Č. 3124.

Stavební právo: K otázce významu plánu polohy.
(Nález ze dne 16. ledna 1924 č. 422).
Prejudikatura: Boh. 2086 adm.
Věc: Alois B. v T. (adv. Dr. Arnošt Kotlarzig z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavební povolení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Výměrem městské rady v T. z 16. července 1922 uděleno st-li povolení k stavbě truhlářské dílny na pozemcích č. kat. —. K rekursu interesentů osk povolení to zrušila, a žal. úřad výrok její nař. rozhodnutím potvrdil, poněvadž — nehledě k tomu, že k stavební komisi nebyli pozváni všichni sousedé, takže řízení je vadné — podle schváleného plánu polohy pozemky, o něž jde, jsou určeny k zastavění obytnými domy, a zamýšlená stavba dílny, jsouc tedy v rozporu s usta- novením plánu polohy, nemůže býti povolena.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Předmětem zkoumání nss-u je toliko rozhodnutí poslední adminitrativní stolice. Může se tedy soud zabývati toliko výrokem zsv-u a jeho důvody, a nemá příčiny zaujímati stanovisko k oněm vývodům stížnosti, které reagují na důvody osk, nař. rozhodnutím nepřijaté.
Žal. úřad přisvědčuje v nař. rozhodnutí sice názoru II. stolice, že provedené řízení stavební je vadné, poněvadž nebyli k stavební komisi pozváni všichni interesenti, a uznává, že tato vada odůvodňuje zrušení stavebního povolení, uděleného na podkladě řízení takto vadného, rozhodnutí svoje neopírá však o tuto úvahu, nýbrž o důvod věcný, že totiž zmíněné stavební povolení je v rozporu se schváleným plánem polohy.
Ježto tedy žal. úřad z konstatované jím vady řízení nevyvodil žádných důsledků pro st-le nepříznivých, nebylo třeba zabývati se námitkou, již stížnost proti postupu úřadu v tomto směru vznáší, a bylo toliko zkoumati, zda zmíněný věcný důvod žal. úřadem uplatněný je ve shodě se zákonem a zjištěným skutkovým stavem.
Žal. úřad vychází z předpokladu, že podle schváleného plánu polohy pozemky, o něž jde, jsou určeny k zastavění obytnými domy. a shledává proto postavení dílny na nich nepřípustným.
Stížnost především namítá, že plán polohy je závazný toliko ve směrech uvedených v § 5 stav. ř., čímž patrně chce říci, že ostatní ustanovení plánu polohy jsou právně bez významu. Tento názor není ovšem správným. Bylo již opětně — tak na př. nál. tohoto soudu Boh. 2086 adm. pro obor pražského stavebního řádu, který v tom směru od stav. řádu pro Čechy se neliší — dovozeno, že předmětem plánu po- lohy jako plánu regulačního nejsou toliko poměry uvedené v § 5, odst. 1 stav. ř., nýbrž že plán regulační může obsahovati veškeré disposice, jimiž se v mezích daných předpisy stav. řádu generelnč zajišťuje uplatnění veřejných ohledů v § 2 stav. ř. vytčených při budoucích konkrétních stavebních projektech. Že k disposicím těm náleží i stanovení způsobu zastavění určitých území v obci, nelze vzhledem k širokému znění § 2, jakož i k ustanovení § 13, posl. odst. a § 125 stav. ř. pochybovati. I takové disposice, byvše pojaty do plánu polohy, jsou závazný potud, dokud nebyly platně odvolány, a odůvodňují tedy odepření stavebního konsensu, který by jim odporoval.
O tom, je—li tu rozpor konkrétního stavebního projektu se schváleným plánem regulačním, rozhoduje stav. úřad a vyšší instanci stavební je proto zůstaveno, aby otázku tu po stránce skutkové i právní samostatně posoudila. Je proto bez významu poukaz st-le na to, že městská rada — která tu jednala jako stavební úřad první stolice — neshledala mezi jeho projektem a platným plánem polohy rozporu. Žal. úřad necituje žádného určitého ustanovení plánu polohy pro obec T. resp. pro území, o něž jde, které by dovolovalo na sporných pozemcích toliko stavbu domů obytných. Bére existenci jeho za prokázanou toliko na základě prohlášení, jež učinil stavební znalec při stav. komisi a jehož správnost st-lem nebyla prý popřena.
Stavební znalec ovšem prohlásil při komisi, že pozemky, o něž jde, jsou podle ustanovení plánu polohy určeny k zastavění domy obytnými. Avšak nss neshledal, že by již toto prohlášení stavebního znalce, o něž jedině rozhodnutí se opírá, stačilo, aby vyvozovány byly z něho důsledky, k nimž dospěl žal. úřad. Kdyby byl stavební znalec měl na mysli, že plán polohy obsahuje absolutní zákaz všeliké jiné stavby na sporných pozemcích mimo stavbu domů obytných, nebyl by mohl hned v důsledku onoho svého zjištění vysloviti, že stavba projektované dílny — bez kolny — je přípustná. Uznal-li přes to stavbu této dílny — projektovanou jako stavbu nádvorní — za přípustnou a jenom položil podmínku, že do 5 let bude zastavěna v předu do ulice B. obytným domem, čímž zároveň konstatoval, že zřízením dílny nebude výstavba obytného domu v předu do ulice znemožněna, je na snadě úsudek, že uvedené jím ustanovení plánu polohy na stavby nádvorní nevztahoval vůbec. Vzhledem k tomuto možnému a na snadě jsoucímu výkladu jest bez významu, že st-l správnost prohlášení znalcova nepopřel; neměl k tomu příčiny, když znalec stavbu dílny uznal za přípustnou, a nelze z mlčení jeho za tohoto stavu dovozovati, že doznal existenci ustanovení plánu polohy, které by projekt jeho zakazovalo.
Ve stížnosti st-1 tvrdí, že podle plánu polohy v území, o něž jde, toliko hlavní budovy musí býti stavěny jako domy obytné, kdežto stavba dílen jako pouhých budov nádvorních že vyloučena není. Na dotvrzení toho poukazuje pak na fakt, že v uvedeném území již několik živnostenských provozoven ve dvorech je zřízeno.
Za tohoto stavu nss nemohl uznati, že by mezi stranami bylo nesporno, že existuje ustanovení plánu polohy, které by na sporném území stavby jiných budov nežli budov obytných zakazovalo absolutně bez rozdílu. Poněvadž pak také v předložených správních spisech žádného takového ustanovení plánu polohy zjištěno nebylo, dospěl nss k úsudku, že předpoklad žal. úřadu, že ustanovení takové existuje, nemá ve spisech dostatečné opory. Vzhledem k tomu bylo však rozhodnutí, které odepírá žádané stavební povolení proto, že odporuje plánu polohy, v základě § 6 zák. o ss zrušiti, a bude věcí žal. úřadu, aby doplně skutkovou podstatu zjištěním obsahu plánů polohy, rozhodl o věci znovu.

Citace:

čís. 2641. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 890-892.