NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 3055.

Dávka z přírůstku hodnoty: Podle § 12, odst 1, druhé věty a § 13, odst. 4 česk. dávk. řádu z r. 1915 nehledí se při zjišťování rozhodné doby pro určení procenta srážkového k době před 1. lednem 1903.
(Nález ze dne 4. ledna 1924 č. 22512/23).
Věc: Karel a Amalie L. v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle přiznání k dávce z přírůstku hodnoty prodali st-lé smlouvou trhovou z 20. října 1919 dům č. p. — v P. a udali, že domu nabyli trhovou smlouvou 5. června 1897. Platebním rozkazem byla vyměřena dávka z přírůstku hodnoty a dle odst. 6 plat. rozkazu snížena dávka vzhledem k tomu, že držba pro vyměření dávky rozhodná trvala více než 15 a ne déle než 20 let, o 30%. K stížnosti, směřující jednak proti postupu při vyměření dávky, jednak proti výpočtu srážky, žal. úřad zrušil platební rozkaz v bodě 1) za účelem nového zjišťování nabývací hodnoty, zamítl však stížnost proti povolenému procentu srážkovému a to proto, že se dle § 12, odst. 1, věty druhé d. ř. z roku 1915 při zjišťování rozhodné držby nehledí k době před 1. lednem 1903.
Stížnost, směřující proti posléz uvedené části rozhodnutí zsv-u, uvádí, že »ustanovení, na které se rozhodnutí v odpor brané odvolává, jest nesprávně vykládáno, neboť při tomto výkladu by bylo v odporu s ustanovením § 13, odst. 4; řád, jímž zavedena byla zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí z r. 1915, měl totiž obmezenou dobu působnosti, neboť dle § 31 tohoto řádu končila působnost jeho dnem 31. prosince 1917. Kdyby se tudíž druhá věta odst. 1 § 12 vykládala tak, jako činí rozhodnutí v odpor brané, nemohla by za působnosti tohoto řádu držba trvati nikdy déle než 15 let a pak ustanovení tohoto řádu, dle něhož se obnos dávky sníží o 40% při trvání držby více než 20 let a ne déle než 25 a o 50%, trvá-li držba rozhodná více než 25 let, byla by úplně bezúčelná a nemístná, poněvadž by za platnosti tohoto řádí* nemohl tento případ vůbec nikdy nastati; nedá se pak mysliti, ze by zákonodárce do určitého zákona dával ustanovení úplně bezúčelná a že by řešil i ony případy, které nikdy dle tohoto zákona nastati nemohou; poněvadž však řád z r. 1915 má toto ustanovení při své obmezené době působnosti,jest prý samozřejmé, že ustanoveni toto mělo svůj účel a celý řád musí býti vykládán tak, aby účelu tohoto bylo dosaženo. Z tohoto důvodu nutno větu druhou odst. 1 § 12 vykládati tak, že výrazem »doba« rozumí řád jen datum.«
Výkladu tomuto nelze přisvědčiti; § 13, odst. 4 česk. d. ř. přihlíží při stanovení percentuální srážky výslovně jen k držbě pro vyměření dávky rozhodné. Doba tato jest však určena v § 12, který jedná o základu pro vyměření dávky a výslovně z tohoto základu vylučuje držbu před 1. lednem 1903; z toho plyne, že ustanovení § 13, odst. 4 dle znění a smyslu odpovídá úplně ustanovení § 12, a jest z toho zřejmo, že zákonodárce v žádném směru nepřipustil, aby bylo přihlíženo na dobu před 1. lednem 1903; rozpor st-lem namítaný jest jen zdánlivý a vysvětluje se tím, že zákonadárce počítal s případným pozdějším prodloužením působnosti zákona, takže by se mohly vyskytnouti případy držby i nejdelšího trvání v § 12 uvedeného.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Čís. 9666.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 297-299.