Čís. 4110.

Společnost s r. o. (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
Ručení dle §u 2 odstavec druhý zákona nastává jen tenkráte, jednáno-li jménem společnosti na ten způsob, že se tím vůči osobám nezasvěceným dávalo na jevo nebo předstíralo, že společnost již skutečně trvá i právně.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, Rv I 946/24.)
Inž. Rudolf V., inž. Robert J. H. a inž. Ladislav Š. sdružili se za účelem obchodu s kosmetickými přípravky ve společnost, jež měla býti ustavena jako společnost s ručením obmezeným; k tomuto ustavení se a důsledkem toho k právní existenci společnosti jako takové nedošlo, ježto zápis společnosti do rejstříku nebyl povolen. Na schůzi společníků (valné hromadě) ze dne 22. srpna 1921 bylo za přítomnosti všech společníků jednáno o tom, že je nutno, by splaceny byly základní členské podíly po 200 000 Kč a, ježto inž. Rudolf V. požadované na něm doplnění jeho již složeného podílu 66 000 Kč na 200 000 Kč zajistiti nemohl, usnesli se druzí dva společníci na tom, by jeho podíl 66 000 Kč byl vrácen s tím, že se může hlásiti za společníka, až bude moci svůj podíl takto doplniti a že do té doby nemůže činiti nároku, by byl za společníka pokládán. Inž. Rudolf V. nebyl s tím srozuměn a na důkaz toho odepřel podpis zápisu o této schůzi, dopisem ze dne 24. srpna 1921 se však rozhodl pro přijetí vkladu a žádal o jeho vyplacení, k čemuž však nedošlo. Svou pohledávku na vyplacení podílu postoupil inž. Rudolf V. žalující bance, jež se domáhala zaplacení na základě §u 2 zákona o společnostech s r. o. na žalovaném inženýru Ladislavu Š-ovi tvrdíc, že žalovaný ručí jí osobně a solidárně z tohoto závazku, ježto prý jednal jménem společnosti (s r. o.), dosud nezapsané. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Oba nižší soudy přiklonily se k žalobcovu stanovisku a vyhověly žalobě s odůvodněním, že šlo sice z původu o vnitřní záležitost, že však okamžikem vyloučení inž. V-a, jež on přijal, nastal nový právní poměr mezi ním a společností, dle něhož on se stal věřitelem společnosti, dosud nezapsané, důsledkem čehož žalovaný ručí osobně a solidárně, ježto za tuto společnost jednal. Názor tento pokládá Nejvyšší soud za pochybený. Dle §u 2 odstavec druhý zákona o společnostech s ručením obmezeným neexistuje společnost s ručením obmezeným jako taková právně před svým zápisem do rejstříku a, jedná-li se před tím jménem společnosti, ručí jednající osobně rukou nerozdílnou. Předpis tento shoduje se zúplna s normou čl. 211 obch. zák. o akciové společnosti a dle shodné nauky a praxe uznává se za předpoklad tohoto ručení, by jednáno bylo jménem společnosti na ten způsob, že se tím na jevo dává nebo předstírá, že společnost již skutečně trvá i právně. V tomto případě není zde předpokladů tohoto zákonného předpisu. Z doslovu i zřejmého smyslu a účelu zákona vysvítá, že předpis tento platiti má ve prospěch osob třetích, které, nejsouce do poměrů zasvěceny, vstupují v právní styky s jednately takových společností v důvěře, že společnost, jménem které jednatelé jednají, právně trvá a jich jednáním jest zavázána. Tento ručební závazek jest odvozen ze zákonné normy čl. 55 obch. zák., citovaného v §u 2 (2) zák. o společnostech s r. o., dle něhož ten, kdo uzavře obchod jako prokurista neb obchodní zmocněnec bez prokury neb obchodní plné moci, ručí třetímu, který o nedostatku zmocnění nevěděl, osobně dle práva obchodního. Závazkem tím ukládá se tudíž jednatelům, by osobním a solidárním ručením zastoupily nedostatek zákonného zmocnění, jehož se jim před náležitým právním ustavením společnosti ještě nedostávalo. V tomto případě netřeba o tom uvažovati, zda inž. V. byl anebo svým vyloučením se stal takovou osobou vnější, důležito a jedině rozhodno jest, že jako dosavadní společník zamýšlené společnosti do jejích právních poměrů byl dokonale zasvěcen a tedy věděl, že společnost dosud právně neexistuje a že druzí dva společníci nemají zákonného oprávnění, jejím jménem jednati. Dle těchto úvah nemůže se žalobkyně na zavazovací důvod §u 2 zák. o společnostech s o. r. dle práva odvolávati.

Citace:

č. 1110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 178-180.