NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2465.

Zavázal-li se nájemce smírem uzavřeným za platnosti zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., vykliditi byt v době, kdy zákon ten již neměl platiti (říjen 1922), dlužno spatřovati v napotomním vydání
zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. okolnost, exekuční
titul rušící (§ 35 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 4. dubna 1923, Rv I 470/23.)
Soudním smírem ze dne 17. listopadu 1920 zavázal se žalobce vykliditi hostinec ku dni 31. října 1922. Proti exekuci na vyklizení nastoupil vyklizovaný žalobou dle §u 35 ex. ř., jež byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Že by smír ze dne 17. listopadu 1920 odporoval §u 7 zákona ze
dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., nelze rovněž seznati. Tímto
předpisem chráněn býti má nájemce proti obcházení zákona, jež by
nastati mohlo soukromými úmluvami z podnětu pronajímatele na jeho
škodu uzavíranými, avšak nezakazuje ustanovení to stranám, uzavřiti
soudní smír, jenž nahražuje toliko soudní výrok po provedeném řízení
vyslovený a v případech nejčastějších výsledku řízení také odpovídá.
Odvolatel při tom všem však přehlíží, že tato žaloba je žalobou dle
§u 35 ex. ř., při níž jednak žalobce všechny námitky proti nároku již
v žalobě uvésti musí а k pozdějším námitkám teprve za řízení předneseným hleděno býti nemůže, jednak že opírati se může žaloba toliko
o skutečnosti, jež nastaly po vzniku exekučního titulu. Námitky povahy
procesní nemohou však býti uplatňovány vůbec, bez ohledu na to. zda
týkají se předchozího procesního řízení, třebas že toto je zmatečným,
či zda týkají se formy, obsahu a výkladu exekučního titulu, neboť nesměřují proti nároku, nýbrž proti existenci titulu exekučního (srovn.
Neumann 1910 str. 141 a 144). Takových skutečností, jež by uplatňovány býti mohly, žalobce však vůbec neuvedl a vydání nového zákona
k ochraně nájemců v úvahu bráno býti nemůže, jednak s ohledem na to,
co o povaze smíru jíž shora vyloženo, jednak v úvaze, že ustanovení
§u 2 (3) nového zákona, jehož se odvolatel dovolává, bylo v témž
znění již v zákoně dřívějším, platném v době uzavření smíru.
Nejvyšší soud uznal dle žaloby.
Důvody:
Soudním smírem ze dne 17. listopadu 1920 ujednaly strany, že žalobce ostane v nájmu hostince za podmínek částečně změněných až do
31. října 1922 a že v tento den bude povinen hostinec odevzdat. Soudní
smír byl uzavřen za platnosti zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275
sb. z. а n. o ochraně nájemníků, který měl platiti jen do 31. prosince
1921. Ačkoliv obsah smíru do jisté míry odporoval předpisům §§ 2 a 7
tohoto zákona, byl by se smír přece stal vykonatelným dne 31. října
1922, kdyby ochrana nájemníků podle onoho zákona byla skutečně dne
31. prosince 1921 pominula, neboť předpis §u 2 (3) zákona byl výslovně omezen jen na dobu platnosti tohoto zákona. Výjimečné a smluvní právo stran za účelem ochrany nájemníků omezující předpisy onoho
zákona byly však novým zákonem o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., rozšířeny až do 30. dubna 1923, a žalobce
v námitkách proti exekuci na základě řečeného soudního smíru ze dne
17. listopadu 1920 namítá právem, že tímto novým zákonem nárok žalovaného na vyklizení hostince ke dni 31. října 1922 pominul. Podle
§u 2 nového i starého zákona zanikají nájemní poměry, které dle smlouvy měly pominouti v určitý den, proti vůli nájemce jen tehdy v tento určitý den, když pronajímatel dá nájemci k tomuto dni výpověď a soud ji schválí dle §u 1 zákona. Výjimku stanoví zákon jen u nájmů, netrvajících fakticky více než tři měsíce. Na tom, vznikl-li nájemní poměr
novou smlouvou či prodloužením staré smlouvy, a kdy nájemní smlouva
byla uzavřena, nezáleží. Zákon sice rozeznává mezi smlouvami uzavřenými před 3. květnem 1920 a po tomto dni a ustrojuje různě jejich
právní povahu, ale u obou chrání nájemníky, kteří chtějí v nájmu pokračovat, tím způsobem, že činí zánik nájemního poměru odvislým od
zvláštní výpovědi a soudního svolení. U oněch to zákon nařizuje výslovně, u těchto nepřímo příkazem, že se mají pokládati za uzavřené
na neurčitou dobu se zákonnou neb v místě obvyklou výpovědní lhůtou.
Podle §u 7 obou zákonů jsou předpisy §§ 1 až 6 povahy donucovací a účinnost jejich nemůže býti vyloučena úmluvou stran. I když soudním smírem ze dne 17. listopadu 1920 byla ujednána povinnost žalobce, vykliditi najatý hostinec ke dni 31. října 1922 bez další výpovědí, a když
vykonatelnost této povinnosti neměla býti odvislou od soudního svolení
k výpovědi, musí žalovaná strana nyní podle předpisu §u 2 nového zákona o ochraně nájemníků nájemní smlouvu vypověděti se svolením soudu dle §u 1 zákona. Jelikož tak neučinila, jsou námitky žalobcovy proti zahájené exekuci oprávněny a bylo jim vyhověti. Tomu
nevadí, že vyklizení ke dni 31. října 1922 bylo umluveno soudním smírem. Soudní smír nepřestává tím, že byl uzavřen před soudem a že
jest vykonatelným, býti smlouvou, jeho platnost a účinnost řídí se týmiž
pravidly, která platí i pro smlouvy jiné. V tomto případě rozhoduje
obsah soudního smíru, kterým se upravují nájemní poměry mezí stranami, a když donucovacími předpisy zákona o ochraně nájemníku byly
úmluvy stran o trvání nájemního poměru ve prospěch nájemníků změněny. jsou dotčeny těmito předpisy i úmluvy stran v soudních smírech
a nároky z nich vyplývající. Nelze souhlasiti s nižšími stolicemi ani
v tom, že by vydání nového zákona o ochraně nájemníků nebylo možno
pokládati za takovou skutečnost, zrušující nebo stavící vymáhaný nárok, jaká dle §u 35 ex. ř. jest podmínkou oposiční žaloby. Žalobce mohl
sice přednosti své námitky také rekursem, poněvadž se opírají jen o zákonné předpisy, ale znění §u 35 ex. ř. není na překážku, by jich nemohl uplatňovati i žalobou. Tento zákonný předpis nerozeznává, zda
byl nárok vymáhajícího věřitele zrušen či staven právním jednáním
stran či okolnostmi od jich vule neodvislými, a není důvodu, proč by
se vydání pozdějšího zákona za takovou skutečnost nemohlo pokládati.
Námitky žalobcovy nejsou povahy procesní, neboť netýkají se existence,
platnosti a výkladu exekučního titulu. Nechávajíce exekuční titul stranou, tvrdí, že nárok vymáhajícího věřitele po vzniku exekučního titulu
uhasí. Jsou tedy povahy hmotné a vyhovují úplně předpisu §u 35 ex. ř.

Citace:

Rozhodnutí č. 2465. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 578-580.