NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 8747.

Nejde o »odporující si dědické přihlášky« ve smyslu § 125 nesp. říz., podala-li pozůstalá vdova přihlášku z dědické smlouvy (ze závěti), zůstavitelova dcera pak, nepodavši přihlášky a nepopřevši dědickou smlouvu ani závěť, uplatňovala dědický nárok v tom smyslu, by jí byl přikázán podíl, jenž jí přísluší z dědické smlouvy i ze závěti, po případě by jí byl vyměřen povinný díl.
Předpis § 1254 obč. zák., že dědická smlouva nemůže býti odvolána na úkor manžela, s nímž byla ujednána, dotýká se jen ustanovení, jímž byl druhý manžel ustanoven dědicem.
(Rozh. ze dne 28. února 1929, R II 42/29.)
K pozůstalosti se přihlásila pozůstalá vdova z dědické smlouvy (ze závěti), zůstavitelova dcera pak, nepodavši přihlášky, uplatňovala dědický nárok v tom smyslu, by jí byl přikázán podíl, jenž jí přísluší z dědické smlouvy i ze závěti, po případě by jí byl vyměřen povinný díl. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva pozůstalou vdovu, rekursní soud zůstavitelovu dceru.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by ve věci dále jednal.
Důvody:
Nižší soudy vydaly usnesení, která předepisuje § 125 nesp. říz. jen v případech, když si dědické přihlášky odporují a nastane nutnost pořadem práva zjistiti, kterému z proucích se dědiců přísluší právo dědické. Stížnost vytýká právem, že podle skutkového a právního stavu věci nebylo k vydání takovýchto usnesení podkladu, ježto nejde o rozpor mezi dědickými přihláškami. Zůstavitel zanechal jednak dědickou smlouvu ujednanou dne 12. července 1883 s pozůstalou vdovou, tehdejší svojí snoubenkou, a jest v této dědické smlouvě ustanoveno, že manžel, který druhého manžela přežije, má býti dědicem po předemřelém manželi a zároveň oprávněn převzíti pozůstalostní jmění, jak stojí a leží, že však jest v tom případě povinen dětem z tohoto manželství vyplatiti 2/5 veškerého čistého společného jmění podle odhadu inventárního jakožto dědický podíl a uvádí se к tomuto ustanovení dále, že stran 1/4 pozůstalosti vyhražené k volnému pořízení má tato smlouva dědická, nebude-li tu takového pořízení, platnost vzájemného kšaftu. Kromě toho zřídil zůstavitel písemnou závěť ze dne 28. května 1924, jíž ustanovuje, že jediným a obecným dědicem veškeré pozůstalosti činí svoji manželku (pozůstalou vdovu). Pozůstalá vdova přihlásila se к pozůstalosti ze % z dědické smlouvy a z jedné čtvrtiny ze závěti shora citované podmínečně, prohlásivši při tom, že ustanovení obsažené v dědické smlouvě o oněch 2/5 čistého společného jmění účinným neuznává, ježto prý bylo jako ustanovení jen testamentami zrušeno napotomní závětí. S dcerami zůstavitelovými Ludmilou P-ovou, Anežkou M-ovou a Eliškou S-ovou se pozůstalá vdova ohledně jejich dědických nároků dohodla v ten rozum, že vyplatí každé z nich podíl po 15000 Kč. Pozůstalá dcera Adéla M-ová nepopřela pravost dědické smlouvy ani závěti, uplatňuje však, nepodavši dědické přihlášky, dědický nárok v tom smyslu, by jí byl přikázán podíl, jejž jí z dědické smlouvy i závěti přísluší, po případě, by jí byl vyměřen díl povinný. Z toho je patrno, že není mezi těmito účastníky odporujících si dědických přihlášek, ve skutečnosti také přijal pro- jednací soud na soud jen dědickou přihlášku zůstavitelovy vdovy. Napadená usnesení jsou tedy právně vadná a bylo je zrušiti. Vzhledem na rozpor mezi dědickými účastníky, který může míti podstatný vliv na další projednání pozůstalosti, bylo by však ku právní stránce věci uvésti toto: Není pochybno, že shora uvedené ustanovení dědické smlouvy o výplatě 2/5 inventární hodnoty společného čistého jmění na děti podle doslovu a podle výsledků dosavadního projednání pokládati jest za odkaz, jehož číselnou výši vypočísti bude v onom poměru podle inventární hodnoty čistého společného jmění (§ 535 obč. zák.). Podle § 1254 obč. zák. nemůže býti dědická smlouva na úkor manžela, s nímž byla ujednána, odvolána, předpis tento dotýká se ovšem jen ustanovení, jímž byl druhý manžel ustanoven dědicem. Pozůstalá vdova zastává stanovisko, že ustanovení o odkazu v dědické smlouvě bylo pozdější závětí odvoláno, ježto závěť, ač neobsahuje výslovného odvolání tohoto ustanovení, se o ní nezmiňuje a za jediného a obecného dědice povolává pozůstalou vdovu bez každého dalšího závazku. Zda toto stanovisko jest právně odůvodněno či zda účinnost tohoto ustanovení dědické smlouvy trvá na dále, jak dovozuje pozůstalá dcera Adéla M-ová s poukazem k tomu, že se pozůstalá vdova ku % pozůstalosti přihlásila právě z této dědické smlouvy, o tom může býti rozhodnuto jen pořadem práva, který by pozůstalá dcera jako odkazovnice musela k vymožení tohoto odkazu proti dědičce nastoupiti. Této zůstavitelově dceři přísluší pak ze zákona nárok na vyplacení tohoto odkazu, pokud arciť ustanovení to bude uznáno účinným, s nárokem na eventuelní jeho doplnění na výši povinného dílu, anebo, nebude-li toto ustanovení důsledkem pozdější závěti uznáno účinným, jen nárok na povinný díl ve smyslu § 762, 765 a 774 obč. zák. Na projednacím soudě bude, by jednak zjistil výši onoho odkazu a zároveň, by vypočetl povinný díl, který zůstavitelově dceři Adéle M-ové jako nepominutelné dědičce přísluší (§§ 783 až 789 obč. zák., 149, 157 a 162 nesp. říz.).

Citace:

Č. 10904. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 756-758.