NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 2628.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Rozlukový důvod písm. g) §u 13 rozl. zák. předpokládá, že duševní choroba byla tu ještě v době vyhlášení rozsudku prvého soudu. Dlouholetá duševní choroba, třebas již netrvala v době vynesení rozsudku, může býti důvodem hlubokého rozvratu manželství.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, Rv II 271/22.) Žaloba o rozluku manželství, jíž domáhal se manžel pro duševní chorobu manželky a hluboký rozvrat manželství, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta, v podstatě proto, že duševní choroby v době vynesení rozsudku již nebylo a že hlubokým rozvratem byl převážně vinen manžel. Odvolací soud rozloučil manželství, vysloviv, že ani ta ani ona strana nemá viny na rozluce. Důvody: Jest přisvědčiti názoru prvého soudu, odvolatelem napadenému, že rozlukový důvod §u 13 lit. g) rozl. zák. předpokládá, by duševní choroba trvala ještě v čase vyhlášení rozsudku prvé stolice. Plyne to jasně z doslovu zákona a z úvahy, že jest spravedlivo, nepoutati nadále manžela k manželi, již 3 roky duševně chorému a dosud nevyléčenému, ale že by se příčilo všem ethickým pocitům a praktickým potřebám, rozloučiti manželství, jež přetrvalo duševní chorobu manžela, trvavší 3 roky nebo ještě déle, když se chorý manžel uzdravil a není jiných příčin, aby manželství bylo rozloučeno. Nelze proto v tomto směru prvému soudci vytýkati nesprávné právní posouzení věci. Jest také přisvědčiti názoru prvého soudce, že mezi stranami je hluboký rozvrat manželství, pro který na nich nelze spravedlivě žádati, by setrvali v manželském společenství, a že na tomto rozvratu má vinu též sám žalobce. Ale nesprávně posuzuje napadený rozsudek věc, maje za to, že žalobce je tímto rozvratem vinen jen sám aneb alespoň převážně. Důkazu v tomto směru není. Není především důkazu, že žalobce rozvrat zavinil cizoložstvím, jehož se dopustil s Annou P-ovou, a zlým nakládáním se svou ženou, jež na něho dosvědčily Kateřina a Anna H-ovy, matka a sestra žalované, svědkyně ovšem nikoliv naprosto nepředpojaté. Všechny tyto události spadají totiž, jak i první soudce zjistil, do prvních let manželství. Avšak žalovaná žila přes to vše se žalobcem ještě do konce roku 1912 ve společné domácnosti, do které se vždy, když ji byla na nějaký čas opustila, pokaždé zase vrátila. Z tohoto návratu a dalšího spolužití nutno souditi, že se manželé zase vždy smířili a že žalovaná svému muži, pokud jí snad ublížil, odpustila. To platí zejména i o zmíněném a jediném dokazovaném cizoložství, ať už spadá, jak by bylo souditi z udání Anny H-ové, do první doby manželství či jak je usuzovati z udání Anny P-ové, do doby pozdější. V žádném případě nevyvodila žalovaná z této události důsledků a není nijak prokázáno, že právě toto cizoložství nebo ono zlé nakládání bylo příčinou, že žalovaná žalobce konečně opustila, a již se k němu nevrátila. Nelze proto právem miti za to, že hluboký rozvrat manželství nastal již v roce 1913 a že ho žalobce zavinil sám. Byl-li však již tehdy — byť i nikoli ještě hluboký — rozvrat mezi manželi, zavinila ho alespoň touž měrou i žalovaná, opustivši muže, byť i bez vlastní neb alespoň jí přičítatelné viny. Přihlíží-li se totiž k posudku soudních lékařů, podle něhož žalovaná, jsouc z otce — asi alkoholika — dědičně k psychosám disponována, upadla v rozhodné době třetí desítky svého věku v psychosu, jejíž příznaky — zejména i neklid a lpění na jistých nicotných představách — lékaři označují jakožto dementia praecox, t. j. předčasná ochablost psychická, nelze míti důvodných pochyb, že žalovaná již delší dobu před tím, než tato její choroba v roce 1914 a 1915 vypukla plnou měrou, projevovala chorobnou dráždivost a neklid a že tyto zjevy, jichž původu žalobce přirozeně ani netušil, měly zhoubný vliv na svornost a soulad v rodinném žití, takže rozvrat manželský snad již do jisté míry tehdy začal. Naprostý rozvrat mezi manžely, následkem něhož již nebylo spravedlivo požadovati na manželích, aby setrvali v manželském společenství, nastal však podle názoru odvolacího soudu teprve, když choroba žalované vypukla plnou měrou, když odevzdána byla do ústavu choromyslných а k žalobci se již — skoro po celé desítiletí — vůbec nevrátila. Na tomto rozvratu však nemá podle názoru soudu druhé stolice žalobce převážné viny, alespoň nevyšlo nic na jevo, co by ho z toho usvědčovalo, jak § 13 lit. h) rozl. zák. předpokládá. Mohl se žalobce proto právem domáhati se rozluky manželství pro tento důvod rozlukový.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláním ani žalované ani obhájce manželského svazku.
Důvody:
Soud odvolací vyslovil v napadeném rozsudku, že rozlukový důvod §u 13 g) rozl. zák. předpokládá, že duševní choroba trvá ještě v čase vyhlášení rozsudku prvé stolice. Názor tento napadá žalobce, poukazuje k tomu, že z doslovu zákona, jenž užívá času přítomného »trvá«, unen požadavek vyvozovati nelze, kdyžtě zákon i při důvodu §u 13 f) užívá času přítomného: »vede-li«, ač by dojista bylo nesprávné, dovozovali, že důvod ten by mohl býti uplatňován jen tehdy, když manžel vede zhýralý život ještě v čase vynesení rozsudku prvé stolice. Názoru žalobcovu nelze přisvědčiti; slovný výklad není na místě, kde by odporoval duchu zákona. Tomu bylo by tak, kdyby v případě rozlukového důvodu §u 13 f) se kladla váha na přítomnou formu slovesa do té míry, jak shora uvedeno. V případě §u 13 g) má se věc jinak: není-li duševní choroby manželovy v době vynesení rozsudku, příčilo by se duchu zákona a bylo by nespravedlivo, manželství rozlučovati. jak správné odůvodnil rozsudek odvolací. Správnosti tohoto názoru svědčí ostatně i poslední věta §u 17 rozl. zák., jež vylučuje povolení rozluky po předchozím rozvodu, jestliže stav, v §u 13 g) uvedený, pominul. Správné také uznal rozsudek odvolací, že dlouholetá duševní choroba, třebas netrvala až do vyneseni rozsudku, může býti důvodem hlubokého rozvratu manželství. V tomto případě byla žalovaná teprve za sporu prohlášena zdravou, a bylo opatrovnictví pro duševní nepříčetnost, které na ni bylo uvaleno již usnesením ze dne 4. března 1916, zrušeno teprve za sporu; nad to vysvítá ze spisů, že žalovaná již před tím pro duševní chorobu byla v ošetřování v ústavu pro choromyslné, a ze spisů zemského soudu jde na jevo, že již v dubnu 1914 byla stižena touž duševní nemocí. Vzhledem ku povaze choroby nutno za to míti, že již před zjevným vypuknutím choroba ta se po delší dobu vyvíjela, nejsouc laickému okolí a tedy ani žalobci známa. Právem poukazuje odvolací soud k tomu, ze různice a výstupy, k nimž v době té mezi manžely docházelo, měly zajisté původ v tom, že manžel, nevěda o vyvíjející se chorobě, reagoval na chování se žalované jinak, než by byl činil, jsa si vědom duševního stavu žalované. Neshody, tím povstalé, jež již v roce 1914 vedly ku podání žaloby o rozvod, což dosvědčuje, že manželství již tehdy bylo vážně otřeseno, mají tedy svou příčinu v oné chorobě duševní, a nebylo by správné, aby — jak dovolání obhájce manželského svazku míní — se choroba ta prostě odmyslila. Nedošloť k rozvratu manželství pro ojedinělé žduchnutí se strany žalobce ani pro jediný dokázaný fakt cizoložství, jenž ostatně spadá do prvních let manželství, nýbrž proto, že vlivem počínající a pokračující duševní choroby manželčiny byl porušen soulad a svornost rodinného spolužití manželů, což se vyvrcholilo, když nemoc u manželky zřejmě propukla a ona byla odevzdána do ústavu pro choromyslné. Uváží-li se pak, že následkem vylíčených poměru manželské společenství po dlouhou dobu téměř celých deset let fakticky již netrvá, nelze než dojiti k úsudku, že manželství to jest nadobro rozvráceno. Vycházel-li soud odvolací z tohoto správného posuzování věci, jest po stránce právní bezzávadným i výrok, že žalobce nemá na rozvratu manželství viny převážné, jež by mu odnímala právo z důvodu rozvratu domáhati se rozluky manželství, a možno i v tomto směru poukázati na správné odůvodnění napadeného rozsudku.

Citace:

čís. 2628. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 868-871.