NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4095.

Domovské právo. — Státní zaměstnanci: Bývalý rak.-uh. generál, který byl za války jmenován místodržitelem v Haliči, stal se tím def. stát. úředníkem a nabyl domovské příslušnosti ve Lvové, třebas podržel hodnost akt. generála a byl částečně podřízen vrchnímu armád. velitelství.
(Nález ze dne 8. listopadu 1924 č. 19198.)
Věc: Erich. D. proti ministerstvu národní obrany (major Dr. Ad. Levitner) o zaopatřovací požitky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-l, jenž byl podle osobního věstníku mno č. 69 z 31. července 1920 pod ev. č. 41667 přijat do svazku čsl. vojska jako generálmajor v. v., domáhal se v řízení správním výplaty zaopatřovacích požitků.
Žal. úřad žádost nař. rozhodnutím zamítl takto:
»Generál V. hodnostní třídy v. v. E. D. nemá nároku na zaopatřovací požitky, jelikož nevyhověl podmínce prvého odst. § 5 zák. z 19. března 1920 čl. 194 Sb., jakož i prov. nař. k němu z 3. září 1920 čl. 514 Sb. t. j. nemohl a nemůže prokázati nepřetržité domovské příslušnosti v obci ležící na území republiky Čsl. ode dne 1. ledna 1910 a nemá tudíž právního nároku na zaopatřovací požitky od čsl. státu. Týž, maje původně domovské právo ve Vyškově, byl jmenován dnem 1. května 1916 místodržitelem v Haliči. Tím stal se státním úředníkem a jako takový nabyl domovského práva v Haliči ve svém úředním sídle a pozbyl domovského práva ve Vyškově. Později, když přestal býti místodržitelem v Haliči, podržel tam nabyté domovské právo a v důsledku nastalého převratu, kdy Halič připadla Polsku, stal se polským státním příslušníkem. Z toho důvodu, domovské právo udělené mu v Brankách po převratu bez předchozího udělení čsl. státního občanství bylo nezákonné.
S uvedeným stanoviskem projevilo souhlas též min. vnitra přípisem ze 13. března 1922.
Domovské právo udělené mu v Brankách bylo pak podle přípisu osp-é ve V. z 30. září 1922 jako nezákonné zrušeno«.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí k nss podané se namítá, že
1. se st-l nestal úředníkem státním, poněvadž jako místodržitel v Haliči nebyl úředníkem správním, nýbrž zůstal generálem v činné službě a byl podřízen přímo vrchnímu armádnímu velitelství, takže úřad místodržitele byl pro něho pouhým výkonem přidělené mu služby válečné; v tom, že žal. úřad neprovedl o těchto okolnostech potřebných šetření, jest vada řízení; nestal-li se však st-l úředníkem státním, nenabyl ani domovského práva v obci, v níž mělo místodržitelství stálé sídlo — nýbrž zůstal příslušníkem obce Vyškova a podržel tuto příslušnost do doby, kdy mu bylo uděleno domovské právo v Brankách;
2. že však, i kdyby se byl stal mezi tím příslušníkem jiného státu, byl by nabyl státní příslušnosti v čsl. republice ve smyslu § 1 č 4. úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236, poněvadž byl přijat do svazku čsl. vojska, jež jest podle branného zák. č. 193/20 ústavem státním a že nabyl podle § 14 téhož zák. domovského práva v obci Brankách, i kdyby tam nebyl býval již dříve příslušel;
3. že však ani kdyby nebyly uznány právní názory sub 1), 2 vyslovené, nemohlo by mno st-li právem odpírati zaopatřovací požitky aspoň za dobu od 1. května 1919 (kdy vykonal slib věrnosti republice čsl.) do 31. prosince 1921, poněvadž podle § 12 uv. vl. nař. se nakládá s osobami, k nimž se vztahuje § 9 uv. úst. zák. do uplynutí propadné lhůty stanovené nařízením č. 601 Sb. z r. 1920 — do 31. prosince 1921 jako s čsl. státními občany, a mají jim býti prozatím zaopatřovací požitky vyplaceny.
Nss uvážil o stížnosti takto:
ad 1. Podle zák. o organisaci politické správy z 9 května 1868 č. 44 ř. z., jak platil v době v tomto případě rozhodné, stál místodržitel v čele politické správy zemské, byl z působnosti své a podřízené mu politické správy zodpověděn ve smyslu č. 12 základního zákona stát. o moci výkonné a nařizovací, byl zařazen do III, třídy služební (hodnostní) a jeho jmenování bylo vyhrazeno císaři.
Z těchto ustanovení jde nepochybně, že každý místodržitel byl úředníkem správním a v této své vlastnosti ve smyslu služ. pragmatiky úředníkem státním.
Je-li tedy nesporné, že st-l byl v r. 1916 jmenován místodržitelem v Haliči, pak se stal ve smyslu zák. o organisaci pol. správy úředníkem státním. Tento účinek s jmenováním st-le za místodržitele po zákonu spojený nemohl býti vyloučen tím, že st-l zůstal generálem v činné službě a nebylo by se na něm bylo mohlo změniti nic, ani kdyby st-l i jako místodržitel byl býval podřízen vrchnímu armádnímu velitelství, poněvadž tento poměr st-lův by byl býval pouze faktický. Z cís. nař. z 31. července 1914 č. 186 ř. z. zrušení — třeba dočasného nebo místně omezeného — předpisů zákona a organisaci politické správy dovoditi nelze, poněvadž nařízením tím byla jen některá oprávnění politické
128* správy mimo jiné i v Haliči přenesena na vrchního armádního velitele, ostatní pravomoc místodržitele v Haliči a tím i jeho úřední postavení zůstaly však nedotčeny. Je tedy okolnost, byl-li či nebyl st-l podřízen vrchnímu armádnímu velitelství, nerozhodna a není v tom, že žal. úřad ji nezjišťoval, vady řízení.
Stal-li se však st-l svým jmenováním za místodržitele státním úředníkem, a nastoupil-li také skutečně tento svůj úřad, jak vyplývá z okolnosti jím samým doznané, že jej vykonával do 28. února 1917, a bylo-li konečně, jak vyplývá z dodatku k uvedenému zák. o organisaci politické správy, již po zákonu samém stálým sídlem úředním místodržitele v Haliči město Lvov, pak nelze vzhledem k § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. a k 17. zák. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. vytýkati nezákonnost ani dalšímu úsudku žal. úřadu, že st-l nabyl svým jmenováním za místodržitele v Haliči domovského práva ve svém úředním sídle a že pozbyl domovského práva ve Vyškově.
Jest tedy námitka sub 1. uvedená neodůvodněná.
ad 2. 3. St-l uplatňoval tyto okolnosti jako okolnosti nárok na zaopatřovací požitky zakládající již v řízení správním. V tom, že žal. úřad se jimi nezabýval a o nich nerozhodl, jest podstatná vada řízení, pro niž slušelo nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 4095. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 758-760.