Authors:
= Boh. adm., 2 (1920)
PDF

Č. 548.


Vyživovací příspěvek: * Žil-li povolaný se svojí manželkou a dětmi v domácnosti svého otce (tchána), nelze výživu, kterou poskytuje otec (tchán) jeho rodině po jeho povolání, pokládati za dobrovolné příspěvky, k nimž by ve smyslu § 5 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. nesmělo býti přihlíženo.
(Nález ze dne 12. října 1920 č. 9516)
Věc: Marie Tobešová v Kunvaldě proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 27. července 1914 nastoupil činnou službu vojenskou Jaroslav Tobeš, zaměstnaný do té doby jako dělník v hospodářství svých rodičů. Manželce povolaného Marii a jeho třem dětem narozeným 1910, 1912 a 1914, povolen vyživovací příspěvek, posléze od 1. srpna 1917 částkou po 1 K 60 hal. denně. Podle spisů ani povolaný ani jeho manželka resp. děti nemají žádného majetku; rodina povolaného, který jest nezvěstný, žije u rodičů jeho, kteří mají hospodářství se 60 měřicemi polí bez dluhů a rodinu synovu z větší části vydržují.
Výměrem okresní vyživovací komise z 18. září 1919 bylo výživné Marii Tobešové a jejím dětem na základě revise provedené v Kunvaldě tamní hospodářskou radou odňato s odůvodněním, že výživa jejich vzhledem ke zvýšenému výnosu hospodářství rodičů povolaného, s nimiž žijí ve společné domácnosti, není ohrožena. Odvolání bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto z důvodů první instance. O stížnosti, namítající nezákonnost naříkaného rozhodnutí v podstatě z důvodu, že rodiče povolaného nemají povinnosti rodinu svého syna vydržovati, nejvyšší správní soud uvážil toto:
Je nesporno, že stěžovatelka a její děti v době povolání manžela, resp. otce žily a od té doby stále žijí na usedlosti rodičů jeho ve společné domácnosti a jsou jimi takto z největší části vydržovány. Za tohoto stavu nelze však zaopatření, kterého tu jako členové společné a nedělené domácnosti svého tchána resp. děda požívají, pokládati za dobrovolné příspěvky ve smyslu § 5/1 zákona z 27. července 1917 č. 313 ř. z., jež nárok na státní vyživovací příspěvek nevylučují. Nelze tedy shledávati nezákonnosti v tom, že žalovaný úřad posuzuje ohroženost výživy uchazečů k tomuto zaopatření nepřihlížel. Pokud pak jde o dobu od 1. listopadu 1919, kdy nabyl působnosti zákon z 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n., dlužno uvážiti, že tento zákon vylučuje nárok na výživné všeobecně, není-li výživa příslušníků povolaného ohrožena, při čemž — jak vyplývá z vynechání ustanovení, obdobného předpisu § 5/1 zákona z r. 1917, v souvislosti s tendencí nového zákona, zostřiti totiž podmínky nároku na státní výživné — nijak nerozeznává, z jakého důvodu výživa není ohrožena, zejména má-li osoba, o niž jde, právní nárok na poskytování výživy čili nic.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.
Citace:
č. 548. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 599-600.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).