NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3773.

Bylo-li ve vyrovnání stanoveno, že prvou splátku jest složiti do určité doby od schválení vyrovnání, nepočíná se lhůta ta teprve od vyhlášky schválení vyrovnávacího návrhu.
Soudním vyrovnáním nenastává novace pohledávky, nýbrž pohledávka zaniká pouze do částky, převyšující vyrovnávací kvotu.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1924, Rv II 216/24.)
Na základě exekučního titulu ze dne 9. června 1922 příslušela firmě B. proti Ludmile Š-ové pohledávka 3800 Kč. Na podzim 1922 bylo o jmění Ludmily Š-ové zahájeno řízení vyrovnávací a dne 9. prosince 1922 bylo mezi dlužnicí a věřiteli, mezi nimiž byla též firma B., ujednáno, že první splátka 10% z ujednané celkové vyrovnací kvoty 40% bude zaplacena do měsíce ode dne schváleného vyrovnání a, kdyby některá lhůta nebyla dodržena, že se stávají pohledávky splatné celým penízem v původní výši. Vyrovnání bylo vyrovnacím soudem schváleno dne 27. února 1923, vyrovnací splátka došla firmy B. dne 2. dubna 1923.
Proti exekuci, již vedla firma B. pro původní pohledávku, vystoupila Ludmila Š-ová žalobou podle §u 35 ex. ř., jež byla zamítnuta soudy všech tři stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Znělo-li vyrovnání, což zjištěno, tak, že první splátku je složiti do
jednoho měsíce »ode dne schválení vyrovnání«, jsou marny všechny pokusy dovolatelovy ze zákonného ustanovení §u 49 vyr. ř. a § 174 konk. ř., podle kterých vyrovnání ovšem musí býti schváleno a schválení vyhlášeno, doličiti, že také ona lhůta vlastně měla počíti až ode dne vyhlášky schválení vyrovnávacího návrhu, jež se stala teprve dne 5. března 1923. Rovněž nelze souhlasiti s právním názorem odvolatelovým, že by se příčilo dobrým mravům, kdyby následky, stanovené ve vyrovnání na nedodržení platebních lhůt, měly nastati již tehdy, když dlužník platil jen — jak praví — o 3 dny později. Podle vyrovnávacího návrhu dlužníkova bylo výslovně ujednáno, že se nedodržením některé lhůty stávají pohledávky splatnými celým penízem. Nastala tedy splatnost jako následek nedodržené platební lhůty zcela samočinně. Nelze proto věřiteli vytýkati jednání proti dobrým mravům, když z vyrovnání pro sebe vyvozuje jen důsledky, které dlužník sám nabídl. Nijak nelze také tento případ srovnávati s případem, jehož se žalobce dovolává, poukazuje k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1920, č. j. Rv I 243/20, uveřejněné ve sb. Vážný pod čís. 569. Toť založeno na zcela odlišných skutkových předpokladech, neboť tam šlо o prodlení jednodenní a mimo to nutkal přímo dřívější postup věřitelův k méně přesnému výkladu vůle stran. Stejně mylným jest názor dovolatelův, že soudním vyrovnáním nastala novace vyrovnané pohledávky, že se starou pohledávkou zanikl též exekuční titul, pro ni již před vyrovnáním získaný, a že by věřitel musil při nedodržení splátek novou, vyrovnáním vzniklou pohledávku, pokud se týče její zbytek znovu zažalovati. Podle
§u 53 vyr. ř. má soudně potvrzené vyrovnání toliko ten účinek, že se dlužník sprošťuje povinnosti, věřitelům dodatečně zaplatiti, co mu bylo s jeho dluhu sleveno, tedy částku, která převyšuje vyrovnávací kvotu. Jinak však zůstávají vyrovnávané pohledávky jak co do své jsoucnosti tak co do svého zabezpečení, snad již před vyrovnáním vymoženého beze změny po právu. Nepřechází tudíž závazek starší v závazek nový, nýbrž původní závazek trvá beze změny dále stejně tak, jako k jeho zajištění snad nabytý exekuční titul, obé ovšem jen s tou změnou, že co do částky, vyrovnávací kvotu převyšující, zaniká jak závazek tak i případný exekuční titul. Bylo-li tudíž v tomto případě ujednáno, že vyrovnávaný dluh za jistých okolností má oživnouti, oživuje s ním za těchže podmínek též exekuční titul, k jeho zajištění získaný.

Citace:

č. 3773. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 633-634.