Čís. 16389.

Je-li předmětem exekuce obligační nárok povinného na vrácení peněžité jistoty (kauce), stačí takovýto obligační nárok třetí osoby vůči poddlužníku na vrácení jistoty k odůvodnění její žaloby podle § 37 ex. ř.
(Rozh. ze dne 13. října 1937, Rv I 907/37.)
Srv. rozh. č. 8740, 11170, 14152 Sb. n. s. Žalobce se domáhá nepřípustnosti výkonu exekuce vedené žalovanými pod E 11010/31 u okresního soudu exekučního v P. na jistoty 19656 Kč 55 h, složené žalobcem jako jistoty pod č. dep. 37755 hlavní městské pokladny města P., složené poté pouze do soudního deposita a přijaté usnesením prvého soudu ze dne 20. července 1934. K odůvodnění žaloby přednesl, že k zabavené a k vybrání přikázané částce 19656 Kč 55 h přísluší jemu právo, které nedopouští výkon exekuce. Pohledávka 19656 Kč 55 h se skládá z částek, které žalobce složil jako jistotu za firmu »L.« v době, kdy ji financoval, vyhradiv si vlastnictví na částkách jako jistoty složených, a byly mu také na základě toho vydány depositní listy. Podle depositních listů složil takto žalobce u hlavní městské pokladny pod č. dep. 37755 částku 7000 Kč, a to ve 4¾% spořitelním listu Městské spořitelny p-ské, znějícím na jeho jméno, dále 12000 Kč ve 4¾% spořitelním listu téže spořitelny, znějícím rovněž na žalobcovo jméno. Žalobce si při skládání uvedených částek, zvětšených o úroky ve výši 656 Kč 55 h, za firmu »L.« vyhradil k nim výslovně vlastnické právo. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Neobstojí názor odvolacího soudu, že v souzeném případě není žaloba podle § 37 ex. ř. odůvodněna, protože předmětem exekuce je nárok povinné na vrácení kauce složené navrhovatelkou u soudu, kdežto žalobce tvrdí, že kauci složil svým jménem a že jemu má býti vrácena a že tedy neopírá žalobu o to, že jemu patří pohledávka povinné, nýbrž o svůj vlastní nárok na vydání kauce. Z ustanovení § 37 ex. ř. vyplývá, že při vylučovací žalobě záleží jen na tom, zda žalobcovo právo jest takového rázu, že exekuci nedopouští, a pak na tom, zda se vztahuje k předmětu exekucí dotčenému (rozh. č. 8740 Sb. n. s.). A tomu je tak podle tvrzení žaloby v souzeném případě, neboť podle ní přísluší žalobci obligační nárok na vydání k soudu složené kauce, a ten by ovšem činil nepřípustnou realisaci zabaveného a k vybrání přikázaného rovněž obligačního nároku na vydání kauce vymáhajícímu věřiteli, o který právě v exekuci jde. Kdyby se žalobce nebránil vydání kauce složené podle § 1425 obč. zák. u soudu, přišel by o svůj nárok a kauce by byla vydána vymáhajícímu věřiteli tak, jako kdyby měla býti vrácena ne žalobci, nýbrž povinné. Nezbylo tudíž žalobci nic jiného, než aby se proti exekuci, jejímž předmětem jest domnělý obligační nárok povinné, ohradil vylučovací žalobou, ježto nárok na vydání kauce složené u soudu patří jemu a nikoliv povinné. Nezáleží na tom, že žalobce opírá žalobu jen o pouhý obligační nárok a nikoliv o věcné právo, neboť v souzeném případě, v němž je předmětem exekuce právě též jen obligační nárok povinného, dostačuje i tvrzený obligační nárok jiné osoby (žalobce) k odůvodnění žaloby podle § 37 ex. ř. (rozh. nejv. soudu ze dne 11. dubna 1922 č. j. Rv II 242/22, Práv. 25/25, č. 11170 Sb. n. s.). Bude tedy na prvém soudě, aby zjistil, zda jsou pravdivé skutečnosti tvrzené žalobcem, z nichž on vyvozuje svůj nárok, aby byla kauce vydána jemu, a aby znova rozhodl.

Citace:

č. 16389. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 356-357.