NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14563.

K výkladu čl. I. čís. 2 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n.
Co do výměry výživného ze zákona je dovolání při souhlasných rozsudcích nižších soudů vyloučeno, ať jde o původní výměru či pozdější změny.
(Rozh. ze dne 26. září 1935, R I 864/35.)
Žalobce domáhá se žalobou snížení výživného, které má podle pravoplatného rozsudku C ... platiti. První soud vyhověl žalobě a snížil rozsudkem výživné. Tento rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Dovolání žalované první soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že jde o vyměření výživného ze zákona. Rekursní soud zrušil toto usnesení prvého soudu a uložil mu, vyhradiv svému usnesení právní moc, nové jednání. Důvody: Zákon čís. 251/34 sb. z. a n. jest mimořádným ustanovením a nutno předpisy tohoto zákona přesně podle znění vykládati a jest extensivní interpretace vyloučena. Podle čl. I čís. 2 není proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání, jde-li o výměru výživného ze zákona. Podle slovního znění tohoto ustanovení není dovolání přípustné toliko v případech, kdy bylo uznáno na povinnost platiti výživné a výživné bylo vyměřeno, nezahrnuje však případy, ve kterých nešlo o původní výměru výživného, nýbrž o snížení již vyměřených alimentů. V takovém případě jest dovolání přípustné, i když byl rozsudek prvního soudu rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Nelze také přehlédnouti, že by tím, že nezletilci by byla odňata možnost dovolání, zájmy jeho, jež je povinen chrániti soud podle zákona (§ 21 obč. zák.), utrpěly újmu, což zákonodárce jistě nezamýšlel.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o výklad § 502 odst. 3 cřs. v doslovu čl. I čís. 2 zákona z 11. prosince, 1934 čís. 251 sb. z. a n., podle něhož není dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu mimo jiné také tehdy, jde-li o výměnu výživného ze zákona, leč by odvolací soud v rozsudku prohlásil dovolání za přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního významu. V souzeném případě byl rozsudek prvého soudu rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Rekursní soud zastává názor, že nelze ustanovení zákona vztahovati na případy, v nichž nejde o původní výměru výživného, nýbrž o snížení již vyměřených alimentů. Výklad rekursního soudu neodpovídá ani doslovu ani duchu zmíněného zákonného předpisu. Podle § 6 obč. zák. nesmí býti zákonu při používání dáván jiný smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. Z vlastního doslovu zákona názor hájený rekursním soudem nijak nevyplývá, neboť zákon nerozeznává, zda běží o původní či o pozdější výměru výživného, na př. pro změněné poměry. Úmyslem zákonodárcovým bylo odlehčiti nejvyššímu soudu mimo jiné i ve věcech výměry (výše) výživného ze zákona, v níž běží spíše o stránku hospodářskou než právní, kterou mohou lépe posouditi nižší soudy než nejvyšší soud. Také tento důvod platí nejen pro původní výměru, nýbrž i pro pozdější změny, ať bylo později výživné zvýšeno nebo sníženo, a ať se tak stalo pořadem práva či v řízení nesporném (čl. I čís. 2 a čl. V čís. 2 zákona ze dne 11. prosince 1934 čís. 251 sb. z. a n.). Ani důvod účelnosti, k němuž rekursní soud odkazuje, aby totiž odnětím dovolání k nejvyššímu soudu neutrpěly újmy zájmy nezletilce (§ 21 obč. zák.), není rozhodující, když o výměře výživného rozhodly již souhlasně dva soudy a když odvolací soud může prohlásiti dovolání za přípustné, pokládá-li věc za věc významu zásadního.

Citace:

Čís. 14563.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 634-635.