JIŘÍ HAVELKA:

Suspense v právu státně zaměstnaneckém.

I. (Úvod.) Služební poměr státních zaměstnanců řídí se u některých skupin předpisy práva veřejného, u jiných se zakládá na normách práva soukromého. Důvod, proč v určitém odvětví státní správy nebo pro určité úkony jest služební poměr zaměstnanců upraven veřejnoprávními předpisy a proč v jiných odvětvích nebo pro jiné úkony vystačí se s úpravou soukromoprávní nutno zajisté hledati v zásadě v té okolnosti, že rozhodující je povaha úkonů, jež jsou od zaměstnance žádány, při čemž u těch úkonů, jež pro státní správu jeví se vzhledem k vlastnímu jejímu poslání, totiž k činnosti vrchnostenského rázu, významnější, setkáváme se zpravidla se služebním poměrem veřejnoprávním.1
Právní vývoj však postupem času setřel značně rozdíly mezi služebním poměrem veřejnoprávním a soukromoprávním, neboť mnohé z toho, co se zdá býti pro poměr veřejnoprávní typickým, nalézáme i ve všeobecné úpravě služebního poměru rázu soukromoprávního (nepřihlížíme vůbec k těm státním zaměstnancům, kteří jsou zavazováni k pracím pro stát individuelní nebo kolektivní smlouvou). Obsahové sblížení předpisů služebního práva státně-zaměstnaneckého z obou právních oblastí doznalo v dobách poválečných vrcholu v řadě ustanovení, jež přinesl platový zákon č. 103/1926 Sb. z. a n. a jež z tohoto zákona přejaly slovně služební řády pro některé skupiny státních zaměstnanců, jejichž poměry služební řídí se normami soukromého práva.
V některých směrech přešly do služebních řádů zaměstnanců soukromoprávních instituty, o jejichž charakteru v základě veřejnoprávním nelze ani pochybovati a které také jeví se cizorodým živlem v celkovém rámci soukromoprávním, působíce tak při aplikaci služebních předpisů se strany soudů nemalé rozpaky. Tak je tomu zejména s ustanoveními disciplinárními, která vedla nakonec k tomu, že právní ochrana se státnímu zaměstnanci vůbec ztrácí, když občanské soudy nálezy disciplinárních komisí, vydané o deliktech proti služebním řádům soukromoprávním, odpírají přezkoumávati po stránce obsahové, cítíce se výrokem disciplinárních komisí vázány a nejv. správní soud nemůže na přezkoumání takovýchto nálezů vejíti proto, že jsou zakotveny ve služebním poměru soukromoprávním, o jehož důsledcích nepřísluší mu rozhodovati.2
Podobně jako s vlastním právem disciplinárním jest tomu i při suspensi, kterémužto institutu je tato úvaha věnována. Lze míti beze všeho za to, že suspense má svůj původ v poměrech veřejnoprávních, neboť není tam známá jedině v právu státně zaměstnaneckém, nýbrž i v jiných právních oborech, kdežto v poměrech soukromoprávních lze za poměrů, pokud se od základů občanského zákoníka příliš svou povahou nevzdálily, vystačiti na místo suspense s řadou jiných prostředků, jimiž je možno dosáhnouti v podstatě stejných výsledků. Avšak služební řády státně zaměstnanecké, které se opírají o předpisy soukromého práva, převzaly mezi jinými ustanoveními, která čerpaly z norem veřejnoprávních, vztahujících se na nejvlastnější kádr státních zaměstnanců, totiž státních úředníků, i ona ustanovení, jimiž je upravena suspense. Právě pro tuto obsahovou příbuznost, ba leckdy i totožnost, béře tato studie svůj materiál nejen z norem veřejnoprávních, nýbrž přihlíží stejně i k obdobným služebním předpisům práva soukromého. Proti tomuto postupu mohlo by ovšem býti namítáno, že týž institut může se zcela jinak projevovati ve svých důsledcích, je-li součástí zákona, obsahujícího veřejnoprávní úpravu služebního poměru státního úředníka, anebo je-li jen jedním z kusů služební smlouvy soukromého práva. Než nezdá se, že by při dnešním právním stavu, s jakým se setkáváme ve služebním právu státních zaměstnanců, byla tato námitka odůvodněna. Jednak totiž nutno míti na mysli, že služební právo státně zaměstnanecké obou oblastí (veřejného i soukromého práva) je obsahově, jak bylo na to již poukázáno, nejvýš blízké, jednak pak také účel předpisů, upravujících suspensi v předpisech obou právních oblastí je zcela týž, takže v základních rysech nebude moci ani smysl celého institutu i jednotlivostí býti vyložen různě.
Vycházeje s tohoto nazírání, přihlížím při svých výkladech k řadě právních předpisů, upravujících služební poměry některých skupin státních zaměstnanců, a to pouze k těm, jež jsou publikovány jako zákony nebo nařízení, se dvěma výjimkami služebních řádů pro zaměstnance československých státních drah a pro zaměstnance podniku »Státní lesy a statky«, které byly vydány pouze vnitřním aktem ministerstva železnic (výnos ze 7. IV. 1898, č. 16.366, pozměněný v části o disciplinárním právu výnosem ze 16. VII. 1924, č. 33.478), resp. ministerstva zemědělství (tu ovšem se schválením vlády ze 17. července 1928); tyto výjimky zdají se mně býti odůvodněné nejen proto, že jde tu o značný počet státních zaměstnanců, jejichž služební poměr se těmito předpisy řídí, nýbrž i vzhledem k tomu, že právě institut suspense je v nich řešen do jisté míry svérázným způsobem.
Veškeré služební řády, kterých si všímám, jednají o suspensi ve spojitosti s disciplinárním řízením, lépe řečeno suspense je systematicky v těchto předpisech zařaděna do oddílů, v nichž je regulováno disciplinární právo. Jest tomu tak u služební pragmatiky pro státní úředníky č. 15/1914 ř. z. (sl. pr., veřejnoprávní) § 144—149, u zákona o služebním poměru učitelstva státních středních a nižších učilišť č. 319/1917 ř. z. (prof. pr., veřejnoprávní) § 153—158, u zákona o služebním poměru učitelů vysokoškolských č. 79/1919 Sb. (vys. prof., veřejnoprávní) § 4, u služební pragmatiky učitelstva národních škol č. 162/1928 Sb. ve znění nař. č. 91/1930 Sb., jehož změna se však naší otázky nedotýká (uč. pr., veřejnoprávní), § 136—141, u nař. č. 295/1922 Sb. o sborech stráže bezpečnosti (str. bezp., veřejnoprávní) § 48 až 50, u zákona o disciplinárním řízení proti úředníkům soudcovským č. 46/1868 ř. z. (disc. soud., veřejnoprávní) § 29—32, u nař. č. 202/1930 Sb. o zřízencích finanční stráže (fin. str., veřejnoprávní) § 71—73, u nař. č. 113/1926 Sb. o úpravě služebních a platových poměrů státních zaměstnanců v pomocné kancelářské službě (kanc. zam., soukromoprávní vzhledem k § 9, odst. 3., avšak uplynutím určité doby přechází ve veřejnoprávní — § 88) § 51, u nař. č. 133/1928 Sb. o úpravě služebních a platových poměrů nižších orgánů silničních, mostních a vodních v oboru ministerstva veřejných prací (veř. pr., soukromoprávní, arg. § 8) a § 41, u nařízení č. 21/1927 Sb. o sekundárních lékařích a asistentech (lék. as., vzhledem k § 8 soukromoprávní) § 35, u služebního řádu pro zaměstnance ČSD (st. dr., vzhledem k § 1, odst. 4. nař. 15/1927 Sb. soukromoprávní) § 108 a 109, u služebního řádu pro zaměstnance podniku »Státní lesy a statky« (st. les., vzhledem k § 11, odst. 2. soukromoprávní) § 116. Je třeba ještě pro úplnost podotknouti, že u některých skupin státních zaměstnanců, jejichž služební poměr je soukromoprávní, je — pokud jde o záležitosti disciplinární a tím zřejmě vzhledem k systematickému spojení, provedenému příslušnými normami, i pokud jde o suspensi — odkazováno na ustanovení sl. pr., jichž má býti používáno obdobně. Tak je tomu na př. v nař. č. 16/1927 Sb. o řemeslných zaměstnancích v technické službě stavební a udržovací a v automobilním provozu pošty, § 52, a v nař. č. 22/1927 Sb. o světských ošetřovatelích, § 46. U jiných skupin státních zaměstnanců v soukromoprávním poměru se ve služebních řádech disciplinární řízení a tím ani suspense vůbec neupravuje, ježto provinění proti služebním povinnostem lze tu trestati prostě výpovědí, která je v těchto služebních řádech výslovně normována. Podobnou úpravu nalézáme u nař. č. 23/1927 Sb. o státních obecních a obvodních lékařích, u nař. č. 114/1926 Sb. o pomocných zřízencích kancelářských, u nař. č. 17/1927 Sb. o poštovních expedientech, pošt. pomocnících a poslech. Vnitřní důvod této různorodé úpravy základní nutno zajisté hledati v tom, že u skupin státních zaměstnanců, u nichž na pevném spojení se službou nezáleží, nechce státní správa počítati s definitivním služebním poměrem, třeba povahy soukromoprávní, tudíž ve srovnání s poměrem veřejnoprávním přece jen pružnější, nýbrž zajišťuje si možností výpovědi volnější ruku. Ovšem tradice, vývoj právní úpravy služebního poměru u některých zaměstnaneckých skupin, poměry mocenské i politické přivodily leckdy takové řešení, že není možno se dopátrati důvodu, proč právě u určité skupiny není definitivního poměru a je tedy počítáno s výpovědí, u jiné skupiny je sice poměr definitivní, avšak disciplinární právo i se suspensí je vyřešeno pouhým odkazem na obdobu sl. pr., a u další skupiny opět je upraveno vlastními podrobnými předpisy. Tyto otázky, jejichž problematika nenáleží do dnešní studie, jsou pouze nadhozeny, neboť pro další výklady, jež jsou rázu dogmatického, je směrodatný vždy příslušný právní předpis, aniž má býti zkoumáno, jaký je důvod jeho vzniku a jaké je etické posvěcení jeho specielní existence.
Na všechny státní zaměstnance vůbec vztahuje se zákon č. 147/1933 Sb. o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců, který pro svůj účel upravil suspensi v § 13 ne sice svérázným, avšak přece v některých bodech odchylným způsobem od jiných právních předpisů.
II. (Ohraničení pojmu.) Suspensí se rozumí onen akt, jímž se úředník odstraňuje proti své vůli neb alespoň bez své vůle z výkonu služby.3 Některé právní předpisy užívají výrazu »suspense« pro pojem, jehož obsah je tímto výrazem zřejmě s jejich hlediska jasný, u jiných se naznačuje poukazem na službu, k níž zaměstnanec je povinován, že sice zůstává v poměru služebním, avšak nemůže službu vykonávati. Tak je zajisté rozuměti na př. § 144 sl. pr. (»vom Dienst suspendieren«), odst. 1. § 13 zák. č. 147/1933, kde se vedle výrazu zbavení služby v závorce výslovně užívá výrazu »suspense« a § 48 str. bezp., kde se normuje suspense »od výkonu služby«. Jinde se jasněji mluví o »zbavení služby« (st. les. § 116, uč. pr. § 136); § 4 vys. prof. pak nazývá suspensi, kterýžto výraz uvádí v závorce, »zproštěním úřadu«.
Že jde skutečně jen o odstranění z výkonu služby a nikoli o dočasné přerušení služebního poměru, na to nutno usuzovati z celé řady okolností. Především je suspense v nejčastějších případech opatřením, za nímž následuje řízení disciplinární, jak o tom bude ještě dále řeč, po jehož zakončení — za určitých předpokladů, jež se stanou ještě předmětem zmínky — suspense automaticky zaniká, aniž je třeba zvláštního úředního opatření k tomu, aby byl zaměstnanec opět do služby uveden, jak by tomu muselo býti, kdyby šlo o přerušení služebního poměru. Služební plat není ovšem za všech okolností rozhodujícím momentem, o němž by bylo možno tvrditi, že jeho existence nasvědčuje s určitostí trvání služebního poměru, avšak zajisté je požívání požitků, jež jinak jsou vyměřeny zaměstnancům službu vykonávajícím, třebaže za určitých okolností se snížením po dobu suspense, jedním ze znaků, z nichž lze na trvání služebního poměru — přihlédne-li se i ke znakům jiným — usuzovati. Snížení požitků po dobu suspense, jak je téměř všechny předpisy znají buď jako nutný následek suspense anebo jako možný podle volné úvahy orgánu, jemuž o tom přísluší rozhodnouti, vychází totiž ze základu daného požitky činného zaměstnance a není v žádné ani vzdálené souvislosti s požitky zaměstnance, jehož služební poměr činný se skončil. Nss. v nálezu Boh. A 9589/1932 vyslovil se rovněž jasně pro názor, že státní úředník podle sl. pr. zůstává po dobu suspense v činné službě.
Vycházíme-li se stanoviska, že při suspensi jde pouze o odstranění z výkonu služby, nikoli však o přerušení nebo změnu služebního poměru, pak nutně musíme z tohoto základního názoru vyvoditi i příslušné důsledky. Jestliže služební poměr po dobu suspense trvá, je zaměstnanec vázán k plnění všech povinností, jež z poměru plynou, s výjimkou prává jediné, ovšem nejdůležitější, jež se týká výkonu služby. Je tedy státní úředník podle sl. pr., o jehož poměrech bude nadále v této souvislosti pro zjednodušení věci jedině mluveno, povinen i po dobu suspense k loyalitě vůči státu podle § 21, k služební poslušnosti podle § 22, pokud představení mohou mu vůbec dávati pokyny mimo vlastní výkon služby, k úřední mlčelivosti podle § 24 atd. Při změně svého bydliště není zproštěn povinnosti učiniti příslušné oznámení svému služebnímu úřadu podle § 31 a — chce-li se po dobu své suspense odebrati mimo své bydliště — je povinen podle § 31, odst. 2. učiniti náležité ohlášení svému služebnímu úřadu. Zanedbání těchto povinností zakládalo by nepochybně služební delikt, pro který by bylo možno zaměstnance služebními prostředky (disciplinárně) stíhati. Totéž platí i pro povinnosti, vyplývající ze zákazu § 33 sl. pr. o vedlejším zaměstnání a § 34 o znaleckých dobrozdáních.4
Dalším důsledkem názoru, že suspensí lze rozuměti jen zbavení výkonu služby, je i to, že nemohou býti suspendovány osoby, které vůbec nemají povinnosti k výkonu služby. Tak zajisté zaměstnanci na trvalém či dočasném odpočinku a zaměstnanci, kteří jsou na dovolené s čekatelným (§ 73 a 74 sl. pr.), nemohou býti rite suspendováni, neboť pojmově je použití tohoto institutu u nich vyloučeno. Na druhé straně nutno souditi, že suspense může de iure postihnouti ony zaměstnance, kteří sice službu nekonají, avšak nikoli proto, že v jejich služebním poměru nastala taková změna, která výkon služby u nich vylučuje, nýbrž pro faktické překážky, zejména proto, že jsou nemocni nebo z jiného důvodu ke službě se nedostavují, anebo kteří jsou na dovolené, jejich služebním úřadem jim řádně poskytnuté. K tomuto úsudku dospívá se v úvaze, že suspense je zvlášť kvalifikovaný akt příslušného orgánu, který nemůže býti ani nahrazen ani vyloučen faktickým stavem nemoci nebo nedocházení do služby. Avšak nemůže býti nahrazen ani dovolenou, a to už proto, že právní předpisy dobře rozlišují zpravidla mezi kompetencí k udělování dovolených a k suspendování. Nehledíc však k tomuto argumentu, čerpanému z ustanovení kompetenčních, jejichž váha přichází ovšem v úvahu zejména u služebních poměrů veřejnoprávních, je mezi dovolenou a suspensí i vnitřní důležitý rozdíl, jak to bude níže zevrubněji vyloženo.
Je-li zaměstnanec státní rite zbaven výkonu služby, je-li tudíž jeho odstranění z výkonu služby ve shodě s předpisy právními, na jichž základě byl jinak k výkonu služby určen, pak nutně musíme dospěti k názoru, že výkony služební, jež přes své odstranění ze služby, byv suspendován, předsevezme, nemohou býti přičítány státu jakožto zaměstnavateli.5 Na venek budou ovšem podobné úkony míti zdání výkonů služebních, avšak bude jim chyběti nutný vztah ke službě, totiž opora o právní předpis, na němž se služební poměr zakládá. Jsou to potom úkony, za něž nese odpovědnost zaměstnanec jako osoba soukromá, nejdou však na vrub státu. U služebního poměru veřejnoprávního bude nutno tudíž akty vrchnostenské, jež vydá zaměstnanec suspendovaný, pokládati za akty zmatečné, přesněji řečeno paakty, neboť nevydala je osoba, jež byla oprávněna příslušný akt ve služebním vztahu vydati. Ovšem nutno míti dobře na mysli, kdy podobná úvaha je na místě, neboť vyslovená zásada nemůže platiti pro všechny zaměstnance jakéhokoli postavení a služebního zařadění, jak to plyne již z povahy věci. Při monokratickém principu, na němž z největší části spočívá naše organisace státní správy, jsou totiž zaměstnanci pravidelně jen pomocníky svého náčelníka. Kdyby tudíž suspendovaný přidělený zaměstnanec sestavil vrchnostenský akt, který však na venek vystupuje jako akt představeného celého úřadu, nelze zajisté o paaktu mluviti, neboť jeho vnitřní vada je sanována tím, že se jeví na venek jako emanace řádně k úkonu oprávněného náčelníka úřadu. Na druhé straně ovšem akt, který by vydal suspendovaný náčelník, bylo by nutno pokládati za zmatečný. Při kolegiátním rozhodování (na př. u úřadů horních) by bylo rovněž souditi při účasti suspendovaného zaměstnance na zmatečnost aktu. U služebního poměru soukromoprávního znamenala by účast suspendovaného zaměstnance na projevu jménem státní správy, že by nebyl stát vůči druhé smluvní straně vázán. Bylo by zajisté třeba při konkrétním případě rekurovati k ustanovením obč. zákoníka o omylu, což rozváděti není na tomto místě možné.
Rozdíl mezi nevykonáváním služby v důsledku suspense a jako následku dovolené, zaměstnanci řádně udělené, jeví se pak zásadním. Suspense má za účel právě to, aby zaměstnanec byl z výkonu služby odstraněn, kdežto u dovolené je nevykonávání služby pouze nahodilým, faktickým důsledkem toho, že zaměstnanci bylo povoleno své služební místo na čas opustiti. Proto také nutno souditi, že zaměstnanec, který je na dovolené, může kdykoli se k výkonu služby vrátiti, neboť to záleží zpravidla na jeho vlastní vůli. V žádném případě není možno dospěti k názoru, že by akt, vydaný úředníkem na dovolené, byl stižen jakoukoli vadou. Vždyť nevykonávání služby během dovolené nebrání překážka právní, plynoucí z právních předpisů, na nichž je služební poměr založen, nýbrž pouze faktický stav, vyplývající z toho, že bylo v určitém směru žádosti zaměstnancově o dovolenou vyhověno.
Ocitáme se takto u choulostivé otázky, jež je věcí spíše taktu nežli právního výkladu, do jaké míry znají a připouštějí právní předpisy, jež upravují služební poměry státních zaměstnanců, tak zv. nucenou dovolenou. Pojmově znamená ovšem nucená dovolená contradictionem in adiecto, neboť dovolená (srovnej na př. § 42 až 44 sl. pr.) je institutem, jehož celá výstavba je určena ku prospěchu zaměstnancovu, takže použití dovolené proti vůli a tudíž k neprospěchu zaměstnancovu musí nutně vytvořiti vnitřní rozpor.6 Argumentovati tak, že zaměstnanec nemá podle právního řádu žádného nároku na to, aby své zaměstnání vykonával, není zcela případné. I u poměru veřejnoprávního bývá pak nutno připouštěti alespoň u některých skupin zaměstnaneckých výjimku z možnosti nucené dovolené, jak se to činívá u zaměstnanců s činností vědeckou a uměleckou.7 Při poměru soukromoprávním zdá se pak takové odůvodnění ještě povážlivějším, přihlédne-li se k tomu, žé by zaměstnanci nucenou dovolenou mohla býti odňata vůbec příležitost praktických výkonů, čímž by mohl býti jeho budoucí výkon znatelně znehodnocen. Ovšem škoda, která by takto mohla zaměstnanci vzniknouti, je těžko určitelná, nehledíc ani k tomu, že by bylo obtížné stanovití, zda nevzejde zaměstnanci větší škoda nežli nucenou dovolenou tím, že prostě, ač zůstane ve službě, nebudou mu žádné služební výkony přikazovány.8 Nelze-li však podle našeho názoru nucenou dovolenou jako právní prostředek ve služebním právu státních zaměstnanců uznati, pak nelze se však uzavříti tomu, že státní správa má možnost vždy docíliti toho, aby zaměstnanec službu nevykonával, má-li na jeho nevýkonu služební zájem. Může totiž, odvolávajíc se na poslušnost, zaměstnancům ve všech služebních řádech nebo příslušných normách uloženou, prostě zaměstnanci přikázati, aby se výkonu služby zdržel. V takovém případě nezbude přirozeně zaměstnanci nic jiného, nežli uposlechnouti, neboť porušení služební poslušnosti (§ 22 sl. pr.) může býti disciplinárně trestáno jako zvlášť významný delikt. Nebylo by účelné zabývati se na tomto místě rozsahem služební poslušnosti státního zaměstnance, stačí však snad konstatovati, že služební příkaz, aby zaměstnanec službu nevykonával, nemůže míti nikdy obsahově takovou vadu, aby zaměstnanec mohl ho bez právních následků nedbati.9 Z toho však neplyne, že by o platnosti služebního úkonu, předsevzatého proti příslušnému služebnímu příkazu, mohlo býti jakkoliv pochybováno. Porušení příkazu může býti zajisté disciplinárně trestáno, avšak příkaz má význam pouze pro poměr mezi představeným a podřízeným, v žádném případě však na venek vůči třetím osobám.
Jen stručně lze se ještě zmíniti, že je základní rozdíl mezi zaměstnancem suspendovaným a zaměstnancem na odpočinku (trvalém či dočasném), jakož i zaměstnancem na dovolené s čekatelným (pokud ovšem jednotlivé právní předpisy takovéto instituce vůbec znají). Spočívá v tom, že takové osoby nejsou jen odstraněny z výkonu služby, nýbrž že jejich vztah ke státní správě je ve své podstatě zcela jiný, nežli je služební poměr zaměstnance činného, takže výkon služby nepřichází vůbec nijak v úvahu. Kdyby u těchto osob mělo opět dojíti k výkonům služebním, bylo by třeba konstitutivním aktem provésti změnu v jejich vztahu ke státu a obnoviti služební poměr činný, kdežto suspense je charakterisována právě tím, že služební poměr zaměstnance zůstává nezměněný a přestává pouze výkon služby. Jednotlivosti není účelné dále sledovati, a to tím spíše, když lze míti odůvodněně za to, že při aplikaci právních předpisů služebních nepůsobí právě tyto otázky žádných rozpaků.
III. (Příslušnost k vyslovení suspense a obrana proti tomu.) Při výkladech o kompetenci orgánů, kteří jsou příslušni podle právních předpisů suspensi zaměstnancovu vysloviti, třeba rozlišovati mezi těmi předpisy, jež dávají disciplinární moc nad zaměstnancem do rukou zvláštního kolegiálního orgánu (disc. komise), a oněmi, jež podobného specielního orgánu neznají. Tam, kde disciplinární moc vykonává příslušný správní úřad, pravidelně úřad zaměstnanci nadřízený, a kde tedy není pro výkon disc. moci zřízen zvláštní orgán, pouze k tomu účelu určený, vyslovuje i suspensi ve všech případech týž správní úřad. Vedle toho přiznávají právní předpisy oprávnění suspensi naříditi i přímým představeným zaměstnanců a oněm úředním činitelům, kterým náleží dozírati na výkon jeho služby (orgánové kontrolní); ti všichni mohou tak však učiniti pouze s prozatímní platností, neboť zásadně je právo suspensi naříditi jedině v rukou onoho úřadu, který vykonává disciplinární moc, třebaže v případech, o nichž je nyní řeč, nejde tu o zvláštní úřad neb orgán, neboť výkonem disc. moci je pověřen příslušný správní úřad sám. Takovouto úpravu nalézáme v § 48 str. bez., v § 51 kanc. zam. (stejně i dříve podle § 28 nař. č. 21/1914 ř. z.), v § 41 veř. pr., v § 35 lék. as., v § 108 st. dr.
Častější však je úprava ta, jež rozeznává mezi suspensi řádnou, již vysloviti může pouze specielní kolegiální orgán, který požívá pravidelně i neodvislosti proti správním příkazům, maje ji vždy právním předpisem zaručenou, což bývá vyjádřeno obratem, že členové tohoto kolegia (disc. komise) jsou u výkonu této své funkce samostatní a neodvislí (§ 95 st. les. praví pouze, že jsou »neodvislí«, avšak sotva bude lze z této odchylky od ostatních právních předpisů vyvozovati nějaké důsledky po stránce právního dosahu této formulace, kdežto § 8 zák. č. 147/1933 poskytuje členům kárných soudů neodvislost stejnou, jaké požívají soudcové z povolání). Kromě toho pak může představený zaměstnance nebo kontrolní orgán vysloviti suspensi prozatímní, a to tehdy, jestliže byla na zaměstnance uvalena vazba (v tomto případě je suspense povinná podle všech předpisů), jestliže zaměstnanec za přitěžujících okolností odepře poslušnost, anebo kdyby jeho ponecháním ve službě byly ohroženy podle povahy deliktu vážnost příslušné instituce, u které koná službu, anebo důležité zájmy služby (§ 145 sl. pr., § 154 prof. pr., § 137 uč. pr., § 71 fin. str., § 116 st. les.). Pro soudce zná § 30 soud. disc. prozatímní suspensi jedině tehdy, je-li na soudce uvalena vyšetřovací vazba, § 4 vys. prof. dává pak suspensi pouze do rukou kolegiálního orgánu, příslušného k výkonu disc. moci. Zákon č. 147/1933 dává dočasnou suspensi zcela do úváhy ústředního úřadu, s výjimkou soudců, u nichž i o dočasné suspensi musí rozhodovati kárný soud.
Prozatímnost suspense bývá upravena tak, že o vykonané suspensi nutno zpraviti příslušný kolegiální orgán (disc. komisi), která pak buď suspensi potvrdí, nebo ji zruší.10 Akt sám, kterým je prozatímní suspense vyslovena, je ovšem perfektní a má ihned své právní důsledky, takže suspendovaný zaměstnanec je tímto výrokem služby zbaven, avšak tento hotový akt má příslušný orgán předložití disc. komisi. Na výkon této povinnosti úřadu, který prozatímní suspensi vyslovuje, nemá zaměstnanec vůbec žádného vlivu. Relativně nejlepší je tu posice zaměstnance podle § 116 st. les., který stanoví lhůtu, ve které musí býti výrok o prozatímní suspensi disc. komisi předložen (1 měsíc), a také lhůtu, do kdy musí býti prozatímní suspense zrušena, nebyla-li disc. komisí potvrzena (15 dnů). Ovšem právní cestou by ani tu zaměstnanec nemohl při porušení lhůt úspěchu dosáhnouti, neboť lhůty jsou zřetelně určeny jen pro správní orgán, aniž zakládají právní nárok zaměstnancův.
Opravný prostředek je proti prozatímní suspensi vyloučen ve všech předpisech (na př. § 148 sl. pr.), a to zřejmě z důvodů procesní ekonomie, neboť normotvůrce předpokládal, že uložení suspense bude stejně revidováno disc. komisí. Tato úvaha vedla patrně i nejv. spr. soud k tomu, aby prohlásil stížnost proti prozatímní suspensi za nepřípustnou (Boh. A. CCXXVI), při čemž ovšem formulace je ta, že nejde o akt definitivní, nýbrž pouze o akt přípravný, který může býti napadán u n. s. s. teprve v souvislosti s konečným aktem (disc. komise). Myslím, že tato argumentace není zcela přesvědčivá. Bude ještě příležitost promluviti o tom, jaká je vnitřní souvislost mezi suspensí a disciplinárním řízením. Na tomto místě je však již možno konstatovati, že právní předpisy samy (pokud jde ovšem o předpisy veřejnoprávní, zejména sl. pr.), nijak nenutí k tomu, aby byla stížnost k n. s. s. proti předběžné suspensi pokládána za nepřípustnou. Právní situace zaměstnance postiženého se i touto suspensí určitým způsobem určuje, důsledky právní vznikají ihned, nesporně se jí zasahuje do subjektivního práva, plynoucího ze služebního poměru, takže nelze nalézti s tohoto hlediska důvodu, proč by podobný akt nemohl býti podroben revisi n. s. sem. Nemůže tomu zajisté brániti ta okolnost, že pravidelné opravné prostředky jsou positivní normou vyloučeny. To má svůj dobrý smysl nejen z toho důvodu, jak byl již naznačen, nýbrž také proto, že právní předpisy předpokládají, že půjde tu vždy o velmi vážné případy, při kterých není možno připustiti, aby zaměstnanec snad odium, jež vzniká suspensí, ještě zvětšoval odporem proti jejímu nařízení, což mohly právní předpisy dobře učiniti, připustivše pak řádný proces před disciplinárními orgány. Požadavek dokonalé právní ochrany mluví ovšem rovněž pro to, aby byla stížnost k správnímu soudu proti předběžné suspensi připuštěna, neboť jinak je zaměstnanec po případě vůbec bezbranný. Nepředloží-li totiž úřad výrok o předběžné suspensi disc. komisi, načež — jak bylo řečeno — nemá zaměstnanec nejmenšího vlivu, nebo nesejde-li se disc. komise či nerozhodne-li v dlouhé době, je zaměstnanec s veškerými právními důsledky stále suspendován, nemoha vůbec dosáhnouti toho, aby bylo nestrannou institucí přezkoumáno, nestala-li se mu křivda.
Konkrétní příslušnost řídí se ustanovením příslušného právního předpisu a předpisy, upravujícími služební organisaci v dotyčném služebním odvětví. U disciplinárních komisí nutno ovšem přihlížeti k tomu, že suspense je podle právních předpisů v úzké souvislosti s disciplinárním řízením. Je tudíž k suspensi úředníka podle sl. pr. příslušná ta disciplinární komise, která provádí vůči němu disciplinární řízení. V tom směru jistě je správný nález Boh. A. 1307, který vyslovil názor, že suspensi je příslušná vysloviti disc. komise, jíž podle § 100 sl. pr. náleží prováděti disc: řízení. Při posuzování možnosti obranných prostředků, jež zaměstnanci právní předpisy poskytují, je nutno samostatně uvažovati o případech, kdy jde o služební poměr veřejnoprávní a kdy o soukromoprávní. Při poměru veřejnoprávním jde zřejmě u každého výroku o suspensi o správní akt, třebaže o správní akt, který má svůj základ ve zvláštním mocenském poměru, ve kterém se zaměstnanec vůči státu nalézá. Není-li na opravný prostředek v právním předpise vůbec pamatováno (na př. u str. bezp. podle nař. č. 295/1922), bude nutno souditi, že lze se odvolati k nadřízenému úřadu onoho činitele, který suspensi vyslovil, neboť uplatňuje se zásada, že proti výroku úřadu lze se odvolati vždy hierarchicky nadřaděné stolice; za platnosti čl. 8 zák. č. 125/1927 bude ovšem vždy stolice druhá rozhodovati konečně. Proti předběžné suspensi bývá zhusta, jak bylo již ukázáno, opravný prostředek vyloučen, stížnost však k n. s. s. není důvodu pokládati za nepřípustnou. Proti rozhodnutím disc. komisí bývá pravidelně připuštěno odvolání ve 14 dnech (u fin. str. podle § 73 nař. č. 202/1930 v 15 dnech, u disc. soud. podle § 31 zák. č. 46/1868 ř. z. v 8 dnech, u st. les. není vůbec odvolání k vyššímu disciplinárnímu orgánu). Pak je možno dovolati se stížností n. s. s.; lze souditi, že n. s. s. by pokládal stížnost určitě za přípustnou (srvn. nález Boh. A. 3770), neboť v tomto případě by argumentace, že jde o přípravný akt, zajisté obstáti vůbec nemohla. Pouze proti nálezům o suspensi podle zák. č. 147/1933, pokud budou vydány kárným soudem, není stížnost k n. s. su přípustná, ježto rozhodnutí kárných soudů jsou podle § 8 cit. zák. postavena na roveň rozhodnutím řádných soudů (má tudíž místo výluka § 3a) zák. o spr. soudu). — Při poměru soukromoprávním nezbývá podle mého názoru, nežli vycházeti se stanoviska, že i ustanovení o suspensi jsou součástí služební smlouvy, takže nápravy z porušení smlouvy výrokem o suspensi, který by nebylo lze příslušným právním předpisem podepříti, bylo by lze domáhati se cestou soudní. Pokud právní předpis stanoví, že je možno se proti výroku jednoho orgánu odvolati k orgánu vyššímu (na př. § 108 st. dr.), bylo by nutno spatřovati v tomto ustanovení důvod pro zbytečnost žaloby s hlediska procesních útrat, neplynula by však z něho možnost žalobu snad z jakéhokoli důvodu až do vyčerpání instančního pořadu nepřipustiti. Není mně sice znám žádný obdobný případ z judikatury nejvyššího soudu, avšak lze očekávati, že by nejv. soud názor právě uvedený sotva sdílel. Při souvislosti suspense s disc. řízením by pravděpodobně n. s. ve výroku kolegiálního. orgánu (disc. komise, na př. § 116 st. les.) o suspensi spatřoval akt s veřejnoprávním charakterem, jak to činí s nálezy disciplinárními, přezkoumávaje je jen po stránce formální (srv. judikát býv. nejv. soudu ve Vídni č. 191 a na př. Vážný civ. č. 8531). Pokud pak jde o usnesení disc. komisí, jež se zakládají na služebních řádech, vydaných ve formě vládního nařízení, zastával by n. s. s největší pravděpodobností stanovisko, že jde o rozhodnutí správního úřadu ve věcech soukromoprávních, takže by pak ovšem podle zák. č. 217/1925 byla cesta soudní otevřena teprve tehdy, byl-li pořad správních stolic úplně vyčerpán (srv. o obdobné věci Vážný civ. č. 9875 a nejnověji 12.225). Žádné z těchto stanovisek nepokládám za nepochybné z důvodů, jež jsem uvedl při jiných příležitostech.11 Soudím, že přezkoumávání všech výroků správních úřadů neb orgánů, kteří vystupují pouze jménem státní správy, jako jedné ze smluvních stran, zúčastněných na služebním poměru, na podanou žalobu civilními soudy, a to ihned poté, kdy byl příslušný výrok, jevící se jako počin smluvní strany, učiněn, má býti v plném rozsahu připuštěno.
IV. (Důvody suspense.) O předpokladech prozatímní suspense bylo již potřebné řečeno v oddílu III. Při suspensi, jež nemá ráz prozatímnosti a kterou bychom tudíž mohli nazvati řádnou, neboť ji v těch případech, kdy právní předpisy rozlišují mezi orgány, které jsou kompetentní suspensi vysloviti, nařizují orgány zvlášť kvalifikované, proti jejichž výrokům je přípustný opravný prostředek, shledáváme se s úpravami, které se od sebe značně odchylují. Nelze říci, že rozdíly jsou vysvětlitelné jen dobou vzniku příslušného právního předpisu a také ne vždy specielní potřebou odvětví státní správy, o jehož zaměstnance běží.
Nejširší ustanovení má § 116 st. les., kde se dává disc. komisi právo v průběhu disc. řízení zaměstnance kdykoli suspendovati. Jak je patrno, je tu jediná podmínka rázu procesního, že suspense může býti vyslovena pouze během disc. řízení, jinak však je komise ve své úvaze o tom, pokládá-li suspensi za potřebnou, neomezena.
Jinak shodují se všechny právní předpisy v tom, že orgán, jemuž přísluší vykonávati disciplinární moc (nejčastěji disc. komise, někdy správní úřad), může vysloviti suspensi, je-li proti zaměstnanci zavedeno řízení trestní nebo disciplinární; pravidelně je dána směrnice příslušnému orgánu potud, aby uvážil, zda je suspense třeba vzhledem k povaze nebo tíži provinění disciplinárního nebo trestního. Lze souditi, že význam těchto ustanovení leží v té tendenci, že tehdy, když je pravděpodobné, že by zaměstnanec byl trestním soudem odsouzen k takovému trestu, který má v zápětí ztrátu služby, nebo disciplinárně k propuštění, je vhodné, aby byl ihned služby zbaven.12 § 107 st. dr. vyslovuje to jasně a lze jeho formulaci v tomto směru pokládati za nejlepší. Rozeznává totiž mezi suspensí fakultativní a obligatorní, která má místo tehdy, jestliže byla na zaměstnance uvalena vyšetřovací vazba (viz v oddílu III), byl-li vydán trestní rozsudek, nevešlý dosud v moc práva, pro který by musel býti zaměstnanec propuštěn, byl-li vydán disc. nález, nevešlý v moc práva, který zní na propuštění nebo na přeložení do výslužby. Výjimečně omezuje § 35 lék. as., který rozlišuje také mezi fakultativní a obligatorní suspensí, tuto jen na ony případy zavedeného trestního řízení proti zaměstnanci, kdy jde o zločin nebo jiný trestný čin (s nižší kvalifikací), spáchaný ze ziskuchtivosti nebo proti veřejné mravnosti.
O tom, kdy je disc. řízení zahájeno, nebude snad pochybnosti, uváží-li se, že podle všech právních předpisů musí býti o tom zamětnanec zpraven, takže do té doby by suspense řádná nemohla být vyslovena. U trestního řízení předpokládá se trestní vyšetřování a nikoli pouze vyhledávání, jak lze na to bezpečně usuzovati z textu jednotlivých právních předpisů (srv. i § 29 disc. soud.).
Při suspensi z titulu zavedeného trestního nebo disciplinárního řízení je suspense skutečně v tak úzké souvislosti s celým disciplinárním řízením, že by bylo možno dáti se svésti k úsudku, že tu jde pouze o součást disciplinárního řízení. Avšak jinak je tomu, přihlížíme-li k dalším případům, kdy suspense může býti uvalena.
Kromě zák. č. 46/1868 ř. z. (disc. soud.), služebního řádu pro zaměstnance státních lesů a statků (st. les.) a služebního řádu pro st. železniční zaměstnance (st. dr.) pamatují totiž všechny právní předpisy na možnost suspense při zahájení konkursu o jmění zaměstnancově, při čemž budiž pro zajímavost uvedeno, že jedině nař. č. 162/1928 (uč. pr.) předvídá suspensi i pro případ zahájení řízení vyrovnávacího; proč je tomu právě u učitelů a nikoli jiných zaměstnanců, jichž služební řády jsou přibližně z téže doby neb i novější (na př. fin. str.), nelze si vysvětliti.
Prohlášení konkursu se podle § 71 zák. č. 64/1931 veřejně vyhlašuje a výpis se uveřejňuje v úředních listech (§ 72). Úřad, o jehož zaměstnance jde, se o prohlášení konkursu dozví ovšem nejen z úředního listu, nýbrž v normálním případě dostane se mu přímé zprávy, jak je nařízena v § 1, č. 9, nař. č. 114/1931.
Je nyní jen otázka, v jakém vztahu je prohlášení konkursu o jmění zaměstnancově k jeho služební činnosti. Je jisté, že vrhá tato okolnost velmi stinné stránky na jeho důvěryhodnost a spolehlivost. Lze proto míti bezpečně za to, že by úřad mohl zavésti proti němu disciplinární řízení. Nutné to však ve všech případech není, neboť mohou tu býti takové okolnosti, jež skutečně s úřední činností zaměstnancovou nijak nesouvisí; ovšem platí tato úvaha jen tehdy, pokud některý právní předpis výslovně zavedení disc. řízení nenařizuje, jak je tomu u § 35 lék. as., který mezi důvody suspense v tomto směru nerozeznává. Suspense je však přes to nejvýš vhodná, neboť pro úřad by mohlo býti krajně nepříjemné, kdyby při průběhu konkursního řízení vycházelo najevo, že zaměstnanec nebyl sice schopen své vlastní záležitosti řádně spravovati, avšak je způsobilý vykonávati úřední činnost (ač ovšem obě věci se navzájem nijak nevylučují). Tu je tedy patrno, že suspense může býti vyslovena zcela bez vztahu k řízení disciplinárnímu na rozdíl od podmínek dříve zmíněných. O suspensi rozhodují sice orgány, jimž přísluší konati řízení disciplinární, avšak zřejmě jen proto, že jsou to orgány zvláště kvalifikované, aniž z této příslušnosti lze souditi na úplnou konexitu mezi suspensí a disciplinárním řízením.
Podobně se to má s dalším důvodem pro suspensi, totiž se zavedením řízení pro zbavení svéprávnosti, jež četné právní předpisy uvádějí; neznámý je tento důvod kromě oněch předpisů, jež byly uvedeny při konkursu, i v nař. č. 21/1927 (lék. as.) a v nař. č. 113/1926 (kanc. zam.), jakož i v nař. č. 133/1928 (veř. pr.). Předpokladem je řízení podle cís. nař. č. 207/1916 ř. z., při čemž zůstává zajisté stejné, zda jde o úplné (choromyslnost, slabomyslnost) nebo částečné (marnotratnost, pijáctví) zbavení svéprávnosti.13 Sotva lze míti za to, že by tento důvod suspense mohl býti zároveň důvodem pro zavedení disc. řízení, neboť nelze tu konstruovati žádný služební delikt. Je ovšem pravděpodobné, že by v těchto případech přikročil úřad k tomu, aby zaměstnance přeložil na trvalý odpočinek, avšak disc. řízení nebude míti zpravidla důvodu proti němu zavěsti. I tu vychází dobře najevo, že suspense je opatřením samostatným, jež není přímo součástí řízení disciplinárního.
Z toho, co bylo uvedeno, je pokládati za příliš přímočaré, jestliže suspense je líčena jako jedno z opatření, jímž se na venek projevuje disciplinární řízení, a že je spíše třeba mezi suspensí a vlastním disciplinárním řízením vésti rozhraničovací čáru.14 Rozdíl mezi oběma institucemi, který vyplývá z jejich povahy i účelu, nemůže býti odstraněn ani tou skutečností, že právní předpisy jednají o nich z pravidla společně a provádějí jejich úpravu v úzké vzájemné souvislosti. Proto se zdají býti oprávněnými pochybnosti, jež vysloveny byily o názorech nssu, jež — ovšem při výkladu konkrétního zákonného ustanovení — všeobecně kladou suspensi do jedné roviny se zavedením disc. řízení a pokládají obě opatření za přípravná pro rozhodnutí hlavní, jímž je teprve disc. nález (Boh. A. 2548, 4663).15
V. (Materielni důsledky suspense.) Suspendovaný zaměstnanec nevykonává službu. Pojímá-li se výplata služebních požitků jako ekvivalent za konanou službu, bylo by důsledné suspendovanému nevypláceti služební požitky vůbec. Skutečně také na př. § 9 cís. nař. č. 64 ř. z. z 10. března 1860, kteréžto nařízení bylo pro státní úředníky předchůdcem části o disciplinárním řízení dnešní sl. pr., spojoval se suspensí vždy ztrátu požitků. Ovšem již dříve dvorský dekret ze 17. května 1828 stanovil, že suspendovanému má se určitých příjmů dostati, a to ve výši odpočivných požitků jeho s maximální hranicí dvou třetin aktivních požitků a s určením určitého minima. Šlo tu však o ryzí podporu, pro jejíž výši početní byly sice vzaty za základ služební požitky, avšak již z jejího názvu — alimentace — bylo patrno, že účelem jejím je jedině umožniti zaměstnanci, dokud zůstává ve služebním poměru, aby se mohl uživiti.
Platné právní předpisy dávají pravidelně (s výjimkou § 109 st. dr., kde snížení požitků na dvě třetiny je kogentní) příslušnému disciplinárnímu orgánu zmocnění, aby požitky suspendovaného snížil buď vůbec podle své úvahy (st. les.), až na polovinu (kanc. zam., veř. pr., lék. as.) anebo až na dvě třetiny požitků dosavadních. To platí dnes i pro soudce vzhledem k čl. I. odst. 3. sl. pr., kterým nahražen byl dřívější tvrdý předpis § 32 disc. soud. Při suspensi podle zák. č. 147/1933 nastává snížení požitků na 2/3 ipso iure, takže kárný soud nemá možnosti o výši požitků vůbec uvažovati.
Požitky služebními sluší zajisté rozuměti veškeré platy, které úředník dostává z poměru služebního (služné, činovné, výchovně atd.), jak to při výkladu § 146 sl. pr. vyložil n. s. s. v nálezech Boh. A. 4346, 4887. Avšak požitky lze rozuměti jen ony platy, které jsou generelně stanoveny pro zaměstnance určitého odvětví státní správy. Zvláštní přídavky, které jsou poskytovány pro určitý druh služebního výkonu a jež jsou na vykonávání služby závislé, odpadají suspensí samy sebou. Některé právní předpisy mají specielní ustanovení, tak zejména § 109 st. dr. stanoví výslovně, že při suspensi vedlejší požitky se zastavují, avšak na druhé straně snížení postihuje zde jedině služné samo, nikoli činovné a zřejmě nikoli i výchovné, jak je tomu podle sl. pr.
S výjimkou služ. řádu drah a zák. č. 147/1933 není snížení požitků nutně se suspensi spojeno, nýbrž nastává teprve výrokem příslušného disciplinárního orgánu. Je tedy tento výrok povahy konstitutivní a může půsoibiti jedině ex nunc, třebaže snad snížení bude vysloveno s úmyslem uskutečniti je v celé době suspense, jež byla zatím již nařízena (srv. nálezy Boh. A. 3614, 4574 k § 146 sl. pr.). Ježto redukce platů při suspensi děje se výslovným výrokem disc. orgánů, kterým se zasahuje přímo do materielních práv zaměstnancových, pokládá i n. s. s. u služebního poměru veřejnoprávního výrok o snížení požitků při suspensi za samostatný akt, který s disciplinárnírii řízením souvisí jen zevně a není tudíž pouhým procesním opatřením, učiněným v průběhu disc. řízení, takže je způsobilým předmětem opravných prostředků a tím i stížnosti k n. s. s. (Boh. A. 3770).
Vedle snížení požitků znají některé právní předpisy i jiné újmy hmotné, jež suspendovaného stihají. Náleží sem zejména zákaz nošení uniformy podle § 48 str. bez. a § 72 fin. str. Podle služebního řádu st. dr. ztrácí suspendovaný i veškeré jízdní výhody, železničním zaměstnancům poskytované.
Materielně postihuje zaměstnance suspendovaného i ta okolnost, že podle ustanovení jednotlivých právních předpisů nezapočítává se doba, ztrávená v suspensi, do požitků vyšších platových stupňů a do výměry odpočivných požitků (na př. § 149 sl. pr., § 158 prof. p., § 141 uč. pr., § 50 str. bez., § 73 fin. str.). Pouze tenkráte, skončilo-li zavedené trestní řízení zastavením neb osvobozením, disciplinární řízení osvobozením nebo nejvýše pořádkovým trestem, bylo-li řízení na zbavení svéprávnosti skončeno zamítnutím příslušného návrhu, odpadá tento důsledek a provede se dodatečně započtení doby suspense do vyšších platů a také ovšem do výměry odpočivných požitků.
Zadržené částky platů, jež zbývají po výplatě části redukované, propadají ve prospěch státu, byl-li zaměstnanec odsouzen ke kterémukoliv disc. trestu, byl-li zbaven svéprávnosti anebo byl-li na základě trestního rozsudku administrativně ze služby propuštěn; to platí vždy o části platů, jež byla zadržena při suspensi. nařízené pro zahájení konkursu o jmění zaměstnancově. Některé právní předpisy mají od této zásady odchylky, jež však vesměs jeví se jen jako výjimky. Tak v nař. č. 21/1927 o lék. as. připouští se — nezní-li disc. nález na propuštění — za okolností zřetele hodných úplné neb alespoň částečné vrácení zadržené části požitků, tedy i tehdy, byl-li uložen trest disciplinární. Podle § 32 disc. soud. hradí se ze zadržené části platů náklad na substituta suspendovaného soudce a náklady disc. řízení. Pouze při úplném osvobození vrátí se suspendovanému vše, co mu bylo zadrženo, kdežto v tom případě, skončilo-li disc. řízení výtkou nebo důtkou, hradí se alespoň náklady disc. řízení. Nař. č. 113/1926 o kanc. zam. a nař. č. 133/ 1928 veř. pr. připouštějí při mírnějších trestech nežli propuštění nebo přeložení do pense vráceni celé nebo dílu zadržené části platů. Služební řád st. drah přiznává nárok na vrácení zadržené části služného i při disciplinárním trestu a omezuje nárok jen potud, že při propuštění propadá zadržená část zcela ve prospěch státu, při pensionování nálezem disciplinárním onen díl této části, který přesahuje stanovené výslužné. Zák. č. 147/1933 dává do úvahy kárného soudu, zda a pokud má býti suspendovanému zaměstnanci dodatečně doplacen zadržený plat a zda a pokud je doba suspense započítatelná pro zvýšení platu a pro pensi. Tuto ojedinělou úpravu lze vysvětliti zajisté jen zvláštním postavením zák. č. 147/1933 v našem právním řádu vůbec.
Do jisté míry zůstává u většiny právních předpisů ještě dnes oprávněnou výtka, pronesená dávno před vydáním služební pragmatiky, že snížení požitků může leckdy působiti jako nahodilé a nespravedlivé zostření trestu.16 Uváží-li se, že snížení požitků je ve volné úvaze disc. orgánu, který podléhá — i když je kolegiální — dojmu okamžitě vzniklému ze zpráv, jež podstatu domnělého deliktu líčí leckdy velmi silnými barvami, a že zadržená část propadá i při nejmírnějším disc. trestu (důtka), je na první pohled patrno, že platná právní úprava není ideální. Při podobných zásazích do práv zaměstnancových sluší doporučiti spíše úpravu, která omezuje volnou úvahu na míru nejmenší, avšak která zároveň vyhovuje svým důsledným provedením nejlépe sledovanému účelu. V tom směru zdá se býti nejvhodnější úprava služ. řádu st. drah., již lze vyjádřiti stručně tak, že suspense má býti — kromě zvláštních služebních zájmů omezena jen na případy, kdy je pravděpodobné, že dojde k eliminaci zaměstnance ze služeb, ale v případě suspense že je třeba s ní nerozlučně spojití zkrácení služebních požitků; nedojde-li pak k propuštění, nezbývá, nežli zadržené požitky dodatečně vyplatiti.
Je třeba ještě stručně poznamenati, že v poměrech soukromoprávních bude se moci zaměstnanec, jsou-li pro to dány předpoklady, žalobou domáhati vrácení zadržených požitků, kdežto v poměrech veřejnoprávních musí dosáhnouti především výroku úřadu, který má možnost — je-li zamítavý — naříkati stížností u n. s. s.
VI. (Zánik suspense.) Suspense končí podle výslovných ustanovení příslušných právních předpisů (§ 147 sl. pr., § 156 prof. pr., § 73 fin. str.) nejpozději tehdy, když je právoplatně ukončeno disciplinární řízení. Disciplinární orgán může však přikročiti ke zrušení suspense kdykoli dříve, odpadnou-li důvody, pro které byla nařízena. Pouze zák. č. 147/1933 stanoví výslovně, že o ukončení suspense rozhodne kárný soud nebo příslušný disciplinární orgán při výroku o vině. Nepřestává tu tedy suspense ipso iure s ukončením disc. řízení.
Ustanovení, že suspense přestává s právoplatným ukončením disc. nálezu, má přirozeně význam jen tehdy, bylo-li disciplinární řízení vůbec zavedeno. Byla-li však suspense vyslovena při konkursu nebo při zahájení řízení o zbavení svéprávnosti, nepřichází pochopitelně v úvahu pro konec suspense otázka disciplinárního řízení. Nutno pak souditi, že je třeba ke zrušení suspense výslovného aktu disciplinárního orgánu, který by odstranil stav suspense dřívějším jeho výrokem stvořený. Okolnost, že zaměstnanec nemá možnosti příslušný výrok od disc. orgánu vynutiti (to platí zejména pro poměr veřejnoprávní), nemá při výkladu právních předpisů takového významu, jak by se zdálo, ježto při řízení o zbavení svéprávnosti dostává se zaměstnanci náhrady za veškeré materielní újmy, jež ho mohou v souvislosti se suspensí stihnouti (redukce platů, zastavení postupu), neboť při zrušení suspense v důsledku zamítnutí návrhu na zbavení svéprávnosti obdrží zaměstnanec zpět veškeré požitky a provede se dodatečně i postup do vyšších platů. Byla-li pak suspense vyslovena vzhledem ke konkursu uvalenému na jmění zaměstnancovo, lze očekávati, že současně bylo zavedeno disciplinární řízení; nestalo-li se tak, nelze pro tento případ, pravidelně ostatně takový, že zvláštní benevolence při výkladu právních předpisů nezasluhuje, specielní úpravu konstruovati.
Kdežto při řízení na zbavení svéprávnosti a při konkursu nutno míti za to, že ke zrušení suspense bude třeba zvláštního aktu, nutno při disciplinárním řízení dospěti k názoru, — že suspense zaniká — nebyla-li již dříve odstraněna samostatným výrokem disc. orgánu — ipso iure, jakmile disc. nález nabyl právní moci.17 V těchto případech byla totiž suspense vyslovena z důvodu, který vedl i k řízení disciplinárnímu; skončilo-li toto, pak nemůže již suspense trvati, neboť nemá žádného vlastního oprávnění. Ježto pak slovní znění právních předpisů tento způsob zániku suspense předvídá a z podstaty institutu suspense se nutně opak nepodává, lze pokládati výklad předpisů o zrušení suspense ipso iure za správný.
Právoplatnost disc. nálezu nastupuje okamžikem, kdy uplynula bezvýsledně lhůta k podání odvolání, anebo okamžikem, kdy nález, poslední stolicí vydaný, byl doručen. Stížnost k n. s. s. přirozeně právoplatnosti nebrání. Zní-li nález na nižší trest nežli nucené pensionování nebo propuštění, ujímá se zaměstnanec výkonu služby ihned. Byla-li provedena redukce platů, vzniká nárok na plné požitky od okamžiku, kdy zanikla suspense; při disciplinárním trestu neobdrží ovšem zaměstnanec zpět zadržené částky. Při nuceném přeložení na odpočinek přestává sice suspense také právoplatností disc. nálezu, avšak k výkonu služby již dojíti nemůže, neboť zaměstnance nutno pokládati již ve stavu pense. Redukce platů — byla-li provedena — přestává, avšak od prvého dne nejbližšího měsíce obdrží zaměstnanec již pouze odpočivné požitky, jichž základnu tvoří ovšem plat neredukovaný. Při propuštění nemůže k výkonu služby vůbec dojíti.
Redukce požitků při suspensi může býti sice, jak bylo již pověděno, vyslovena samostatným aktem disc. orgánu, a to časově jindy nežli je výrok o suspensi samé, avšak při zániku suspense nutno míti za to, že automaticky přestává i redukce platů, aniž je k tomu třeba specielního výroku. Při úmrtí zaměstnancově nutno analogicky, jak je tomu u vlastního disciplinárního řízení (na př. § 131 sl. pr.), souditi, že veškeré následky suspense (redukce platová) ipso iure zanikají, a že pozůstalí po zaměstnanci obdrží pensijní požitky tak, jakoby suspense nebyla nikdy vyslovena.
VII. (Řízení.) Při suspendování zaměstnance je postup úřední charakterisován ve všech právních předpisech tím, že zaměstnancova účast na řízení, jak to ostatně povaha institutu sebou nese, je minimální. Zaměstnanec je tu v pravém slova smyslu pouze objektem. Nikde není předepsáno a také nelze z podstaty věci vyvoditi, že by zaměstnanec měl býti předem slyšen. Naopak v řízení před disc. komisí setkáváme se pravidelně s ustanovením (na př. § 148 sl. pr.), že výrok o suspensi děje se bez ústního jednání. Byla již učiněna zmínka o tom, že zaměstnanec nemá ingerence žádné na to, aby služební jeho úřad předložil prozatímní suspensi k potvrzení disc. komisi (je-li ovšem v příslušném právním předpisu vůbec předvídána).
O opravných prostředcích proti výrokům, nařizujícím suspensi, bylo již pojednáno v jiné souvislosti.

Viz studii Chmelařovu: »Je odůvodněn ve služebním poměru ke státu a jiným veřejnoprávním korporacím charakter veřejnoprávní či soukromoprávní? V kterém odvětví služby je nutno trvati na poměru veřejnoprávním a v kterém je lépe přijmouti poměr soukromoprávní?« , a také můj článek »O vývojových tendencích práva státního úřednictva a o postavení státního úřednictva ve státě« ve Veřejné správě, roč. 2.
Hácha »Disciplinární právo« ve Slovníku čsl. práva veř., díl I., str. 400 a tam citovaná literatura. Srovnej i můj článek »Veřejnoprávní otázky u nejvyššího soudu«, Veřejná správa, roč. 3., str. 147.
To je i názor nauky. O. Mayer, Deutsches Verwaltungisrecht, vyd. 3., díl II., str. 155, Brand, Das Beamtenrecht, vyd. 1, str. 820, W. Jellinek, Verwaltungsrecht, vyd. 1, str. 354, Langer, Das Disziplinarverfahren nach der Dienstpragmatik, str. 54. Uvážíme-li i různost positivních předpisů práva francouzského a našeho, je pojem suspense stejně vykládán též ve Francii, viz Jèze, Les principes généraux du droit administratif, vyd. 3, díl II. (La notion de service public), str. 599.
Srovnej Brand a W. Jellinek na místech citovaných v poznámce 3.
O. Mayer na místě citovaném v poznámce 3.
O. Mayer l. c. poznámka 21. na str. 155.
W. Jellinek, l. c., str. 200.
W. Jellinek, l. c., str. 200 a 355 právní možnost nucené dovolené uznává. Uvádí-li příklad, že státní správa musí míti možnost dáti mimo úřad úředníka, jehož syn je zapleten do politické aféry s velikým ohlasem ve veřejnosti, pak lze na to odpověděti, že téhož účelu může státní správa podle názoru v textu projeveného dosáhnouti jinou cestou, aniž zneužije institutu dovolené. V německé literatuře se otázka nucené dovolené vykládá v souvislosti se základním problémem, zda úředník má právo na svůj úřad. Vzhledem k zásadně negativnímu hledisku k této otázce je pak samozřejmě možno dospěti k názoru, že nucená dovolená musí býti přípustná. Tak Köttgen, Das Beamtenrecht, str. 52, a v článku »Zwangsurlaub« ve Reichsverwaltungsblatt u. preussisches Verwaltungsblatt roč. 1933, str. 205; v témže časopise stejné hledisko zastává i Dennewitz v článku »Das Problem der Zwangsbeurlaubungen im deutschen Staatsrecht« (roč. 1933, str. 389). Nemožnou zdá se býti úvaha Heylandova v Rechtsgültigkeit von Zusicherungen, str. 83, který se staví sice proti přípustnosti nucených dovolených s hlediska platného práva, avšak přece je ochoten se s nimi smířiti tehdy, jeví-li se nutnými jako »Notmassnahme« v zájmu dobra veškerenstva.
Viz k tomu Hexner v článku »Poznámky k služebným príkazom podla služobnej pragmatiky. Veř. spr. X (1931), č. X, s. 173§ 22 služobnej pragmatiky«. Veřejná správa, roč. 1931, str. 173, násl.
V těch případech, kdy je suspense obligatorní, je rozhodování disc. komise ovšem ryze formálního rázu, jak to konstatuje pro případ § 145, odst. 1. sl. pr. (vazba) Langer, l. c. str. 55.
Viz poznámku 2. a můj článek »O některých zjevech příbuzných správním aktům« v Poctě Háchově, str. 39. Srovnej i Hrabánkův článek »Služební a pracovní spory čsl. železničních zaměstnanců« v Pracovním právu, roč. XI, str. 139.
Tak pojímá věc i Hatschek, Lehrbuch des deutschen u. preussischen Verwaltungsrechts, vyd. 5, str. 322, pozn. 1., při svém výkladu suspense podle § 125 Reichsbeamtengesetz a § 98 pruského Beamtengesetz.
Langer l. c. str. 56 upozorňuje na zajímavou okolnost, že sl. pr. z r. 1914 mluví o zbavení svéprávnosti, jež tehdejšímu právnímu řádu nebylo ani známé, neboť teprve v r. 1916 stala se dřívější osnova platnou positivní normou.
Layer v článku »Staatsdienst« v Österreichisches Staatswörterbuch, vyd. 2, díl 4, str. 335 označuje suspensi jako (předběžné) opatření administrativní.
Hácha, l. c. str. 403.
Layer na místě cit. v poznámce 14.
Langer l. c., str. 57 to konstatuje jako věc nepochybnou.

Citace:

KUČERA, Bohumil. Z Právnické jednoty v Praze. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 2, s. 90-90.