NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 3482.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Do základu pro vyměření zaopatřovacích požitků jest započítati též službu, kterou zaměstnanec ztrávil sice také na velkém pozemkovém majetku, ale u jiného zaměstnavatele než toho, u něhož počala výplata zaopatřovacích požitků.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, R I 86/24.)
Žalobu o placení zaopatřovacích požitků dle zákona čís. sb. 130/1921 procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Toho času jest řešiti jen otázku, zda do základu pro vyměření pensijních požitků podle zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. jest započítati též službu, kterou zaměstnanec ztrávil sice také na velkém pozemkovém majetku, ale u jiného zaměstnavatele než toho, u něhož počala výplata zaopatřovacích požitků ve smyslu §u 1 písm. a) a §u 11 (1) cit. zák. Otázku tu zodpověděl procesní soud záporně, odvolací soud kladně. Přisvědčiti dlužno odvolacímu soudu. Důvodové zprávy uvádějí, že oním zákonem má býti zabezpečena existence pensionovaných zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku. Tohoto zabezpečení chtěl zákonodárce docíliti tím, že bývalý zaměstnavatel, k placení pense povinný, platiti má po pravidle celou, novým zákonem ustanovenou pensi, bez ohledu na to, jakou dobu pensista ztrávil v jeho službách a jakou v cizích službách. Jen tímto způsobem bylo možno zabezpečiti existenci pensionovaných zaměstnanců, neboť jinak mohlo by dojíti k důsledku, že zaměstnanec, který sloužil na různých velkostatcích, všude po dobu kratší než 10tiletou, celkem však přes 40 roků, nedostal by zvýšení. To by odporovalo základnímu účelu a úmyslu zákona. Tento úmysl zákonodárcův jest zřejmým z těchto ustanovení: a) podle §u 1 vztahuje se zákon na bývalé zaměstnance na velkém pozemkovém majetku, při čemž jest citován § 2 zákona záborového ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. Zákon nepraví tedy, že vztahuje se na bývalé zaměstnance u majitele velkostatku, jenž pensi vyplácí nebo platiti jest povinen. Zákon, pokud jde o věcnou stránku nároku, klade důraz jen na to, by služba byla ztrávena na velkém pozemkovém majetku, při čemž jest nerozhodno, zda ztrávena byla celá služba u jednoho zaměstnavatele, či u několika zaměstnavatelů, b) podle §u 3 příslušejí zaměstnancům v §u 1 jmenovaným, po 40tileté službě zaopatřovací požitky, uvedené v připojené tabulce. Z toho jde, že tato 40tiletá služba mohla býti ztrávena na kterémkoliv velkostatku nebo na kterýchkoliv velkostatcích, nehledě k osobě majitele ani k tomu, zda ten který majitel jest k placení pense povinen, že tedy služba na různých velkostatcích se sečítá, c) podle §u 4 činí zaopatřovací požitky po 10ti služebních letech 40% požitků vyměřených podle §u 3, tedy podle tabulky, a zvyšují se dalšími služebními léty jak v zákoně jest uvedeno. I tu platí totéž, co uvedeno ad b), totiž, oněch 10 let, byla-li ztrávena na různých velkostatcích u různých majitelů, se sčítá a to platí i o každém dalším služebním roku. Zmíněný § 4 odvolává se na § 3 a ten zase na § 1 a všechny tvoří souvislý celek. Pak teprve přistupuje zákon k tomu, by určil osobu povinného, a nařizuje v §u 11 (1), že požitky v tomto zákoně uvedené, t. j. požitky uvedené v §§ 3 a 4 povinen jest platiti zaměstnavatel, u něhož počala výplata zaopatřovacích požitků, t. j. požitků posavadních (případ §u 1 písm. b) v tomto sporu nepřichází v úvahu). Zákon ukládá tedy povinnost platiti požitky tímto zákonem upravené — není-li tu úchylek v §u 11 (2) ve znění zákona ze dne 13. července 1922 čís. 215 sb. z. a n. uvedených — poslednímu zaměstnavateli. Tento zaměstnavatel jest tudíž povinen zaměstnanci po 40tileté službě na velkém pozemkovém majetku kdekoliv ztrávené platiti plnou pensi zákonem upravenou. Nelze upříti, že jest v tom jakási tvrdost proti poslednímu zaměstnavateli, ale zákonodárce utvořil tu z důvodů sociální slušnosti právo výjimečné. Jen k poměrnému plnění zvýšení pense jest poslední zaměstnavatel podle §u 11 (2) povinen toliko tehdy a potud, když a pokud zaměstnanec od dřívějších zaměstnavatelů nějakých zaopatřovacích požitků již požívá, nebo proti některému z nich nároku podle §u 1 písm. b) zákona čís. 130/21 a podle nařízení čís. 189/1921 k §u 1 písm. b) před působností zákona již nabyl. S tím vším srovnávají se také ustanovení prováděcího nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n., z nichž zejména uvésti jest článek I. k §u 1 (4) a) a předposlední odstavec, pak k §u 3, k §u 4, k §u 10 (3) zvlášť výrazně poslední věta odst. (3) а k §u 11 (2) a (3). Ježto tedy odvolací soud posoudil věc po stránce právní v podstatě správně (aniž bylo by třeba zabývati se otázkou, zdali a pokud poslední zaměstnavatel může se hojiti na předcházejících zaměstnavatelích), a ježto řízení v první stolici v důsledku právního názoru procesního soudu zůstalo kusým, postupoval odvolací soud podle §u 496 čís. 3 (nikoliv čís. 2) c. ř. s. správně.

Citace:

Čís. 3482. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 215-217.