NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 827.

O podmínečném odkladu výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.) rozhoduje, jde-li o čin, spadající pod lichevní zákon, lichevní soud.
Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n., nepůsobí zpět.
(Rozh. ze dne 4. května 1922, Kr I 428, 429/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Usnesením okresního soudu v Dubé ze dne 10. října 1921 a ze dne 12. října 1921 porušen byl zákon v ustanovení čl. IX. uvoz. patentu k trestnímu zákonu, §u 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., § 9 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n. a § 1 tr. řádu; usnesení ta se zrušují a okresnímu soudu v Dubé se ukládá, by trestní spisy postoupil lichevnímu soudu při okresním soudě v Dubé k dalšímu řízení.
Důvody:
Rozsudky lichevního soudu při okresním soudě v Dubé ze dne 23. dubna 1921 a ze dne 4. června 1921, byl Josef P., pokud se týče Vilém K., dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek předřazování dle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., spáchaný P-em v létě 1920 a K-em na podzim 1920. K odvolání veřejného obžalobce byli však obžalovaní rozsudky krajského jako odvolacího lichevního soudu v Čes. Lípě ze dne 3. září 1921, pokud se týče ze dne 17. září 1921, uznán vinnými а k přiměřeným trestům odsouzeni. Vraceje spisy odvolací soud v obou případech uložil lichevnímu soudu při okresním soudě v Dubé, by rozhodl o podmínečném odsouzení. Na místě okresního sondu lichevního rozhodl však okresní soud a to usneseními ze dne 10. října 1921, pokud se týče ze dne 12. října 1921, kterýmiž podmínečné odsouzení povoleno nebylo, ježto dle § 9 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n. při odsouzení pro čin proti zákonu lichevnímu podmínečný odklad trestu jest vyloučen.
Uvedená usnesení, jež vešla v moc práva, ve dvojím směru porušují zákon; jednak tím, že o podmínečném odsouzení nerozhodoval příslušný soud, jednak že překročil svou trestní pravomoc. Dle § 7 (1) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., rozhoduje totiž o podmínečném odsouzení soud prvé stolice, tedy soud, který ve věci samé rozhodl, jak zřejmě plyne zejména též z § 6 prováděcího nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n. Právně mylným jest dále názor, že dle § 9 zákona že dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n., v uvedených případech podmíněný odklad trestu byl vyloučen. Zákon tento nabyl účinnosti dne 19. dubna 1921 a jest přísnější než zákon lichevní ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jenž do platnosti prvějšího zákona podmínečné odsouzení připouštěl. Ježto dle čl. IX. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu posuzovati dlužno trestné činy, před dnem platnosti nového zákona spáchané, podle nového zákona jen potud, pokud není přísnějším než právo posavádní, a ježto svrchu jmenovaní obvinění dopustili se předřazování, pro něž byli odsouzeni, ještě před platností zákona ze dne 18. března 1921, čís. 129 sb. z. a n., bylo v zásadě také podmínečné jejich odsouzení přípustno. Tím ovšem není prejudikováno otázce, jsou-li tu věcné důvody pro povolení neb nepovolení podmínečného odsouzení.

Citace:

č. 827. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 249-250.