Čís. 4357.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
V řízení o výpovědi ze zabraného majetku vystupuje Státní pozemkový úřad jako strana, v řízení o propuštění pozemku ze záboru jako úřad. Náhrady za pozemek nelze se domáhati před výpovědí. Nelze dáti výpověď ohledně pudy, propuštěné ze záboru.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1924, R II 373/24.)
Rekursní soud nevyhověl rekursu do výpovědi stěžovatele ze zabraného majetku. Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a uložil mu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Neoprávněn jest požadavek, aby napřed zjištěna byla náhrada za vypovídaný majetek, jinak že výpověď jest prý předčasná, neboť nijak nelze požadavek ten nalézti v předpisech §u 12—15 náhr. zák., pro jichž porušení dle §u 20 téhož zákona stížnost jedině jest dopuštěna. Nicméně poukázati sluší na § 41 náhr. zák., dle něhož přejímací cena vyměřuje se za převzatý majetek, což jest přesněji vyjádřeno, než jak to učinil nadpis §u toho, jenž mluví o náhradě za »zabraný« majetek. »Převzetí« však následuje dle §u 12 náhr. zák. teprve po výpovědi, z čehož logicky plyne, že žádným způsobem nemůže se vyžadovati určení náhrady před výpovědí. Stěžovatel konečně namítl a namítá, že mezi ním a Státním pozemkovým úřadem sjednána byla dohoda, kterou bylo stanoveno, které pozemky budou převzaty a tudíž vypovězeny, a dle které přejímají se jen určité pozemky vložek ve výpovědi uvedených a nikoliv více, takže výpověď odporuje prý této dohodě, a že tedy vypovídána i půda nezabraná. Státní pozemkový úřad se sice i v tomto bodu vyjádřil však nikoliv skutkově, nýbrž pouze právně, neudává totiž, jak by bylo bývalo třeba, zda tvrzená dohoda zde jest, nýbrž dává jen průchodu právnímu názoru, že prý Státní pozemkový úřad, jednaje o dohodu ohledně převzetí zabrané pudy, vystupuje jako zástupce státu, který ve věci té je stranou, kdežto, dávaje výpověď, rozhoduje prý jako úřad judikující, proti jehož rozhodnutí nelze prý ve stížnosti s úspěchem namítati, že jest vázán tím, co jako strana učinil. Ale k tomuto náhledu nelze přisvědčiti již proto, že by tím do právního styku mezi státem a druhou stranou vnášeno bylo porušováni věrnosti a víry, na něž by se státu pokud se týče zastupujícímu jej Státnímu pozemkovému úřadu přímo dávala výsada, kdežto pro veškeren právní styk platí právě naopak zachovávání věrnosti a víry jako neúchylná zásada, zdůrazněná na výsost vším moderním zákonodárstvím a uznávaná i tam, kde místo práva psaného vládne právní obyčej. Zásada ta však vyhledává, by dané slovo bylo dodrženo, platná dohoda tedy splněna a nikterak proti nebylo jednáno. Mimo to však naprosto není správné, že Státní pozemkový úřad, dávaje výpověď, vystupuje jako judikující úřad, nýbrž jest naopak právě zde zrovna tak pouhou stranou jako jeho odpůrce, strana vypovídaná. Jestiť tu úřadem judikujícím toliko soud, jenž stojí nad oběma stranami. Kdyby tu byl Státní pozemkový úřad úřadem a zejména judikujícím, nepotřeboval by výpověď podávati u soudu a nemohly by soudy o ní na stížnost druhé strany rozhodovati. Patrno, že postavení Státního pozemkového úřadu ve výpovědi není jiné, než jaké má vypovídající strana ve věcech nájemních, kde rovněž o výpovědi, jež může býti podána soudně neb i mimosoudně, na námitky druhé strany, jež zde náhradový zákon nazývá stížností, rozhoduje soud. Vedle soudu není místa pro nějakou judikující činnost strany, byť touto byl sám stát, odpadne-li však tato jurisdiční moc, jest lhostejno, zda jedna strana o sobě jest úřadem, neboť tato její vlastnost nedochází v řízení uplatnění. Nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. sb. 2787 podrobně vysvětlil, že sluší rozeznávati, zda Státní pozemkový úřad vystupuje jako úřad či jako strana, a že jsou i případy — o takový se tam právě jednalo, kde může vystupovati buď pouze jako strana neb i také jako úřad. Kdežto při rozhodování o tom, zda ty které nemovitosti jsou ze záboru dle §u 3 písm. a) záb. zák. vyloučeny nebo zda mají býti dle §u 11 záb. zák. ze záboru propuštěny, právě proto, že to je rozhodování (§ 7 čís. 1, § 11 čís. 1 zák. o poz. úř.), vystupuje jako úřad a to jako judikující, nebo jinde (§ 7 čís. 3 téhož zákona) jako úřad disponující, vystupuje v řízení výpovědním zcela očitě jako strana, ale toto různé jeho postavení nemůže nikterak brániti tomu, by jako strana, tedy při výpovědi, nedodržel neb nebyl přinucen dodržeti to, co jako úřad, tedy v řízení o vyloučení nebo propuštění ze záboru, jednostranně stanovil neb o čem se tam oboustranně s účastníkem dohodl. Dohoda taková jest přípustna, neboť, jako v řízení sporném smír nahrazuje rozsudek, tak i zde dohoda mezi oběma zájemníky, z nichž právě jedním je stát zastoupený rozhodujícím úřadem, nahrazuje rozhodnutí, jenže ovšem i dohoda ta musí vykazovati podmínky zákonného rozhodnutí, t. j., musí-li každé propuštění, jež Státní pozemkový úřad přiznati chce (§ 7 čís. 1 zák. o poz. úř.) schváleno býti správním výborem (§ 11 čís. 1 téhož zákona), musí se tohoto souhlasu správního výboru dostati i dohodě, rozhodnutí nahrazující, má-li býti platna. Jak viděti, má se tedy vše právě naopak, než jak mínil shora Státní pozemkový úřad: nejen že nevystupuje Státní pozemkový úřad při výpovědi jako úřad, nýbrž naopak jako strana, ale také nevystupuje při dohodě o propuštění ze záboru jako strana, nýbrž naopak jako úřad, protože dohoda ta nahrazuje jen rozhodnutí jeho, jež on vynéstí může právě jen jako úřad. Vypovídána-li však půda propuštěná, nezabraná, je porušen § 12 náhr. zák. Z toho všeho plyne, že rozhodnouti nelze, pokud není vyšetřeno, zda tvrzení stěžovatele o dohodě na pravdě spočívá a zda došla tvrzená dohoda souhlasu správního výboru, jenž ovšem může býti udělen buď pozadu nebo také předem zmocněním, po případě více méně všeobecným.

Citace:

č. 4357. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 598-600.