39. konference International Law Association. Mezinárodní konference International Law Association konala se ve velké zasedací síni kasačního dvora v Paříži ve dnech 10. až 16. září 1936. Slavnostní zahajovací schůzi dne 10. září předsedal první president kasačního soudu Matter. Po něm promluvil maďarský delegát Z. Koós jménem nepřítomného odstupujícího předsedy Štěpána Osvalda, prvního presidenta Nejvyššího soudu maďarského a pak profesor právnické fakulty pařížské Geouffre de La Pradelle, který jménem francouzské odbočky Asociace přivítal účastníky a zdůraznil ve svém projevu, že nynější krise mezistátních vztahů povede k rozvoji mezinárodního práva а к upevnění styků mezi státy, jestliže bude dosti dobré vůle u všech, kdož v jakékoli míře v různých státech mají povinnost uplatniti svůj vliv v tom směru. Upozornil, že stát nemůže býti chápán jako cíl sám pro sebe, nýbrž jako prostředek sloužící k tomu. aby zajišťoval co největší rozvoj osobnosti lidské a zdůraznil v souvislosti s tím všelidský ráz francouzské národní kultury. Nato promluvili zástupci jednotlivých odboček.
Prof. La Pradelle byl zvolen předsedou na období do příští konference.
Za Československo účastnila se konference pětičlenná delegace vyslaná Československým sdružením pro mezinárodní právo, jíž stál v čele univ. prof. dr. B. Andres a jejímiž členy byli gen. sekretář Sdružení dr. J. Žourek, dále dr. J. Mrázek, dr. Zd. Semerád a dr. V. Sýkora.
V pracovních schůzích projednávala pak konference denní pořad, na němž byly tyto otázky: státní příslušnost podle původu, rozhodčí soudnictví obchodní, státní příslušnost obchodních společností, ochranné známky, smíšené soudy soukromého práva, mezinárodní právo konkursní, právo sebeobrany v právu mezinárodním a ochrana civilního obyvatelstva proti novým válečným prostředkům.
Diskuse o státní příslušnosti obchodních společností byla velmi živá. Zpravodaj o této otázce, londýnský advokát R. E. Lomax Vaughan Williams, navrhoval jako kriterium místo, kde je společnost zapsána do obchodního rejstříku, které dle něho má tu výhodu, že je jednoduché, třebaže není vyhovující ve všech směrech. Jeho návrh však nesetkal se se souhlasem velkého počtu účastníků. Rylo namítáno, že za kriterium lze spíše zvoliti sídlo společnosti nebo místo, kde se provozuje podnik společnosti, dále státní občanství osob, jež tvoří orgány společnosti nebo dokonce státní občanství většiny akcionářů. Někteří řečníci žádali, aby státní příslušnost obchodních společností mohla býti určena různě, pokud se činnost společnosti posuzuje s různých hledisek: fiskálního, policejněsprávního, soudní přílušnosti atp. Posléze obecné kriterium zápisu do obchodního rejstříku bylo přijato slabou většinou pouze pěti hlasů.
Jménem stálé komise pro rozhodčí řízení obchodní přednesl referát předseda komise Američan R. S. Fraser. Podle jeho návrhu bylo schváleno, aby jednotlivé odbočky podaly zprávy o tom, jak se praktikuje rozhodčí obchodní soudnictví ve sporech ze soukromoprávních smluv mezinárodní povahy. Na základě těchto referátů podá pak komise návrh, jak zabezpečiti sjednocení pravidel zachovávaných v rozhodčím soudnictví a provádění nálezů v tomto řízení vynesených. V diskusi poukázal gen. tajemník rozhodčího soudu mezinárodní obchodní komory Boissier na činnost jmenovaného Soudu a na výhody tohoto způsobu řešení obchodních sporů, zejména na neveřejnost řízení a poměrně malou nákladnost.
Otázce státní příslušnosti podle původu byl věnován referát sl. Delage, přednesený jménem francouzské odbočky. Vycházejíc z toho, že jednotlivce v době jejich narození lze roztříditi mezi jednotlivé státy toliko iure soli nebo iure sanguinis, navrhovala kriterium doplňující oba zmíněné znaky — které ostatně netvoří exklusivní základ systémů o ně se opírajících — t. zv. ius educationis neboli ius circonstantiarum nebo také ius coniunctionis. Toto kriterium tvoří jakýsi kompromis mezi oběma soustavami v tom směru, že ať se bere za prvotní základ místo zrození nebo státní občanství rodičů v době zrození dítěte, požaduje další skutečnosti materielní nebo morální povahy, z nichž lze usuzovati na mlčky projevené podrobení se jedincovo životním podmínkám určitého státu, tudíž i určité státní příslušnosti. V referátu bylo zdůrazněno, že toto kompromisní kriterium, třebaže vyžaduje určitého času, aby mohlo býti zjištěno, má nicméně velkou výhodu v tom, že mohlo by umožniti řešení konfliktů zákonů mezi systémem iuris soli a systémem iuris sanguinis ať rázu positivního nebo rázu negativního. Referát dal podnět к velké diskusi, v níž zejména prof. Arminjon, známý odborník mezinárodního práva soukromého, podrobil referát břitké a hluboké kritice. Po výměně názorů bylo usneseno vytvořiti v Asociaci stálou komisi, která by se otázkou blíže zabývala a výsledek svých prací předložila příští konferenci.
V otázce mezinárodních smíšených tribunálů pro soukromoprávní spory pokračovalo se v pracích na základě usnesení učiněných na budapeštské konferenci v roce 1934, která doporučila státům, aby bilaterálními konvencemi zřizovaly smíšené tříčlenné soudy, složené ze dvou soudců národních a předsedy jmenovaného dohodou obou soudců národních, který by soudil všechny spory civilní nebo obchodní povahy mezi příslušníky států, kteří by neměli bydliště nebo stálý pobyt v téže smluvní zemi, dále spory téže povahy mezi dvěma smluvními státy a konečně mezi jedním ze smluvních států a jedním z příslušníků státu druhého. Nerozhodnuta zůstala otázka, která právní pravidla bude řečený tribunál aplikovati. O této otázce podal referát jménem zvláštní komise Pierre Olivier Lapie, advokát a poslanec. Prof. Arminjon kritisoval v diskusi celou instituci. Poukazoval, že je velmi povážlivé zříditi pouze jeden tribunál mezi dvěma státy, ať jsou jakkoli vzdálené, jako na př. mezi Říší britskou a Říší francouzskou. Právem vytýkal, že návrh neuvádí žádných výjimek, mezi něž by rozhodně patřily spory reální týkající se nemovitostí a movitostí, dále soudnictví nesporné a věci bagatelní. Namítá, že návrh neobsahuje žádného doporučení co do řešení sporů mezi příslušníky států, jež nejsou smluvními stranami nebo z nichž jeden není ze států smluvních. Ovšem na dřívější usnesení kritiky tyto nemohly míti vlivu, ježto o nich revotováno nebylo. Pozornost se soustředila jediné na to, jak zjistiti právní předpisy, jichž jest na konkrétní spor použiti. Po delší diskusi byl s malými změnami přijat návrh zpravodajův, podle něhož v případě rozporů mezi zákonodárstvím obou smluvních států bude soud aplikovati předpisy, jež určují pravidla mezinárodního práva soukromého, společná oběma státům. Neexistují-li taková společná pravidla, bude soud aplikovati zákony žalované strany. Jako alternativní návrh bylo přijato, že bude aplikovati všeobecné zásady o řešení střetu zákonů. Rozhodnutí soudu nesmí býti v rozporu se základními principy veřejného pořádku jednoho ze smluvních států. Prof. Arminjon a Lepaul v diskusi zdůraznili, že dosud veškeré problémy mezinárodního práva soukromého se řešily výlučně v rámci práva vnitrostátního a že tudíž v návrhu jde o doporučení veliké novoty, která má změniti celou metodu mezinárodního práva soukromého.
Neobyčejně zajímavá byla diskuse o zlaté doložce ve smlouvách. Úvodní referát přednesl André Pruďhomme, advokát, který se zejména zabýval platností doložky v kontraktech mezinárodní povahy. Řešil zejména dvě otázky: 1. Za jakých podmínek smlouva obsahující zlatou doložku bude považována za smlouvu charakteru mezinárodního, na němž závisí platnost doložky. 2. V jaké míře právní dosah zlaté doložky bude závislým na zákonu řídícím smlouvu podle vůle stran. Na první otázku odpověděl, že pod uvedený pojem spadá každá smlouva, která má za následek pohyb zboží nebo kapitálu z jednoho státu do druhého, bez zřetele na státní občanství smluvních stran. K zodpovědění druhé otázky vzal si zpravodaj za základ důležitý a známý rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 12. července 1929 ve věci srbských a brasilských půjček (rozsudek č. 14) a dospěl k názoru, že účinnost a právní dosah doložky bude závislým na měnovém zákonu, na který se smluvní strany odvolaly, aby stanovily platební modality, jež byly v účinnosti v době uzavření smlouvy. Z čsl. delegace ujal se slova dr. V. Sýkora, který se zabýval hlavně otázkou výkladu zlaté doložky a zdůraznil, že jde v podstatě o otázku výkladu vůle smluvních stran. Opravil rozšířený názor, že strany nepomýšlely při uzavírání smlouvy na případ poklesu měny, na kterou vázaly hodnotu dlužného plnění, nýbrž toliko na pokles domácí měny, a že tudíž nemůže přicházeti v úvahu uplatnění zlaté doložky v případě, na který strany vůbec nevzaly zřetele. Hájil totiž nutnost lišiti změny nastalé po uzavření smlouvy na změny rázu právního a rázu skutkového a omezil uvedený názor pouze na případy, kde plnění dlužníkovo bude podrobeno zásahům povahy právní, nikoli faktické. Naproti tomu zdůraznil, že, pokud jde o změny skutkové, nelze míti za to, že smluvní strany pomýšlely na ně jen ve prospěch věřitele a že tudíž zlatá doložka bude ku prospěchu oběma stranám a prospěje také státu dlužnickému.
Konference přijala pak resoluci, která vychází ze zmíněného rozsudku Stálého dvora mezin. spravedlnosti, uznává bezvýjimečnou platnost zlaté doložky ve smlouvách rázu mezinárodního a do- poručuje toliko, aby se zkoumalo, jak upraviti placení v případech, kdy hospodářské poměry toho kterého státu nepřipouštějí plného provedení zlaté doložky s ohledem na situaci dlužníka.
Švýcarská odbočka, která vytvořila podkomisi stálé komise Asociace pro mezinárodní právo konkursní, předložila referát, v němž, hledě k neúspěchu návrhu konvence o konkursu podepsané dne 12. října 1925 v Haagu, jež nebyla však ratifikována (neboť princip jednotnosti úpadku působil potíže), navrhuje pro unifikaci systém, konstruovaný na těchto zásadách: 1. nevměšování se do vnitrostátního zákonodárství, 2. aplikace jednotnosti úpadku v rámci předchozí zásady, 3. zásada více mas a jejich koordinace a 4. mezinárodní uznání soudního vyrovnání. Připomínky k tomuto referátu podala písemně švédská odbočka a četní účastníci konference se návrhem v debatě podrobně zabývali.
V oboru mezinárodní ochrany ochranných známek pokračováno bylo v pracích započatých na konferenci budapeštské, která navrhla nové znění čl. 8 mezinárodní úmluvy o ochraně průmyslového vlastnictví z 20. března 1883 ve znění londýnské revise ze dne 2. června 1934. Zpravodaj dr. Hanna Katzová, advokátka z Berlína, podala zajímavý referát o pracích příslušné komise, která v červnu 1935 zasedala v Praze. Věnovala se zejména otázce, jak definovati pojem slovní známky a v jaké míře možno ji zabezpečiti mezinárodní ochranu, a dále otázce, zda neuplatňováním porušení práva na ochrannou známku mohou býti omezena nebo zkrácena práva v oboru průmyslového vlastnictví, plynoucí z mezinárodní smluvní úpravy. Definitivní rozhodnutí nebylo učiněno a komise byla vyzvána, aby pokračovala ve svých pracích.
Jménem komise pro smírčí řešení mezinárodní podal gen. sekretář Asociace a její čestný místopředseda Bewes referát, v němž byly navrhovány dvě deklarace o interpretaci Kelloggova paktu, doplňující jeho výklad, přijatý na konferenci v Budapešti a pak několik článků definujících pojem sebeobrany v právu mezinárodním. Návrh prvé deklarace, konstatující právo všech signatářů Kelloggova paktu dovolati se Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti podle čl. 36 statutu Dvora v případě, že vznikne pochybnost o tom, zda Kelloggův pakt byl porušen neb zda by mohl býti porušen, kdyby určitá činnost byla provedena, a to ať jde o oběť onoho porušení či nikoli, byl přijat. Je zajímavé, že říšskoněmečtí členové konference hlasovali proti tomuto návrhu. Návrh druhé deklarace byl přijat ve formě »přání«, žádajícího, aby provedeno bylo uvedení v soulad Paktu Kelloggova a Paktu Společnosti národů a aby při té příležitosti byla prodiskutována otázka spolupráce mezi smluvními stranami obou paktů. Naproti tomu čtyři články, týkající se pojmu sebeobrany, byly předmětem kritik. Čsl. delegát dr. Žourek poukázal na to, že podle loyalního výkladu Kellogova paktu, jak byl přijat na konferenci v Budapešti, útočná válka je po právu deliktem mezinárodním ve smyslu trestněprávním; blahopřál komisi, že v díle, začatém v Budapešti, bylo důsledně pokračováno. Vyslovil však podiv nad tím, že je studována výlučně otázka sebeobrany a úplně ponechán stranou pojem útoku (napadení) a útočníka, ač primárním pojmem je právě pojem útoku, neboť sebeobrana není nic jiného, než násilí, kterého se používá k odvrácení jiného bezprávného násilí, tudíž stav mimoprávní, který jen deliktem je omluven a že je proto zcela nemožno studovati pojem sebeobrany bez zřetele k pojmu útoku, neboť oba problémy tvoří vlastně dvě různé stránky problému jediného. Nato poukázal k tomu, že existují dva pojmy sebeobrany v právu mezinárodním : 1. Sebeobrana v širším slova smyslu (pojem politický neb imperialistický), požadující možnost uchýliti se k násilí nejen, aby se čelilo útoku, nýbrž i k ochraně osob a majetku státních příslušníků v cizině, ba i k ochraně pouhých zájmů v cizině a 2. sebeobrana v užším slova smyslu (pojem právní neb technický), která předpokládá útok na státní oblast, jak je určena právem mezinárodním. Poukázal na kriteria útoku a útočníka, obsažená ve východních paktech o definici útočníka z roku 1933 a na řadu případů, kdy prakse mezinárodní setkala se s pojmem útoku nebo sebeobrany, aby dokumentoval, že jde o pojmy práva positivního a značného dosahu praktického.
Navrhl proto, aby otázka sebeobrany byla znovu prozkoumána v komisi, jež by však současně se zabývala definicí pojmu útoku a útočníka a podala referát příští konferenci. Návrh tento byl konferencí schválen proti zamítavému stanovisku zpravodaje.
Také otázka ochrany civilního obyvatelstva proti novým válečným zbraním poskytla příležitost k čilé výměně názorů na humanisaci války. Debata byla zahájena proslovem prof. La Pradella, který žádal pouze, aby se otázka v Asociaci počala studovati. Holandský advokát Jansma přednesl referát obsahující konkrétní pozoruhodné návrhy. Několik řečníků vyslovilo nicméně velké pochybnosti o tom, zda lze vůbec reglementovati válku. D r. Žourek uvedl v diskusi mimo jiné, že po Kelloggovu paktu slovo »válka« přestalo býti technickým výrazem právního slovníku a že je třeba naprosto přesně lišiti tři různé pojmy: 1. útok, 2. mezinárodní sankce proti útočníku a 3. sebeobranu. Zdůraznil, že by bylo zcela protismyslné chtíti reglementovati útok, t. j. mezinárodní delikt, stejně tak jako sebeobranu, jejíž hranice jsou určovány jediné útokem samotným, a že tudíž dosavadní konvence o humanisaci války i všechny příští konvence jsou a budou závazný pouze pro provádění mezinárodních sankcí a jsou dány ve veřejném zájmu mezinárodním. Připomenul, že útočník nemůže se dovolávati žádných práv z těchto konvencí, které pouze reflexem mohou prospěti také jemu. Současně však podtrhl, že tyto konvence neztratily úplně své ceny, neboť i případný útočník bude fakticky (nikoli právně) nucen je dodržovati z obavy před represaliemi. Výkonný výbor Asociace byl pověřen, aby jmenoval komisi, která by podala příští konferenci referát.
Konference mimo to dala zásadní svůj souhlas k návrhu Dekla- race o základních poučkách a hlavních zásadách moderního práva mezinárodního, který vypracoval profesor Alejandro Alvarez a jež byl schválen Mezinárodní akademií diplomatickou a Mezinárodní právnickou unií (Union Juridique Internationale).
Práce konference byly ukončeny dne 15. září 1936 slavnostní schůzi, na níž vedle předsedy Asociace promluvili zástupci jednotlivých delegací. Za československou delegaci pronesl projev univ. profesor d r. B. Andres, který poděkoval francouzské vládě a francouzské odbočce za pohostinství a přál Asociaci mnoho zdaru v další práci.
Společenský program konference byl vyplněn recepcemi na pařížské radnici, kde byli účastníci pozdraveni předsedou městské rady a seinským prefektem, v Chantily, kde dával recepci prof. La Pradelle s chotí jménem Francouzského Institutu, v ministerstvu zahraničních věcí, kde byla uspořádána Garden party. V Cercle Interallié dávala francouzská odbočka banket a po něm konala se prohlídka skulpturálního oddělení Louvru za umělého osvětlení, při níž byl podán odborný výklad o vývoji sochařského umění antického. Poslední den si část účastníků prohlédla staré i nové síně justičního paláce (Conciergerie) a část delegátů zúčastnila se letů nad Paříží, organisovaných pro kongresisty společnosti Air-France.
O místě příští konference není dosud rozhodnuto. V úvahu přichází Amsterodam anebo některé město britské.
Dr. J. Žourek.