Čís. 7192.

Město Brno neručí soukromoprávně za škodu pádem na neposypaném veřejném chodníku. Povinnost tuto nelze zřejmě vyvoditi z t. zv. čisticího řádu pro hlavní město Brno ze dne 24. února 1896, čís. 2577.
(Rozh. ze dne 28. června 1927, R II 130/27.)
Civilní rozhodnutí IX. 71 — Čís. 7192 —
1122
Žalobkyně upadla na neposypaném městském chodníku v Brně a poranila se. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Důvody: Žalobkyně domáhá se náhrady škody na žalovaném městu Brnu z důvodu, že žalovaná obec nepostarala se při náledí o náležité posypání městského chodníku a že se žalovaná obec (orgány žalované obce od ní volení) dopustily opomenutí při výkonu místní policie při péči o udržování obecních silnic, cest a míst atd., kterážto povinnost dala by se vyvozovati jen z ustanovení § 27 druhý odstavec čís. 3 moravského obecního zřízení, tedy povinnosti k úkolu, který se zakládá na veřejném, nikoliv na soukromém právu, Všeobecného zákonného předpisu, který by činil obec zodpovědnou za škody, které vzniknou někomu z opomenutí povinnosti veřejných orgánů výkonem veřejné moci pověřených, dosud není a jen určité, teprve po vydání zákona o obecním zřízení vydané zákony ustanovují, kdy a v jaké míře veřejnoprávní korporace v určitých případech ručí za škody způsobené stranám výkonnými orgány. Tak stanoví na př. § 37 obec. zřízení českého výslovně povinnost obce k náhradě škody, způsobené někomu veřejným násilím při srocení; v mor. obecním zřízení podobného ustanovení však není, nelze ho tedy použiti v podobných případech, aniž lze platnost jeho rozšiřovati na jiné země. Všeobecnou povinnost obce k náhradě škody, žalobkyni dne 2. března 1924 povstalé, nelze tedy z obecního zřízení odůvodniti. Podle zákonného předpisu obč. práva o náhradě škody nemůže žalobkyně požadovati náhradu škody na žalované obci, ježto se v projednávaném případě, jak shora již naznačeno, nejedná o soukromoprávní, nýbrž o veřejnoprávní poměr mezi stranami. Podle předpisů práva soukromého, mohla by strana žalovaná za úraz žalobkyně činěna býti zodpovědnou jen tehdy, kdyby byla vlastnicí chodníku a kdyby porušila nějakou povinnost, uloženou jí zákonem nebo nařízením, jako vlastnici dotyčného podniku. Žalovaná není vlastnicí chodníku; chodník je cestou veřejnou, jest na veřejném náměstí; závazek žalované obce k udržování této veřejné cesty je tedy jen veřejnoprávním podle § 27 druhý odstavec čís. 3 obec. mor. zřízení, a zákonného ustanovení o ručení obce v tomto případě není. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Žalobkyně opírá nárok na náhradu škody o tvrzení, že žalovaná obec má povinnost podle platného čisticího řádu obce brněnské ze 24. února 1896, čís. 2577 posypávati chodníky v zimě od 6 hodin ráno do 9 hodin večer a že žalovaná, která chodník na svůj náklad zřídila, jest povinna jej opatrovati a že této povinnosti nedostála, poněvadž chodník byl v kritické době neposypán, ač místo, kde nehoda se stala, jest vzhledem k tomu, že jest nedaleko studna, zvláště nebezpečné a vyžaduje zvláštního ošetření. Kromě toho tvrdila žalobkyně, že žalovaná obec nedohlížela na své orgány a nekontrolovala je, zda se chodník posypává, následkem čehož v kritickou dobu jakož i dříve zaviněním orgánů obcí volených, chodník posypán nebyl a stal se nebezpečným. Úraz stal se na veřejném chodníku, na přechodu uličním, a jest rozřešiti otázku vzhledem k oněm tvrzením žalobkyně а k předpisům čisticího řádu, zda soud jest k projednání — Čís. 7192 —
1123
této sporné věci příslušným. Podle § 2 čisticího řádu náleží čištění veřejných náměstí, sadů a komunikací, vyjmouc chodníky a cesty podle domů a ohrady pozemků, městským čisticím orgánům a v § 7 posledním odstavci čisticího řádu ukládá se majitelům domů za povinnost posypávati při náledí chodníky a cesty od 7 hodin ráno do 9 hodin večer. Podle těchto předpisů stihá žalovanou obec ohledně čištění veřejných chodníků táž povinnost jako majitele domů ohledně chodníku při jejich domech a, stanoví-li čisticí řád pro obec brněnskou tutéž povinnost ohledně veřejných chodníků jako pro majitele domů ohledně chodníku při jejich domech, jest z toho zřejmo, že nedodržení této povinnosti žalované obci zvláštním nařízením uložené zakládá na její straně právě tak jako na straně majitele domu ono protiprávní opominutí podle § 1294 obč. zák., které odůvodňuje nárok na náhradu škody, pakli někdo následkem něho škodu utrpěl. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná obec této povinnosti nedostála a že tímto protiprávním opominutím žalované obce přišla ke škodě a jest proto ve smyslu ustanovení §§ 1294 a 1338 obč. zák. soud povolán, by o tomto jejím soukromoprávním nároku rozhodoval. Nelze tedy sdíleti názor prvého soudu, že nejde tu o poměr soukromoprávní, nýbrž o poměr veřejnoprávní, a pokud odvolatelka z opatrnosti proti tomuto názoru prvého soudu uplatňuje jako odvolací důvod zmatečnost ve smyslu: § 477 čís. 6 c. ř. s., bylo její odvolání z uvedených právě důvodů zamítnou ti (§§ 471 čís. 5 a 473 c. ř. s.). Žalobkyně tvrdila však za řízení, že žalovaná obec nedohlížela na své orgány a nekontrolovala je, zda posypávání chodníků se děje, následkem čehož prý v kritickou dobu, jakož i dříve opětně již chodník zaviněním orgánů obcí volených posypán nebyl a stal se nebezpečným. Žalobkyně opřela tedy tímto svým dalším tvrzením nárok žalobní o ustanovení § 1313 a) případně 1315 obč. zák. Tímto jejím tvrzením se však prvý soud vzhledem k svému právnímu stanovisku nezabýval.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by po případném ústním jednání znovu ve věci samé rozhodl.
Důvody:
Předeslati jest, že o přípustnosti pořadu práva jest kladně rozhodnuto prvním bodem napadeného usnesení a to pravoplatně, pročež se nemůže nejvyšší soud touto otázkou již obírati (viz plenární rozh. z 29. dubna 1924, čís. pres. 1582/23, čís. 3775 sb. n. s.). Zbývá tedy řešiti otázku, zda narok žalobkyně na náhradu škody vzešlé jí neposypáním chodníku na veřejném náměstí jest s hlediska soukromého práva odůvodněn, zda jsou předpisy, dovolující, by povinnost k náhradě takovéto škody byla podřaděna pod předpisy XXX. hlavy obč. zák., zejména by posuzována byla podle §§ 1294, 1297 a 1315 obč. zák. Při řešení této věcné otázky není nejvyšší soud samozřejmě vázán právními důvody, z nichž odvolací soud vycházel, rozhoduje o námitce nepřípustnosti pořadu práva. Soud prvé stolice ve shodě s rozhodnutím tohoto nej-
71* — Čís. 7192 —
1124
vyššího soudu ze dne 28. ledna 1926, čís. j. Rv II 497/25 (čís. 5658 sb. n. s.) dovodil, že není předpisu, který by žalované obci ukládal povinnost k náhradě škody, vzniklé zanedbáním místní policie, tedy zanedbáním povinnosti veřejnoprávní. I stačí odkázati na tyto důvody rozsudku prvé stolice. Ovšem v tomto případě nepřicházejí v úvahu předpisy moravského obecního zřízení ze dne 15. března 1864, čís. 4 z. zák., nýbrž předpisy obecního zřízení zemského hlavního města Brna, vydaného zákonem z 3. května 1905, čís. 56 z. zák. pro Moravu, Odvolací soud ve shodě s názorem žalující strany hledí dovodí ti, že v tak zv. čisticím řádě pro hlavní město Brno ze dne 24. února 1896, čís. 2577 jest předpis, zavazující žalovanou obec podle zásad soukromého práva k náhradě škod ze zanedbání místní policie. Podle § 2 čisticího řádu náleží čištění veřejných náměstí, sadů a komunikací,— vyjímajíc chodníky a cesty podél domů a pozemkových ohrad — městským čistícím orgánům; v § 7 poslední odstavec ukládá se majitelům domů za povinnost posypávati při náledí chodníky a stezky podél jich domů a ohrad od 6. hodiny ranní do 9. hodiny večerní. Odvolací soud dovozuje, že předpisem § 2 jest žalované obci uložena táž povinnost, jako podle § 7 majitelům domů a ohrad ohledně chodníků podél jejich domu neb ohrady, a že tedy i protiprávní opomenutí této péče uložené obci v § 2 posuzovati jest podle § 1294 po případě 1313 a) a 1315 obč. zák. Avšak s názorem tím nelze souhlasiti. Čisticí řád vydán byl za platnosti tak zv. provisorního obecního řádu pro hlavní město Brno, vydaného ministerským nařízením ze dne 21. července 1851, čís. 126 z. zák. pro Moravu, kterýžto řád neukládal žalované obci soukromoprávní ručení za škody ze zanedbání místní policie. Předpis § 2 čisticího řádu není než předpisem upravujícím výkon místní policie, která podle § 91 citovaného prov. ob. řádu patřila do oboru samostatné působnosti žalované obce, a nelze v něm spatřovati předpis, který snad žalovaná obec sama proti sobě vydala a kterým svou vlastní činnost veřejnoprávní podřaďuje pod ustanovení XXX. hlavy obč. zák. a se zavazuje hraditi škody ze zanedbání policie tak, jako by šlo o protiprávní činy podle § 1294 a 1295 obč. zák. Tento právní stav nebyl změněn ani novým obecním řádem města Brna, který vydán byl zákonem ze dne 3. května 1905, čís. 56 z. zák. pro Moravu; ani tento nový řád neobsahuje podobného předpisu, jakým jest na příklad § 37 obec. říz. pro Čechy. K vůli úplnosti se podotýká, že ku změně právního stavu nedošlo ani při nové úpravě příslušnosti policejního ředitelství v Brně, provedené vyhláškami ministerstva vnitra ze dne 26. září 1922, čís. 285 sb. z. a n. a ze dne 12. března 1926, čís. 24 téže sbírky; při této úpravě nebyla ze samostatné působnosti žalované obce vyňata a na státní policii přenesena péče o zřízení, čištění a udržování obecních silnic, cest, náměstí a mostů, uložená § 36 čís. 4 bod b) obec. ř. z roku 1905 žalované obci z moci veřejného práva (srov. Dr. Richarda Šňupárka »Obecní řád zemského hlavního města Brna« str. 36). Nezávažno jest pro tento spor, zda chodník, na němž se úraz stal a který není věcí ničí podle § 287 obč. zák., zapsán jest v seznamu pozemkové knihy jako veřejný statek města Brna, ježto jedině rozhoduje, že tu jde o veřejnou komunikaci, nad níž vykonává — Čís. 7193 —
1125
žalovaná obec dozor místní policie. Je-li tedy chodník, na němž se úraz stal, veřejnou cestou a nikoli soukromým vlastnictvím žalované obce, nelze ji považovati za soukromoprávní osobu, která podle § 7 čisticího řádu pod zodpovědnost i podle XXX. hlavy obč. zák. musí dbáti o zachování příkazu § 7 čist. řádu, nýbrž že jde tu jen o opomenuti při veřejnoprávní činnosti, ohledně něhož není zákonného předpisu, podle něhož by žalovaná ručila za škodu z této činnosti podle předpisů obč. zákona. Z toho zároveň patrno,že žalobkyni nepodařilo se dokázati, že jí vzešel nárok na náhradu škody podle předpisů hmotného soukromého práva, což vésti může k zamítnutí prosby žalobní.

Citace:

Čís. 7192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1147-1151.