NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 2370.

Při střetnutí se automobilu se železničním zařízením posuzují se náhradní nároky majitele automobilu proti dráze a naopak podle všeobecných zásad občanského zákonníka o náhradě škody. Vznesena-li v tomto případě žaloba na dráhu, v níž domáháno se náhrady dle zákona o ručení železnic a podpůrně též dle obč. zákonníka, u obchodního soudu, aniž byla zavčas namítnuta nepříslušnost, zůstane obchodní soud příslušným i pro projednávání nároku dle předpisů obč. zák.
Zruší-li odvolací soud rozsudek prvé stolice podle §u 496 čís. 3 c. ř. s., nestačí, by vyslovil odchylný právní názor, nýbrž musí též přesně označiti, v jakém směru po skutkové stránce zůstalo řízení neúplným.
(Rozh. ze dne 13. března 1923, R I 19 23.)
Žalující šofér najel v podvečer zimního dne na uzavřené avšak neosvětlené závory železniční a poranil se. Žalobu o náhradu škody proti dráze opřel o zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Procesní soud prvé stolice (obchodní soud) uznal žalobní nárok co do duvodu po právu, shledav v neosvětlení závor příhodu v dopravě. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, znovu o věci jednal a ji rozhodl. Důvody: Žalobce založil svůj nárok na předpisu zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., kterého však na tento případ užiti nelze. Předpisem §u 3 zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák. doznal totiž onen zákon změny potud, pokud jde, mimo jiné, o případ, že vznikla ručícím osobám škoda tím, že — jako zde — jízdný silostroj střetl se s provozem dráhy. Tu posuzovati jest nároky ručících osob podle zásad obecného práva občanského, takže, utrpěla-li tělesný úraz osoba, ručící za jízdný silostroj, nemůže náhradní nárok proti ručící dráze uplatniti podle zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. právě tak jako nemůže dráha, v uvedeném případě škodu utrpěvší, uplatniti svůj nárok náhradní proti osobám, za automobil ručícím, podle §u 1 a 2 zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák. Oba tyto vzájemné nároky jest posuzovati podle obecného zákona občanského. V tomto smyslu dlužno rozuměti výrazu »vzájemné nároky«, v §u 3 aut. zák., což plyne zřejmě také z porovnáni
prvého a čtvrtého odstavce tohoto §u 3 jakož i z motivu k tomuto §u a nelze slova ta vykládati v ten rozum, že ustanovení §u 3 aut. zák. jedině tenkráte lze užiti, když jak osoby za automobil ručící, tak i dráha škodu utrpěly a nároky své současně proti sobě uplatňují. Důsledkem toho je dovolaný soud věcně nepříslušným. Poněvadž však nejde o nepříslušnost nezhojitelnou (§ 104 j. n.) a obchodní soud svou příslušnost neodmítl (§ 41 a 43 j. n.), žalovaný erár námitky neučinil (§ 240 c. ř. s.),
měl dovolaný procesní soud jednati a rozhodnouti podle předpisů obecného práva občanského. To se nestalo, posavadní jednání nepodává proto dostatečného skutkového podkladu pro bezpečné posouzení sporné otázky, zda jde o vinu dráhy pokud se týče zda ručí dráha za jednáni (opomenutí) svého zřízence podle zásad práva občanského, či zda zavinil si žalobce úraz sám, jak žalovaný namítá. Nutno proto vzíti na
přetřes skutečnosti pro tento spor rozhodné podle 30. hlavy obč. zák. o náhradě škody a, poněvadž se tak posud nestalo, bylo rozhodnouti
podle předpisu §u 496 odstavec prvý čís. 3 c. ř. s.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu rozhodl.
Důvody:
Nejvyšší soud sdílí právní názor soudu druhé stolice, že v tomto
případě vzhledem k ustanovení §u 3 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. dlužno přihlížeti k předpisům občanského zákona o náhradě
škody. Než přes to nelze přezkoumati zrušovací usnesení odvolacího soudu, jelikož z něho není zřejmo, v čem by spočívala kusost dosavadního řízení a skutkového zjištění prvého soudu. Odvolací soud omezuje se na všeobecný výrok, že jednání v prvé stolici není dostatečným skutkovým podkladem pro bezpečné posouzení sporné právní otázky, zda jde o vinu dráhy a zda ručí dráha za svého zřízence a zda zavinil žalobce úraz sám. Tím vyslovuje odvolací soud vlastně jen právní názor, kterým prvý soudce bude vázán, neuvádí však ve smyslu §u 496 čís. 3 c. ř. s. jednotlivých skutečností, jež mají býti řešeny, pročež bylo usnesení soudu druhé stolice zrušiti a tomuto uložiti, by vydal nové usnesení, odpovídající uvedenému předpisu zákonnému, nepovažuje-li za vhodno, postupovati dle posledního odstavce tohoto §u. Názor žalovaného eráru, že žalobu nutno zamítnouti již proto, že nepřicházejí v úvahu ustanovení zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., není správným, neboť žalobce dovolával se ovšem v žalobě tohoto zákona, avšak mimo to též tvrdil, že železniční strážník, jenž za tmy závory neosvětlil, zavinil úraz a že železniční erár za něho ručí, čímž žalobce poukázal též na všeobecné předpisy občanského zákona o náhradě škody. Nehledíc k tomu odporovalo by zásadě procesní hospodárnosti, kdyby spor byl odkázán na jiný soud, ačkoliv soud prvé stolice se stal příslušným tím, že žalovaný nenamítal věcné nepříslušnosti, jak správně odůvodnil odvolací soud. Slušelo se proto usnesení odvolacího soudu zrušiti a uložiti mu, by po případě vydal nové usnesení ve smyslu §u 496 čís. 3 c. ř. s.

Citace:

Rozhodnutí č. 2370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 428-429.