NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 10915.

Stát nemůže se domáhati pořadem práva na bance zaplacení daně z obratu vybrané bankou z účtů postoupených jí zákazníky a státu dosud neodvedené.
(Rozh. ze dne 30. června 1931, Rv II 215/30.) Žalující československý stát domáhal se na žalované bance zaplacení toho, co žalovaná z postoupených jí účtů na dani z obratu vybrala a žalobci dosud neodvedla. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl žalobu.
Důvody:
Sporný nárok jest rázu veřejnoprávního a jest proto vyloučen pořad práva k jeho uplatnění. To plyne z údajů žalobních, jež nebyly změněny v řízení před soudem prvé stolice. Žalující stát požaduje žalobou daň z obratu vybranou žalovanou bankou a státu dosud neodvedenou za léta 1922—1925. Poukazuje na §§ 11 a 12 zákona čís. 268/23 dovozuje žalobce, že vybraná daň z obratu patří jemu, že stát nabývá nároku na tuto daň placením podnikateli, že žalovaná banka nemohla nabýti práva na vybranou daň, ježto jednala jen jako zástupce podnikatelův, že však odmítla zaplatiti zažalovanou částku na dani. Žalující stát vymáhá tudíž na žalované dlužnou daň z obratu, čímž uplatňuje nárok veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní. Soud nesmí se zabývati otázkou, zda sporný nárok proti žalované jest oprávněn zákonem čís. 268/23, neboť není v tomto zákoně ustanovení, že daň jím upravená může býti vymáhána soudně, naopak stanoví § 23, že se nedoplatky daně vymáhají jako přímé daně. Jde o dávku veřejnoprávní, kterou stát může vymáhati jen příslušnými svými orgány podle uvedeného zákona, nikoli však soudně. Právní povaha tohoto veřejnoprávního nároku nezměnila se v soukromoprávní ani dějem vylíčeným v žalobě. Žalující stát nevystupuje ani v tomto sporu jako podmět soukromoprávní (na př. jako smluvní strana nebo jako strana poškozená ve svých soukromoprávních zájmech atd.), nýbrž jako nadřízený podmět veřejnoprávní, oprávněný předpisovati a vybírati veřejné dávky a vymáhati je na svých příslušnících jako podřízených podmětech u výkonu výsostního práva (srov. také rozhodnutí čís. 6461 a 6534 sb. n. s.). To plyne ze zákona čís. 268/23 jako jediného předpisu právního, upravujícího povinnost platiti daň z obratu á právo státu ji požadovati. Tím jest vyloučeno vymáhání této daně podle předpisů soukromého práva a jest vyloučen i pořad práva. Ani tím, že žalovaná banka vybrala a podržela pro sebe částky vypadající podle žaloby na daň z obratu, nevzešel státu soukromoprávní nárok na tuto daň proti žalované, nýbrž zůstal jeho nárok veřejnoprávním, takže soudy nesmí o něm rozhodnouti. Nižší soudy neměly se zabývati sporným nárokem věcně, nýbrž měly odmítnouti žalobu, což činí dodatně dovolací soud podle § 42 j. n., ježto nejde o občanskou právní věc podle § 1 j. n.

Citace:

Čís. 10915. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 35-36.