Čís. 4139.

I podnájemník jest oprávněn, by na základě žaloby o zrušení exekuce vyklizením, vedené pronajímatelem proti nájemníku na základě smíru s tímto uzavřeného, domáhal se jejího odkladu.
(Rozh. ze dne 10. září 1924, R II 296/24.)
Na základě smíru s nájemcem o vyklizení bytu vedl pronajímatel exekuci vyklizením. Podav žalobu o neplatnost smíru navrhl podnájemník odklad exekuce. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud odkladu nepovolil. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Neprávem nepovažuje rekursní soud žalobu o neplatnost soudního smíru, sloužícího za základ exekuci, za žalobu ve smyslu §u 42 čís. 1 ex. ř. Upírá žalobci oprávnění k návrhu na odklad exekuce proto, že není zúčastněn na exekuci ani jako strana, ani jako třetí osoba, které by příslušelo věcné právo k předmětu, na nějž se exekuce vede. Neprávem. K návrhu na odklad exekuce nejsou oprávněny jen strany, tedy hlavně povinný, nýbrž i osoby třetí, jichž právo jest exekucí dotčeno. Tomu svědčí, že žalobu podle §u 37 ex. ř. podávají i třetí osoby, žalobu o bezúčinnost exekučního titulu dle zákona odpůrčího rovněž budou moci podati jen osoby třetí. Jim záleží na odkladu a nelze proto seznati, že by zákon oprávnění k návrhu na odklad exekuce jim odpíral. Proto sluší i tomu, kdo se neplatnosti exekučního titulu dovolává a jehož právo exekucí podle neplatného exekučního titulu je nebo má býti dotčeno, přiznati oprávnění k návrhu na odklad. Tomu neodporuje ani doslov zákona, protože zákon nerozeznává, kým žaloba o neplatnost exekučního titulu se podává. Také úvod §u 42 ex. ř. neuvádí na rozdíl od jiných ustanovení ex. ř. (na př. § 40 ex. ř.), že návrh na odklad může jen povinný podati. Rovněž § 44 ex. ř. neuvádí jako k návrhu na odklad oprávněného jen povinného, pravě, že exekuční odklad nelze povoliti, když pro toho, jenž odklad žádá, lze exekuci bez újmy počíti nebo v ní pokračovati. Nelze proto ani ze zákona samého ani z účelu jeho vyčísti, že zamýšlel omeziti oprávnění k návrhu na odklad jen na povinného. Zákon neomezuje ani žalobu o neplatnost smíru na osobu povinného. Soudu exekučnímu nepřísluší zkoumati opodstatněnost žaloby o neplatnost exekučního titulu, ani oprávnění k ní, nýbrž jen, zda se jedná o žalobu, jakou má § 42 čís. 1 ex. ř. na zřeteli, a to dle přednesu žalobcova. O takovou žalobu tu jde. Odklad slouží k ochraně práva, exekucí dotčeného, podává-li ho osoba třetí. Exekuce vyklizovací ohledně najatého předmětu dotýká se práva podnájemcova, protože je přímo i proti němu přípustná (§ 368 ex. ř.). Ač není tedy jako povinný uveden v exekučním titulu, jest jím podle zákona, protože i proti němu jest exekuční titul vykonatelným a exekuce docela přímo i proti němu směřuje. Třeba tedy nebyl v přímém smluvním poměru k vymáhajícímu věřiteli, jest i on povinen byt vykliditi. Když tedy jeho podnájemní právo jest smírem, dle jeho tvrzení na oko učiněným, a proto dle práva nicotným (§ 916 obč. zák.) a exekucí podle takového smíru, jenž žádných účinků ani sploditi nemůže, dotčeno, přísluší mu k návrhu na odklad také z toho důvodu oprávnění a žalobu jeho o neplatnost smíru sluší v tomto případě považovati za žalobu ve smyslu §u 42 čís. 1 ex. ř.

Citace:

č. 4139. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 226-227.