Čís. 9707.Prodatel není oprávněn domáhati se na kupiteli odběru zboží, leda že odběr byl zvlášť smluven aneb že má prodatel na něm zvláštní zájem poznatelný pro kupitele. To platí i pro obor občanského i pro obor obchodního práva. Prodatel má jen právo podle čl. 343, druhý odstavec, obch. zák. pokud se týče podle §§ 1419 a 1425 obč. zák.(Rozh. ze dne 6. března 1930, Rv I 1011/29.) Žaloba prodatele proti kupiteli, by byl žalovaný uznán povinným převzíti koupené zboží od žalobce, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Žalobkyně domáhá se na žalovaném v podstatě toho, by převzal zboží u ní koupené. Ale odběr zboží není povinností kupitele, nýbrž jeho právem, a pokud čl. 346 obch. z. a § 1062 obč. zák. mluví v této příčině o jeho povinnosti, jde jen o povinnost nepřímou, o povinnost, již kupitel musí splniti, chce-li se vyhnouti nepříznivým následkům prodlení v přijetí. Zůstávají tudíž prodateli jen práva podle čl. 343 druhý odstavec obch. z. pokud se týče podle §§ 1419 a 1425 obč. zák., ale žalobního práva proti kupiteli, jenž jest v prodlení s odběrem koupené věci, prodatel nemá, leda že žádaným odběrem uskutečniti se má jinaké prodatelovo právo, tak zejména, že odběr byl zvlášť smluven, aneb že prodatel má na něm zvláštní zájem poznatelný pro kupitele (§ 863 obč. zák.). V této příčině odkazuje se na plenisimární usnesení bývalého nejvyššího soudu vídeňského ze dne 12. června 1907, čís. 3177 a 4079, kn. jud. č. 179, uveřejněné v úř. sb. pod čís. 1006, a na dílo Dr. Armína Ehrenzweiga, System des österr. allgemeinen Privatrechtes, II. sv., II. pol., Das Recht der Schuldverhältnisse, Vídeň 1928, § 339, II. a § 364, II. 7, a podotýká se, že i Stubenrauch, Komentar zum österr. allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch, II. sv. Vídeň 1903, str. 292 učí, že, octne-li se kupitel v prodlení s odběrem, platí jen předpisy §§ 1419 a 1425 obč. zák. pokud se týče čl. 343 druhý odstavec obch. z. Vše to platí i pro obor občanského práva, i pro obor obchodního práva, a nezáleželo by proto na tom, kdyby snad mylným byl právní názor napadeného rozsudku, že jest případ posouditi podle obchodního práva. Že se žalovaný k odběru zboží zvlášť zavázal nebo že žalobkyně měla zvláštní zájem na něm, nebylo žalobkyní tvrzeno, natož dokázáno.