NPD documents search: Váž. tr., 15 (1933)

Čís. 4784.

Právní souvislostí ve smyslu třetího odstavce §u 391 c. ř. s. jest rozuměti vzájemnou odvislost (podmíněnost) obou nároků. Nestačí, že oba nároky mají původ v jedné a téže smlouvě na př. byl-li prodán touž smlouvou dům a uzavřena zvláštní smlouva o odebírání piva. Vydal-li prvý soudce dílčí rozsudek, byl povinen pojati do něho poukaz na ještě vybývajíci rozhodnuti o vzájemných pohledávkách. Poukaz ten nemá vlivu na vykonatelnost pohledávky přiřčené dílčím rozsudkem. K hotovosti započtení se vyhledává projev vůle dlužníka před sporem zrušiti závazek vzájemnou pohledávkou.
(Rozh. ze dne 5. března 1925, Rv I 227/25.)
Žalovaní koupili od žalujícího pivovaru hostinec a zavázali se nedoplatek kupní ceny platiti v určitých lhůtách. Ježto nedodrželi úrokové splátky v září 1923, domáhal se pivovar zaplacení celého nedoplatku. Žalovaní popřeli, že nastala sročnost celého nedoplatku a namítli dále, ze platební podmínky závisely na tom, zda žalobce bude jim dodávati dobré pivo, žalobce však prý dodával pivo špatné. Procesní soud prvé stolice uznal dílčím rozsudkem podle žaloby, vzav za proká- záno, že sročnost nedoplatku kupní ceny nastala tím, že žalovaní nezapravili úrokové splátky a že dodávka dobrého piva byla dle smlouvy podmínkou pouze dalšího závazku žalovaných, že budou odebírati pivo po 15 let výhradně od žalobce. Odvolací soud napadený rozsu- dek potvrdil s dodatkem, že žalovaní jsou povinni platiti s výhradou jimi uplatňovaných pohledávek, o nichž ještě dále se jedná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných.
Důvody:
Svými vývody, že prý započtením namítnutá pohledávka žalovaných na náhradu škody z dodávky špatného piva jest v právní souvislosti s pohledávkou žalobní, vytýká dovolání nesprávné použití procesuálního předpisu §u 391 odstavec třetí c. ř. s., tudíž vadu řízení dle čís. 2 §u 593 c. ř. s. Leč neprávem. Právní souvislostí dle odstavce třetího §u 391 c. ř. s. rozuměti jest vzájemnou odvislost (podmíněnost) obou nároků, t j. souvislost takovou, že buď: a) oba nároky mají týž právní důvod, takže jeden bez druhého obstáti nemůže, nebo b) oba nároky podmíněny jsou jiným způsobem, na př. smlouvou nebo předpisem zákona. V tom směru nestačí však, jak mylně za to má dovolání, by oba nároky měly svůj původ v jedné a téže smlouvě, ježto touže smlouvou mohou býti upraveny zcela různé právní poměry (viz Hora, Československé civilní právo procesní, díl 2., str. 391), jak tomu také je v tomto případě, kde touže smlouvou byl prodán dům a uzavřena zvláštní smlouva o odebírání piva, jež jest zvláštním obchodem o postupných dodávkách piva (srovnej Ehrenzweig, System, 2. svazek, stránka 134.). Prvý, žalobou uplatňovaný nárok, má svůj právní důvod ve smlouvě kupní, náhradní nárok žalovaných však v porušení zvláštní smlouvy na odebírání piva. O nároku žalobním možno proto rozhodnouti, aniž by se to příčilo právní závislosti obou sporných nároků prostě proto, že závislosti takové tu není. Než není zde ani dovolacího důvodu mylného právního posouzení věcí (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Dovolání tvrdí, že v době, kdy úroky ze zbytku kupní ceny byly splatnými, byly také zaplaceny srážkou ze vzájemné pohledávky žalovaných, poněvadž zrušení pohledávky vzájemnou pohledávkou nastává samo sebou, a dovozuje, že z toho důvodu nenastala splatnost zbytku kupní ceny. Dovolání není v právu. Pouhé setkání se vyrovnatelných vzájemných pohledávek nepůsobí samo o sobě jich zrušení, jak by se dle slov §u 1438 obč. zák. »für sich« zdáti mohlo, neboť jiná ustanovení občanského zákona, zejména §§ 1441, 1442 a 1443 vycházejí ze základního názoru, že dlužník má toliko právo sraziti sobě vzájemný dluh (právo ku započtení). K hotovosti započtení jest potřebí zaúčtování, totiž projevu vůle dlužníka před sporem, svůj závazek vzájemnou pohledávkou zrušiti,. jak to bylo opětovně dovolacím soudem vysloveno (viz rozhodnutí čís. 1082, 2170 sb. n. s. a pojednání Václava Cíchy: »Námitka kompensace a uplatnění vzájemné pohledávky ve sporu«, Soudcovské listy ročník 1924.). Takového projevu vůle před sporem však žalovaní v prvé stolici vůbec netvrdili. Tím padá také výtka dovolatelů, že žalobce chtěl-li si placení úroků ze zbytku kupní ceny zajistiti a tím zameziti, by nenastalo zrušení pohledávky vzájemnou pohledávkou samo sebou, měl započtení ve smlouvě vyloučiti. Dovolání vytýká dále jako nesprávné právní posouzení, že odvolací soud, ačkoliv ve smyslu návrhu odvolatelů rozsudek prvé stolice podstatně změnil, zastaviv jeho vykonatelnost, přece vyslovil: »že se dovolání nevyhovuje«. Dovolání nevytýká však tím nesprávné použití hmotněprávních předpisů, jež má na mysli dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., nýbrž nesprávné použití procesuálních předpisů třetího odstavce §u 391 a prvého odstavce §u 392 c. ř. s., t. j. vadu dle §u 503 čís. 2 c. ř. s. Neprávem. Prvý soud vynesl dílčí rozsudek a bezprostředně na to prohlásil průvodní usnesení a tím bez přerušení pokračoval po rozumu poslední věty třetího odstavce §u 391 c. ř. s. v líčení o vzájemných pohledávkách. Do dílčího rozsudku měl ovšem, jak praxe i právní věda žádají, pojati poukaz na ještě vybývající rozhodnutí o vzájemných pohledávkách, o nichž je ještě řízení v běhu, poukaz tento však neznamená, jak mylně dovoláni za to má, že vykonatelnost dílčího rozsudku nenastává, dokavad není rozhodnuto o vzájemných pohledávkách. Tomu odporuje prvý odstavec §u 392 c. ř. s., dle něhož každý dílčí rozsudek pokládati jest, jak co se týče opravných prostředků, tak i co se týče exekuce za rozsudek samostatný. Teprve, když je tu rozsudek konečný o vzájemné pohledávce, může žalovaný proti exekuci na základě rozsudku dílčího uplatňovati zánik žalobního nároku dle §u 35 ex. ř., aneb navrhnouti zastavení exekuce dle §u 40 ex. ř. a v obou případech může žádati, by exekuce prozatím byla odložena (§ 42 čís. 3 a 5 ex. ř.). Odvolací soud nepochybil proto, když odvolání nevyhověl a pouze doplnil rozsudkový výrok shora zmíněným poukazem, neboť tím výrok ten uvedl pouze v soulad s procesuálním předpisem třetího odstavce §u 391 c. ř. s., jemuž prvý soud ve skutečnosti již vyhověl, označiv rozsudek jako rozsudek dílčí a prohlásiv bezprostředně po jeho vynesení ono průvodní usnesení.

Citace:

č. 4784. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 492-494.