NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Čís. 126.

Soukromník jako schovatel není po zákonu povinen, by věc v uschování vzatou dal proti škodě pojistiti. (Rozh. ze dne 8. dubna 1919, Rv I 143/19.)
Žalobcův nezletilý syn dal si počátkem května 1918 u žalovaného, jenž jest obuvníkem, do uschování pár jezdeckých bot v ceně 250 K. Koncem května téhož roku vloupali se v noci neznámí pachatelé do uzamčeného obuvníkova krámu a odcizili tam mimo jiné i řečené jezdecké boty. Nezletilcův otec žaloval obuvníka na zaplacení 250 K. — Prvá stolice (okresní soud v Teplicích) žalobě vyhověla, ježto žalovaný nedokázal, že by jen pro pouhou náhodu nebyl s to, boty vrátiti. Odvolací soud (krajský soud v Litoměřicích) žalobu zamítl, poukázav k tomu, že žalobce opírá žalobní nárok jen o to, že žalovaný nedal se pojistili proti krádeži a vloupání, žalovaný však ani po zákonu ani dle smlouvy nebyl zavázán, by jezdecké boty žalobcova syna dal pojistiti.
Nejvyšší soud žalobcovu dovolání nevyhověl.
Důvody:
Žalobce opřel svoji žalobu pouze o ten důvod, že žalovaný, u kterého si dal syn žalobcův pár jezdeckých bot do uschování, jež byly v noci на 22. května 1918 krádeží vloupáním z uzamčených místností žalovaného odcizeny, nedal se pojistiti proti vloupání a krádeži a že je následkem toho práv ze škody opominutím tím vzešlé. Při zkoumání oprávněnosti náhradního nároku žalobcova dlužno se proto obmeziti jen na tento důvod žalobní. Ze by žalovaný býval převzal smluvně závazek ku pojištění, žalobce ani netvrdil. Je tedy otázka, zda povinnost takováto nedá je dovoditi snad z ustanovení zákona o smlouvě uschovací, o kterou v daném případě jde. Příslušné předpisy zákona (§ 957 a násl. zák. obč.) neobsahují však žádného positivního ustanovení v této příčině a není tu ani jinakých předpisů zákonných, z kterých závazek takový by vyplýval. Že zejména nelze na příklad použíti na živnost žalovaným provozovanou dotyčných zvláštních předpisů, jež platí pro skladiště, netřeba siřeji rozváděti. Zákon stanoví v § 964 zák. obč. zcela povšechně, že schovatel ručí pouze za škodu vzešlou z opomenutí povinné péče, nikoli však za náhodu a to ani tenkráte ne, kdyby svěřenou, třeba cennější věc mohl zachrániti obětováním své vlastní věci. Míru povinné péče, již schovatel vynaložiti má, dlužno posuzovati s hlediska § 1297 zák. obč. A tu ze zásady v tomto § vyslovené plyne, že každá škoda, kterou lze zameziti jen námahou, která přesahuje hranici v tomto ustanovení vytčenou, považovati dlužno za náhodu ve smyslu §§ 964 a 1311 zák. obč., za kterou žalovaný nemá již ručiti. Byl by proto nárok žalobní odůvodněn jen tenkráte, kdyby, čemuž však v daném případě tak není, bylo bývalo žalobcem tvrzeno a soudem zjištěno, že žalovaný nevynaložil při uschování jízdeckých bot takový stupeň píle a pozornosti, který při obyčejných schopnostech lze vynaložiti. Žalobce však v prvé stolici ani netvrdil, že by byl žalovaný při uschování bot nepostupoval s patřičnou péčí, nebo že by měl snad účast na krádeži (§ 1313 ob. z. obč.), nýbrž opíral, jak již řečeno, svůj nárok pouze o to, že žalovaný nedal se pojistiti proti vloupání a krádeži. Z toho pak, že žalovaný nedal se pojistiti, nedá se také ručení žalovaného ve smyslu § 1297 resp. § 964 ob. zák. obč. dovoditi, jak správně prokázal již soud odvolací, zvláště když schovatel dle § 964 ob. zák. obč. neručí za škodu vzešlou náhodou ani tenkráte, kdyby svěřenou, třeba cennější věc mohl zachrániti obětováním věci vlastní.

Citace:

č. 126. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 263-265.