Čís. 15387.

Visutá dráha na rozvážení hnoje je příslušenstvím nemovitosti.
(Rozh. ze dne 11. září 1936, Rv I 795/35.)
Žalobce se domáhá vydání zařízení visuté dráhy v hospodářství žalované konkursní podstaty tvrdě, že ještě před dodáním visuté dráhy bylo sjednáno s úpadcem Emanuelem K-em, že zařízení to zůstane vlastnictvím žalobcovým až do úplného zaplacení trhové ceny. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl. Důvody:
Nejvyšší soud dovodil již v rozhodnutích č. 11200, 12106 a 13312 Sb. n. s., že ustanovením § 297 a) obč. z. nebylo nic měněno na všeobecných podmínkách příslušenství (§§ 294 a 297 obč. zák.), zejména na předpokladu, aby vedlejší věc byla trvale spojena s věcí hlavní v tom smyslu, že jest určena k trvalému užívání pří věci hlavní; stroje platí přes výhradně vlastnictví v pozemkově knize nepoznamenané za příslušenství nemovitosti, jsou-li tu pro to ostatní zákonné podmínky, to jest byly-li stroje s nemovitostí spojeny za okolností, z nichž jinak podle zákona plyne vlastnost příslušenství. Proto, jsou-li stroje určeny k trvalému používání k hospodářským účelům nemovitosti, nemůže vlastnost příslušenství býti popřena poukazem k tomu, že jsou stroje vlastnictvím jiného, jenž si však nedal své právo poznamenali ve veřejné knize, a nutno přes zjištění nedostatku knihovní poznámky zkoumati, zda jsou stroje příslušenstvím nemovitosti. Při tom stačí, aby byly stroje určeny k trvalému užívání nemovitosti a byly k ní v takovém místním poměru, který jest tímto účelem podmíněn, ale nezáleží ani na větším neb menším stupni fysické stability tohoto spojení. Stačí dále, aby se věci při hlavní věci stále upotřebovalo (§ 297 obč. zák.) a šlo o věci vedlejší takové, bez nichž věci hlavní nelze upotřebiti, kdež zákon předpokládá určení k trvalému užívání pro hlavní věc nebo o nichž zákon nebo vlastník určil, aby se jich trvale pro hlavní věc upotřebovalo (§ 294 obč. zák.). Jest tudíž hleděti nejen k zevnímu stavu, nýbrž i k tomu, jak k němu došlo, tedy zejména i k tomu, kdo uskutečnil spojení obou věcí a za jakým účelem. Ale z předpisu § 294 obč. zák. nelze dovoditi, že se věc vedlejší může státi příslušenstvím věcí hlavní výhradně jen tehdy, jsou-li obě vlastnictvím téže osoby. V tomto případě bude sice zajisté možno nejsnáze posouditi, zda vlastník určil, aby se vedlejší věci trvale upotřebilo k hlavní věci, týž právní účinek však nastane také, určil-li vlastník věci hlavní a vlastník věci vedlejší souhlasně, by se s věcí vedlejší tak stalo. Projevili-li tuto souhlasnou vůli na venek, je tím utvořen stav, který vylučuje jakoukoliv pochybnost o tom, že vedlejší věc se stala příslušenstvím věcí hlavní. Zákon skýtá právě v ustanovení § 297 a) obč. zák. dodavateli stroje možnost, aby si knihovní poznámkou zabezpečil své právo vlastnické k dodanému stroji, neučinil-li tak, nese následky své neopatrnosti, neboť pak nastává zákonný důsledek, že se stroj stal příslušenstvím nemovitosti a sdílí její osud. Následkem toho jest, že stroj přestal býti vlastnictvím toho, kdo si k němu vyhradil vlastnické právo a stal se vlastnictvím majitele nemovitosti, s níž byl spojen. To platí v souzeném případě, zvláště když nebylo v pozemkové knize poznamenáno, že dráha na rozvážení hnoje namontovaná a používaná na hospodářských nemovitostech žalované jest vlastnictvím Eduarda K., a dovolací soud neshledal důvodů, aby se od těchto právních názorů odchýlil. Již podle tvrzení žaloby visutá dráha na rozvážení hnoje byla zemřelým Emanuelem K. objednána »pro jeho hospodářství a skládala se jednak z rozváděcího zařízení připevněného na zdí a půdě šrouby, jednak ze šesti visutých vozíků. Všechny součástky zařízení visuté dráhy i visuté vozíky jsou spojeny šrouby jednak se svislými traversami, jednak i mezi sebou, a možno, je odmontovati uvolněním spojovacích šroubů; další tři vozíky pro uložení krmiva, visící na visuté dráze v odbočce levého křídla, a další tři vozíky v prvním patře střední spojovací dráhy, ležící volně u zdi, jsou plně volné a nesouvisí nikterak s budovou. Z toho plyne, že visutá rozváděči dráha dodaná žalobcem zemřelému Emanuelu K., byla s nemovitostí žalované strany za účelem trvalého upotřebení pro ni pevně spojena a instaloval toto zařízení sám žalobce (»za zhotovení, dodání a instalování dráhy«), takže byla dráha ona souhlasnou vůlí smluvních stran určena k trvalému upotřebení při nemovitostech žalované strany. Skutečnost, že některé součástky dráhy (visuté vozíky) byly od hlavního tělesa dráhy fysicky odděleny, na věci nic nemění, poněvadž jako příslušenství dráhy samé na nemovitosti namontované sdílí její osud. Rovněž jest bez významu, že se dá dráha ona uvolněním šroubů odmontovati. Za tohoto stavu věcí jest nerozhodné, že k výhradě vlastnictví žalobcova k věcem, na něž svou žalobu omezil, došlo ještě před dodáním dráhy zemřelému Emanuelu K.

Citace:

č. 15387. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 809-811.