Č. 10 715.

Pojištění nemocenské. — Řízení správní: I. I za platnosti zák. č. 184/28 je předpis § 239 zák. č. 221/24 o instančním pořadu změněn ustanovením čl. 8 org. zák. č. 125/27. — II. K výkladu pojmu »vedlejší zaměstnání« podle § 2 zák. č. 221/24 Sb.
(Nález ze dne 18. září 1933 č. 1658/32.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 9255/31 a 9323/31; ad II.: Boh. A 7563/28.
Věc: Gremiální nemocenská pojišťovna v K. proti zemskému úřadu v Praze o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 16. října 1930 nevyhověl okresní úřad v K. odvolání firmy Josef St., filiálka třídní loterie v K., z výměru gremiální nemocenské pojišťovny v K. ze 14. července 1930, jímž bylo firmě předepsáno nemocenské pojistné za jejího zaměstnance Pia S. v částce 3 490 Kč za dobu od 1. května 1926 do 30. července 1930.
K odvolání firmy Josef St. a Pia S. zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím v odpor vzatý výměr a vyslovil, že firma Josef St. není povinna uvedené pojistné pojišťovně hraditi z těchto důvodů: Pius S. požíval jako poštovní ředitel od státu pense měsíčních 2 297,50 Kč, kdežto od firmy Josef St. měl toliko 1 500 Kč služného. Bylo tudíž jeho zaměstnání jako obchodvedoucího u zmíněné firmy pouze jeho zaměstnáním vedlejším. Netvořil tudíž příjem, jejž od firmy St. dostával, podstatnou složku jeho hospodářské a sociální situace, a následkem toho pojistné povinnosti podle § 2 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 nepodléhal.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí vytýká předem, že se nař. rozhodnutí označilo neprávem za konečné, poněvadž šlo o věc, kterou jest posouditi podle 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24, jenž v řízení odvolacím připouští jako třetí instanci min. soc. péče s výjimkou, že rozhodnutím druhé stolice bylo rozhodnutí první stolice potvrzeno, o kterouž výjimku však v přítomném případě nešlo. Po názoru stížnosti nebylo ustanovení § 239 zák. č. 221/24, připouštějící odvolání k min. soc. péče, zrušeno předpisem 2. odst. čl. 8 organisačního zák. č. 125/27, poněvadž tento zákon nemá v tom směru výslovného zrušovacího ustanovení. Konečně poukazuje stížnost k tomu, že zákon z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. znovu pojal ustanovení 2. odst. § 239, takže jest za to míti, že na poli sociálního pojišťování jeví se ustanovení 2. odst. čl. 8 organ. zák. zrušeným.
Stížnost se mýlí. Otázkou, týkající se poměru mezi ustanovením 2. věty 1. odst. § 239 zák. č. 221/24, jež stanoví, že v poslední stolici je příslušno min, soc. péče, a mezi předpisem 2. odst. čl. 8 organ. zák., určujícího, že z rozhodnutí zem. úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno, zabýval se nss již v nál. Boh. A 9255/31 a dospěl zde k názoru, že ustanovení 2. věty odst. 1 § 239 zák. o sociálním pojištění č. 221/24 o instanční příslušnosti min. soc. péče bylo derogováno článkem 8 odst. 2 zák. o organisaci politické správy č. 125/27. Na právním stavu, vytvořeném ustanovením 2. odst. čl. 8 org. zák., nebylo změněno nic ani pozdějším zák. č. 184/28, jímž byl novelisován zák. č. 221/24. Neboť z toho, že zák. č. 184/28 nezměnil 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24, nelze nic dovozovati, zejména nikoli, že by z toho byla zřejmá vůle zákonodárcova, aby ustanovení 1. a 2. odst. § 239 platila dále a že by byl takto derogován předpis odst. 2 čl. 8 org. zák. č. 125/27. Zák. č. 184/28 jest arci pozdější než zák. č. 125/27, leč neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že by jím bylo derogováno ustanovení 2. odst. čl. 8 org. zák., a nelze tak usuzovati zejména z toho, že zák. č. 184/28 nezměnil 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24, neboť okolnost tato k úsudku takovému nestačí (srov. Boh. A 9323/31).
Z těchto úvah jde, že nař. rozhodnutí zem. úřadu nepodléhalo dalšímu instančnímu opravnému prostředku, že jest tedy ve smyslu § 5 zák. o ss rozhodnutím konečným, a možno proto přistoupiti k věcnému jeho zkoumání na základě dalších námitek, jež proti němu stížnost in merito vznáší.
Stížnost tu uplatňuje, že si žal. úřad nesprávně vyložil pojem vedlejšího zaměstnání ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 221/24, hájíc názor, že o zaměstnání vedlejším lze mluviti pouze tenkráte, je-li tu zároveň nějaké zaměstnání hlavní. Takového zaměstnání však u Pia S. nebylo, protože pobírání pense nelze pojímati jako nějaké zaměstnání, jež možno spatřovati jen v aktivní činnosti. Za zaměstnání vedlejší nelze dále po názoru stížnosti pokládati zaměstnání, jež poskytuje zaměstnanci příjem, který sám by stačil k samostatné existenci, a které v organisaci závodu, v němž se vykonává, není zaměstnáním podřízeným, jako jest tomu u Pia S., jemuž plat obchodvedoucího v částce 1 500 Kč měsíčně zakládá samostatnou existenční možnost a který jest v závodě, o nějž jde, představeným dvou jiných zaměstnanců. Stížnost vytýká konečně jako vadu, že stěžující si gremiální pojišťovně nebyla dána příležitost přezkoumali v řízení správnost zjištění žal. úřadu, že Pius S. pobírá na státní pensi měsíčně částku 2 297 Kč 50 hal.
O těchto námitkách uvážil nss toto:
Podle § 2 odst. 1 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo ...... vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského, a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Zabývaje se výkladem pojmu vedlejšího zaměstnání ve smyslu právě cit. ustanovení, vyslovil nss jíž v nál. Boh. A 7563/28, že při řešení otázky, zda některá činnost jest zaměstnáním vedlejším, jest v každém jednotlivém případě zkoumati, v jakém poměru jest činnost ta k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby. Z toho jde, že není třeba, aby tu stály proti sobě různé činnosti téže osoby, a že jest také nerozhodno, zda zaměstnání, o něž jde, může samo o sobě tvořiti samostatný základ existence nebo jest v organisaci závodu zaměstnáním vedoucím či podřízeným, nýbrž rozhodno jest, zda určitá činnost osoby, o kterou jde, jeví se zaměstnáním podružným v celkové její situaci hospodářské nebo sociální. Může proto i výdělečné zaměstnání pensisty podle okolností případu býti jeho zaměstnáním vedlejším a nerozhoduje při tom, že zaměstnání to samo o sobě mohlo by tvořiti zdroj samostatné existence a jest v organisaci závodu, kde se vykonává, zaměstnáním vedoucím.
Mohlo proto i u Pia S. zaměstnání obchodvedoucího býti jeho zaměstnáním vedlejším, a šlo by jen o to, zda v jeho celkové hospodářské nebo sociální situaci bylo zaměstnáním podružným.
Po této stránce srovnával žal. úřad příjmy plynoucí mu jako pensistovi a jako obchodvedoucímu a shledávaje převahu na straně příjmů pensijních, uznal jeho zaměstnání obchodvedoucího za zaměstnání vedlejší. — Stížnost vznáší tu jedinou výtku, a to — jak uvedeno již nahoře — výtku vadnosti, kterou shledává v tom, že stěžující si gremiální pojišťovně nebyla dána v řízení příležitost přezkoumati správnost zjištění žal. úřadu o výši pense Pia S. Tohoto postupu ovšem žal. úřad nezachoval, leč postup ten nemůže v konkrétním případě přivoditi kasaci nař. rozhodnutí, když stížnost ani netvrdí, že zjištění žal. úřadu, že pense ta činí 2 297,50 Kč měsíčně, neodpovídá skutečnosti. Jest proto přes uvedenou výtku přejíti bez dalšího zřetele.

Citace:

č. 10 715. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 273-275.