze dne 1. dubna 1923 okresní politické správě, že žalobci pachtovní poměr vypověděl, a že živnost hostinskou zase sám převezme a dále povede. Toto oznámení bylo politickou správou na vědomí vzato, o tom byly obě strany vyrozuměny a žalobcova stížnost u politických úřadů byla odmítnuta. Žádosti žalovaného, podané u okresního soudu v K. o svolení k výpovědi žalobce z místností najatých k provozování živnosti hostinské, nebylo právoplatným usnesením zmíněného soudu ze dne 26. července 1923 vyhověno. Ježto žalobci bylo odhlášením u politické správy nadále znemožněno vykonávati pacht hostinské živnosti, žaloval o náhradu škody. Žalobní nárok byl uznán důvodem po právu soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Oba nižší soudy vyvodily správně ze zjištěných skutečností, že žalovaný, odňav žalobci možnost, aby v hostinci č. p. 834 v K. dále živnost hostinskou a výčepní provozoval, porušil smlouvu pachtovní, že následkem toho ručí za majetkovou škodu, kterou žalobce tímto porušením smlouvy utrpěl, a že jest tudíž žalobcův nárok na náhradu škody důvodem po právu. Žalovaný tvrdí, že neměl úmyslu, porušiti smlouvu, a že se pokládal za oprávněna, kdykoliv odvolati zřízení žalobce za pachtýře živnosti hostinské, protože mu v tom smyslu bylo dáno poučení úředníkem okresní politické správy. Žalovaný uplatňuje dovolací důvod neúplnosti odvolacího řízení, protože důkazy v tom směru nabídnuté nebyly provedeny. Nelze sice souhlasiti s odvolacím soudem, že žalovaný jest již proto povinen k náhradě škody, že jednal proti smlouvě, takže není třeba jiného zavinění, neboť závazek k náhradě škody z porušení smluvní povinnosti předpokládá zavinění právě tak, jako závazek k náhradě škody z nedovoleného činu, jak vyplývá z §§ 1295 a 1297 obč. zák.; rozdíl jest jen v tom, že žalovaný musí podle §u 1298 obč. zák. sám dokázati, že mu bez jeho viny bylo zabráněno smluvní povinnost plniti. O takový důkaz se dovolatel ani nepokusil, naopak lze ze zjištěných skutečností souditi, že žalovaný obmyslně pracoval na odstranění svého pachtýře. Neboť odvolal u okresní správy politické zřízení žalobce za pachtýře s odůvodněním, že pachtovní poměr vypověděl, ačkoliv musil věděti, že taková výpověď bez svolení soudu jest podle §u 4 a 7 tehdy platného zákona o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. vůbec bezúčinná, a ačkoliv musil věděti, že oznámením u živnostenského úřadu znemožní pachtýři další provozování živnosti hostinské, které bylo předmětem smlouvy, jež zůstala v platnosti. Dále jest z usnesení okresního soudu v K. ze dne 26. července 1923 viděti, že žalovaný odůvodnil žádost o svolení k výpovědi tím, že pachtýři bylo provozování živnosti hostinské a výčepní právoplatně zastaveno. Tedy na jedné straně žalovaný nejprve sám nepřípustnou výpověď dal, pak na jejím základě zřízení pachtýře u politického úřadu odvolal a na druhé straně odvolání toho pak za důvod pro soudní svolení k výpovědi použíti chtěl. Ta okolnost, že žalovaný byl snad podle živnostenského řádu oprávněn kdykoliv zřízení pachtýře odvolati, nepropůjčila mu práva, by smlouvu se žalobcem porušil a žalobci ujednané provozování živnosti hostinské a výčepní znemožnil. Právem tedy odvolací soud pokládal provádění důkazů o shora uvedeném tvrzení za zbytečné.

Citace:

č. 4229. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 379-380.