NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 2427.

Obchod, jejž dlužno posuzovati dle předpisů o hře a sázce, jest zde i tehdy, když úmysl, směřující pouze k docílení kursovního zisku, byl sice jen na straně komitenta, komisionáři byl však znám.
(Rozh. ze dne 27. března 1923, Rv I 1093/22.)
Žalovaný provozoval prostřednictvím žalující bankovní filiálky bursovni obchody tím, že kupoval a prodával cenné papíry, hlavně akcie. Žaloba o zaplacení zůstatku z účtu byla oběma nižšími soudy
zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Za diferenční obchod pokládala nauka i praxe původně jen dodávací smlouvu nebo smlouvu kupní s pozdějším dnem splnění, při níž úmysl stran nesměřoval ku skutečnému dodáni zboží nebo cenných papírů, nýbrž pouze ku placení rozdílu mezi cenou smluvenou a cenou tržní nebo bursovní pozdějšího určitého dne (dne lhutního), kde tedy právo a povinnost k skutečnému splněni byly smlouvou přímo vyloučeny. Taková úmluva může se státi buď výslovně nebo mlčky, konkludentními činy, když z okolností vychází, že dle úmluvy stran nemá býti reálně plněno, nýbrž jen rozdíl cen zaplacen. Během doby rozšiřovala judikatura vždy více obor konkludentních jednání, z nichž dalo se usuzovati na zmíněný úmysl stran, a připouštěla vždy větší měrou námitku komitenta vůči komisionáři, že při smlouvě nešlo o skutečné plnění, nýbrž jen o diferenci, a to i tehdá, když úmysl i jen jedné strany směřoval ku zaplacení rozdílu cen, druhá strana však úmysl ten znala, pokud se týče dle okolností znáti musila. Vývoj ten dospěl tam, že za diferenční obchody pokládají se v podstatě vůbec spekulační obchody soukromníka, jež sáhají dále, než může převzetím nebo dodávkou zboží nebo cenných papírů splniti.
Je proto i takové obchody posuzovati, jelikož obchodní zákon nemá o nich zvláštních ustanovení, dle předpisů § 1270 a násl. obč. zák. o hře a sazce. Úmyslem a účelem těchto zákonných ustanovení je, zabrániti ztrátám, jež mohou snadno vzniknouti z lákavé a svůdné hry na dluh. Obchody směřující nikoli ke skutečnému nabytí nebo prodeji cenných papírů, nýbrž jen k docílení kursovního zisku, je pokládati nejen za spekulační obchod, nýbrž přímo za hru. Klesání a stoupání kursu neřídí se totiž vždy jen národohospodářskými zákony a není vždy odůvodněno skutečnými poměry, nýbrž je mnohdy důsledkem okolností čisté nahodilých nebo vlivu finančně mocných činitelů, trh ovládajících. Obchody takové mohou smluvníku bez zvláštního přičinění, bez námahy a rychle přinésti značný zisk, avšak také rovněž náhle a neočekávaně veliké ztráty. Naděje na snadný a rychlý zisk láká a svádí ku spekulačním obchodům toho druhu i osoby, jež nemají k tomu dostatečných prostředků, a jež se pak nad své síly pouštějí do spekulací. Obchody ty jsou hrou, jsou sice dovoleny, nejsou-li však kryty, jsou hrou na dluh a pohledávky z nich nežalovatelny. O takovou hru šlo dle výsledků jednání a provedených důkazu i v tomto případě. Žalovaný byl přednostou stanice a to stanice venkovské. Byl tedy svým povoláním i bydlištěm dalek skutečnému provádění obchodů cennými papíry. Úhrnný roční služební příjem žalovaného činil dle předložených dokladů v roce 1917 jen 3435 K 48 h, v r. 1918 4 580 K 06 h, v r. 1919 7345 K 43 h, v r. 1920 15 190 K 53 h, stačil tedy vzhledem k notorickým drahotním poměrům sotva ku krytí nejnutnějších potřeb životních. Jaké příjmy mimoslužební měl žalovaný a v jaké výši, žalobkynč ani neuváděla. Žalobkyně tvrdí sice a seznal také svědek Karel P., že žalovaný vystupoval jako velice zámožný muž a že se chlubil, že má les v ceně 80 000 -100 000 K a že by mohl papíry v případě potřeby si ponechati i delší dobu a vyčkati příznivějšího kursu. O tom však, zda údaje tyto odpovídaly pravdě, důkazy nebyly ani nabídnuty. Je ovšem přirozeno a vysvětlitelno, že žalovaný, chtěje docíliti úvěru u žalobkyně, hleděl vzbuditi dojem osoby úvěru schopné. Žalobkyni náleželo však, jak je také u peněžních ústavů obvyklo, zjednati si informace o skutečných poměrech žalovaného, nechtěla-li se spokojiti jen s tím, co dáno jí ku krytí. O tom, co žalovaný zamýšlel svými obchodními spekulacemi, nemohla býti žalobkyně v pochybnosti, když svědek Karel P., jenž vedl jednání se žalovaným, seznal, že se mu žalovaný hned na počátku svěřil, že prohrál při bursovních spekulacích a že by si rád něco vydělal. Že žalobkyně věděla, že žalovanému nejde o skutečné dodání cenných papírů, nýbrž jen o to, aby získal kursovní diferenci, vychází také jednak z dopisu jejích, jednal z okolnosti, potvrzené svědkem Cyrilem S-em, že si žalovaný u žalobkyně žádných papírů nevybíral, že koupené papíry nevyplácel, nýbrž že dal žalobkyni zálohu a že byly pak papíry pro něho kupovány na úvěr a záloha že sloužila jako krytí. Záloha tato činila původně pouhých 10 000 K, v roce 1918 byla zvýšena o 6800 K. Naproti tomu bylo již v prvních dvou měsících obchodního spojení, totiž v říjnu a listopadu 1917 zakoupeno pro žalovaného cenných papíru za více než 146 000 K a prodáno za více než 122 000 K. Podle posudku znalců byl obrat koupených papírů rychlý a přesahoval za několik let 1 000 000 K, což majetkovým poměrům žalovaného nebylo nijak úměrno. Že také žalobkyně nepokládala žalovaného za tak zámožného, by jí jeho majetkové poměry skytaly dostatečnou záruku a jistotu za její pohledávky, vychází z dopisu jejího, v němž mu píše, že by bylo záhodno, aby si ve svém obligu poněkud ulehčil a proto některé papíry prodal, načež by mu žalobkyně mohla po případě koupiti nějaký lacinější papír, jenž má naději na vzestup. Že i první soud měl při svém rozhodnutí na mysli nepoměr mezi výší obratu při ob- chodu cennými papíry a majetkovými poměry žalovaného, vychází
z toho, že poukazuje v rozhodovacích důvodech k tomu, že účelem zákonného ustanovení je, by jisté kruhy obecenstva neoddaly se vášni hry bursovní nebo jiné hry jejich finanční prostředky převyšující. Uvažuje
všechny uvedené okolnosti bere i soud odvolací za zjištěno, že úmysl
žalovaného nesměřoval ku skutečnému dodání nebo převzetí cenných
papírů, nýbrž jen k docílení kursovního zisku, totiž rozdílu mezi kursovní cenou v den označený jako den nákupu, a cenou v čas uvedený jako den prodeje a že úmysl ten se zřetelem k poměrům právě vylíčeným byl žalobkyni znám. Pokládal-li tedy první soud obchodování ono na straně žalovaného za hru, nelze v tom shledávati nesprávné posouzení věci po stránce právní. Jak již shora bylo uvedeno, je účelem ustanovení §§ 1270 a násl. obč. zák. zabrániti ztrátám, jež mohou vzniknouti z lákavé a svůdné hry na dluh. Takové ztrátě nemohlo však býti zabráněno tím, že žalobkynč přes to, že věděla, že úmysl žalovaného nesměřuje k skutečnému dodání a převzetí papírů, papíry ty do jeho depot
skutečně vložila. Pro posouzení právní povahy smlouvy jsou rozhodnými úmysl a vůle stran při uzavření právního jednání a nikoli, jak se
ta která strana později zachová. Mylným je také názor odvolatelky, že
o hru nemůže tu jiti již z toho důvodu, že žalující banka na výsledcích
obchodování žalovaného nijak neparticipovala, kdežto rozhodným znakem hry že je, že si strany vzájemně slibují jisté plnění, takže zisk jedné
znamená ztrátu druhé a naopak. Jde tu o obchodování, jež jen právně
postaveno je na roveň sázce nebo hře (§ 13 zák. bursovního ze dne 1.
dubna 1875 čís. 67 ř. zák., čl. 25. uv. zák. k с. ř. s. a čl. 29. uv. zák.
k ex. ř.), aby však strany stály vůči sobě jako hráči v právnickém smyslu, není třeba.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní,
neobstojí. Odvolací soud zjistil nejen, že úmysl žalovaného nesměřoval
ke skutečnému dodání nebo převzetí cenných papírů, nýbrž toliko k docílení kursovního zisku, totiž rozdílu mezi kursovní cenou v den, označený jako den nákupu a cenou v čas, uvedený jako den prodeje, nýbrž
též, že tento úmysl se zřetelem k poměrům, vylíčeným v odvolacím rozsudku, byl žalobkyni znám. Toto zjištění jest zjištěním skutkovým, jemuž nelze s úspěchem odporovati v dovolacím řízení a jímž dovolací
soud jest vázán. Vezme-li se však toto zjištění za základ, nelze dospěti
k jinému právnímu závěru, než k tomu, k němuž došel soud odvolací, totiž že mezi stranami nešlo sice o diferenční obchody v pravém slova
smyslu, při kterých dle srovnalé vůle obou stran vyloučeny jsou právo
a závazek, převzíti skutečně cenné papíry, a místo toho jest ujednáno,
že bude placen pouze rozdíl (diference) dvou cen, — ale přece o obchody, jež posuzovati jest dle zásad o hře a sázce, vyslovených v §§ 1271 a 1272 obč. zák., tedy o obchody ne sice zapovězené a nedovolené, ale bez přiměřeného krytí nežalovatelné. To vyložil odvolací
soud tak podrobně a vystižně, že lze dovolatelku odkázati na rozhodo-
Civilní rozhodnutí. V. 33 vací duvody, přičiněné k napadenému rozsudku, zvláště když se v dovolacím spisu v podstatě jen opakují námitky, které byly vzneseny již v prvé a druhé stolici, ale nižšími soudy byly vyvráceny. Z toho, že účet
žalovaného byl do začátku roku 1920 dostatečně kryt, plyne jen ten důsledek, že do té doby byla by mohla žalobkyně dožadovati se soudní pomoci pro svou pohledávku podle §u 1271 obč. zák., kdežto od té doby, kdy, a potud, pokud krytí nepostačovalo, pohledávka žalující banky pozbyla žalovatelnosti. Že žalobkyně vystupovala jako komisionářka, nevadí, jakmile jest zjištěno, že věděla o úmyslu žalovaného, nepřevzíti
dotyčných cenných papírů, nýbrž spekulovali jen na kursovní rozdíly, poněvadž za tohoto předpokladu forma komisionářského obchodu a záminka efektivního kupování a prodávání cenných papírů sloužily jen k zastření hry. Pokud žalobkyně ke konci dovolacího spisu vytýká, že tak daleko, jako se stalo v odvolacím rozsudku, rozšiřovati pojem hry a přenášeti risiko ztráty z takových obchodů na banku je financující, — bylo by snad možno za normálních poměrů, nikdy však za poměrů mimořádných, které zavinily všeobecnou poválečnou katastrofu, — poráží sama sebe, neboť, byly-li obchody, jaké mezi ní a žalovaným byly prováděny, hrou za poměrů pravidelných, nepozbyly této povahy proto, že později nastaly poměry mimořádné, které mohly míti vliv jen na jejich finanční výsledky.

Citace:

Rozhodnutí č. 2427. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 515-518.