NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2408.

Soukromý obchod surovými kožemi z porážek hovězího dobytka,
určeného pro zásobování vojska, jest nedovoleným a smlouva o něm
ničí.
(Rozh. ze dne 20. března 1923, Rv II 323/22.)
Žalující družstvo prodalo dne 22. srpna 1920 žalované firmě dvě
hovězí kůže z dobytčat, poražených za účelem zásobování vojska. Žalobu o zaplacení kupní ceny za kůže procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Nařízením ze dne 7. dubna 1920, čís. 212
sb. z. a n. byly surové kůže vyjmuty z obchodu a nákup dovolen jen
těm osobám, které se vykáží zvláštním povolením politické okresní
správy. Jak zprávou tohoto úřadu v M. zjištěno, nedostala žalovaná
firma takového povolení. Nad to bylo vyhláškou příslušných ministerstev
ze dne 27. dubna 1920, čís. 36 470-II-3985 (uveřejněnou v úředním
listě), vydanou na základě onoho vládního nařízení, výslovně stanoveno v §u 1, který opakem ku dalším ustanovením této vyhlášky platí
i o kožich z nutných porážek, že kůže takové nesmí býti přímo ani kupovány ani prodávány. Byť i tedy žalovaná strana, která se nezabývá
zpracováním koží, nýbrž jimi jen obchoduje, byla kůže ty koupila, je
kup ten jako zákonnému předpisu se příčící dle §u 879 obč. zák. neplatným a žalobkyně nemůže práva z něho uplatňovati. Odvolací
soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel brojí proti právnímu
názoru prvního soudu, že mezi stranami uzavřená kupní smlouva jest
neplatná, jako proti nesprávnému, poukazuje k tomu, že nákup hovězích koží stal se za účelem konservování, tudíž k dalšímu zpracování,
a že podle vyhlášky ministerstva zásobování ze dne 27. dubna 1920,
čís. 36 470-II-3985, pro kůže od vojenské správy neplatí předpisy o hospodaření kožemi a že ministerstvo národní obrany výslovně svolilo
k tomu, by žalovaná kůže převzala a do Brna zaslala. Proti těmto vývodům jest však podotknouti, že není prokázáno, ba že ani nebylo
tvrzeno, že žalovaná firma převzala kůže ku zpracování, a že se zpracováním koží zabývá, dále že konservování (úschova) nespadá ještě
pod pojem zpracování. V posledním odstavci §u 1 nař. vlády ze dne
7. dubna 1920, čís. 212 sb. z. a n. uvedená výjimka ze zákazu, stanoveného v tomto nařízení, v tomto případě tudíž nenastává. Odvolatel
poukazuje dále na ustanovení odstavce čtvrtého §u 1 shora uvedené
vyhlášky ministerstva zásobování, podle něhož předpisy, obsažené v této
vyhlášce, nevztahují se na kůže, které pocházejí z nutných porážek a
určeny jsou pro zásobování vojska; na to jest odvětiti, že tímto ustanovením nemohl býti zrušen předpis §u 1 nař. vlády ze dne 7. dubna
1920, podle něhož k obchodu nevydělanými hovězími kožemi jsou
oprávněny jen osoby, které se vykáží zvláštním povolením politického
úřadu prvé stolice. Uplatňuje-li odvolatel dále, že přípisem ministerstva Národní obrany ze dne 22. října 1920 bylo uděleno svolení, by žalovaná firma kůže převzala a do Brna zaslala, jest podotknouti, že proti
výslovnému státnímu zákazu uzavřená, tudíž neplatná kupní smlouva
nemohla nabýti účinnosti právě zmíněným, po 4 měsících vydaným přípisem ministerstva Národní obrany.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4
c. ř. s.) není opodstatněn. Odvolací soud přijal zjištění soudu prvé stolice, že dvě hovězí kůže, o něž ve sporu běží, byly žalujícím družstvem
žalované firmě prodány dle účtu ze dne 22. srpna 1920 a že pocházely
z tak zv. nutných porážek. Vládním nařízením ze dne 7. dubna 1920,
čís. 212 sb. z. a n. bylo v §u 2 (2) výslovně ustanoveno, že kůže, získané z porážek hovězího dobytka, určeného pro zásobování vojska,
t. j. z tak zv. nutných porážek (§ 3 vlád. nař. ze dne 25. června 1920,
čís. 415 sb. z. a n.) zůstávají k disposici ministerstvu Národní obrany.
Tímto předpisem bylo tedy vyhraženo ministerstvu Národní obrany hospodaření kůžemi z tak zv. nutných porážek hovězího dobytka a majitel dobytčete nuceně odporaženého měl povinnost, ohlásiti porážku
a odvésti získanou kůži vojenské správě. Ustanovujeť § 3 (3) vlád. nař.
zed ne 25. června 1920, čís. 415 sb. z. a n. výslovně, že povinnost odváděti kůže z nutných porážek hovězího dobytka zůstává nedotčenou a že
jest kůži odvésti buď přímo vojenské správě nebo příslušné sběrně,
a v §u 4 (2) prohlašuje se nešetření předpisů o odvádění koží za trestné.
Z těchto ustanovení plyne jasně, že soukromý obchod surovými hovězími kožemi z nucených porážek příčil se uvedeným předpisům, ježto
kůže tyto byly určeny jen pro zásobování vojska, a byl tedy takový
obchod nedovoleným. Byla proto i kupní smlouva, o niž ve sporu jde,
jejímž předmětem byly právě kuže tohoto druhu, po rozumu §u 879
obč. zák. ničí a správně tedy posoudil věc odvolací soud, potvrdiv rozsudek prvého soudu z tohoto důvodu žalobu zamítající. Neprávem odvolává se žalující strana na ustanovení čl. 276 obch. zák., který předpokládá, že předmět smlouvy není z obchodování vyloučen a že pouze
osoba, obchod uzavírající, nemá k obchodování oprávnění. Již shora
bylo uvedeno, že hospodaření hovězími kůžemi z nutných porážek bylo
upraveno vlád. nař. ze dne 25. června 1920, čís. 415 sb. z. a n., kdežto
vlád. nař. ze dne 7. dubna 1920, čís. 212 sb. z. a n. а k němu vydaná
vyhláška ministerstva pro zásobování lidu ze dne 27. dubna 1920,
čís. j. 36 470-II-3985, .zajišťovaly ostatní surové kůže hovězí a telecí,
získané porážkami tuzemského dobytka, pro lidové ošacení a jen tyto
podléhaly zase hospodaření ministerstva pro zásobování lidu. Uvádí-li
vyhláška ministerstva pro zásobování lidu ze dne 27. dubna 1920 v §u 1
(4) výslovně, že se nevztahuje na kůže, určené pro zásobování vojska,
a že tyto zůstávají k disposici ministerstvu Národní obrany, odkazuje
tím nepřímo na zvláštní předpisy o odvádění koží tohoto druhu a mylným jest tudíž náhled dovolatelův, že byla ní derogována ustanovení
vlád. nař. ze dne 7. dubna 1920, čís. 212 sb. z. a n.

Citace:

Rozhodnutí č. 2408. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 485-486.