NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16233.

Zákon o dělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti č. 68/1908 z. z. čes.
Obsahuje-li platná závěť ustanovení, jež jsou v rozporu s předpisy řečeného zákona, nelze jeho předpisů užíti.
Zůstavitel může osobě, které má usedlost připadnouti, uložiti, aby do pozůstalosti vplatila určité částky.
(Rozh. ze dne 28. června 1937, R I 749/37.)
Pozůstalostní soud vydal usnesení, že pozůstalost po Karlu S., zemřelém dne 8. listopadu 1936 v J., jest projednati na základě notářské závěti ze dne 27. srpna 1928 podle předpisů občanského zákona, nikoli podle zákona ze dne 7. srpna 1908, č. 68 z. z. čes. Rekursní soud změnil napadené usnesení tak, že jest uvedenou pozůstalost projednati podle zákona č. 68/1908 z. z. čes. Důvody: Jde o usedlost střední velikosti ve smyslu řečeného zákona č. 68/1908 z. z. čes. Výměra pozemků převyšuje 5 ha, výnos jest vyšší než 100 Kč, na pozemcích bylo hospodařeno z dědičného statku a tvoří hospodářský celek. To, že byly v poslední době propachtovány, nemá pro další posouzení věci významu. Povolal-li zůstavitel ve své poslední vůli jediného svého syna jako přejímatele statku resp. odkázal-li mu usedlost sei závazkem, aby vyplatil do pozůstalosti jako přejímací cenu 100000 Kč, z nichž mělo 10000 připadnouti jemu samému jako odkaz, kdežto zbytek 90000 Kč měl býti stejným dílem rozdělen mezi čtyři zůstavitelovy dcery, pak ustanovil svého zákonného dědice přejímatelem usedlosti, platí proto v takovémto případě zákon o dělení usedlosti střední velikosti (§ 3 řeč. zák.). Na tom nemůže nic změniti, že zůstavitel ustanovil za dědice čtyři své dcery. Názor, že jest užiti zákona č. 68/1908 z. z. čes. i při testamentární posloupnosti, zastává též literatura (srv. na př. Krčmář: Dědické právo § 52, 1 vyd.) a řídí se jím i judikatura (srv. rozh. nejvyššího soudu R I 1583/34-1).
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice. Důvody:
Zákonem ze dne 7. srpna 1908 č. 68 z. z. čes. není vlastník rolnické usedlosti střední velikosti, podrobené předpisům řečeného zákona, omezen pořizovati o statku neb o jednotlivých jeho částech právními jednáními, a to ani právním jednáním mezi živými, ani na případ smrti (§ 3, odst. 1, uved. zák.). Může proto vlastník dotčenými Opatřeními znemožniti užití ustanovení řečeného zákona. Tomu nepřekáží ani veřejnoprávní význam nápadnického práva, podle něhož jest užití zákona na všechny usedlosti v něm; vytčené závazným a zcela nezávislými na žádosti nebo dohodě dědických účastníků (§ 5 nař. min. sprav. ze dne 28. února 1909, č. 3 m. v.), neboť z § 3, odst. 2, uved. zák. jde najevo, že tomu tak je pouze za dalších podmínek v dotčeném ustanovení uvedených. Nestačí tedy pouhá skutečnost, že k pozůstalosti náleží rolnický statek vyhovující podmínkám § 1 zák. č. 68/1908 z. z. čes., nýbrž náleží též na tom, zda nastane buď zákonná posloupnost dědická vůbec, při které ustanovení tohoto zákona mají vždy platnost, anebo zda nastane sice posloupnost ze závěti nebo z dědické smlouvy, ale při nichž již zůstavitel v závěti nebo dědické smlouvě ustanovil za přejímatele statku osobu zahrnutou v obecném zákoníku občanském mezi zákonné dědice, třebaže se tak nestalo zákonným, pořadem ani pořadem stanoveným dotčeným zákonem a třebaže neužil výslovně obratu, že ustanovuje obmyšleného za přejímatele statku (rozh. č. 11654 Sb. n. s.); stačí jen, když takto obmyšlený jest jeden ze zákonných dědiců. Ale zůstavitel kladl v souzeném případě zároveň podmínku, aby přejímatel Karel S. vplatil do pozůstalosti jako přejímací cenu přesně určenou částku 100000 Kč, z nichž mělo 10000 Kč připadnouti přejímateli statku samému jako odkaz, kdežto zbytek 90000 Kč měl býti stejným dílem rozdělen mezi zůstavitelovy čtyři dcery jako dědičky; pro případ však, kdyby Karel S. nechtěl usedlost převzíti za uvedenou přejímací cenu, ustanovil zůstavitel, aby připadla stejným dílem do spoluvlastnictví dotčených čtyř dědiček, které měly synu Karlu S. vyplatiti 10000 Kč. Není pochybnosti o tom, že se posléz uvedené ustanovení závěti příčí účelům, které sleduje zákon č. 68/1908 z. z. čes., neboť tím zůstavitel sám upustil od nedělitelnosti statku a rozdělil jej — ovšem jen za podmínky, že jej Karel S. nepřevezme za stanovených podmínek — mezi čtyři zletilé děti. Takové nařízení jest však i s hlediska zákona č. 68/1908 z. z. čes. přípustné a platné (rozh. č. 12217 Sb. n. s.) a vylučuje tedy použití řečeného zákona. V souladě s tímto výkladem jest i předpis § 9, odst. 3, nař. min. sprav. ze dne 28. února 1909, č. 3 m. v., které praví, že se nehledí dále na ustanovení zákona, je-li tu dědická smlouva nebo závěť a není-li nařízeno, aby převzal nemovitost některý ze zákonných dědiců anebo i pozůstalý manžel. Že zůstavitelům syn Karel S. nechce splniti podmínku kladenou pro převzetí usedlosti, vyplývá z jeho vlastního prohlášení. Zdali však jeho odepření má v zápětí, že i usedlost má připadnouti povolaným čtyřem dědičkám společně, závisí na tom, jaký význam má zůstavitelovo nařízení, že Karel S. má vplatiti do pozůstalosti stanovenou přejímací cenu 100.000 Kč, t. j. zda byl zůstavitel oprávněn tak naříditi, nebo zda jeho nařízení je neplatné, poněvadž se příčí velícímu předpisu § 8 zákona č. 68/1908 z. z. čes. o způsobu stanovení hodnoty statku. Byl-li však zůstavitel oprávněn pořizovati o rolnickém statku střední velikosti bez zřetele na omezení jinak v dotčeném zákoně stanovená, nelze mu upříti ani oprávnění, aby uložil osobě, které má usedlost po případě připadnouti, aby vplatila do pozůstalosti určité částky, neboť stanoví-li vlastník »přejímací cenu« tak, že přejímateli nemá zůstati vlastně žádný zisk, má takto obmyšlený vpravdě převzíti usedlost jako kupitel. S tohoto hlediska nelze dosavadnímu vlastníku zabrániti, aby volně určil cenu, kterou za nemovitost požaduje. Obsahuje-li však platná závěť ustanovení, jež jsou v rozporu s předpisy zákona č. 68/1908 z. z. čes., nelze předpisů řečeného zákona užiti. Za toho stavu věci nelze ho na souzený případ použíti a bylo na důvodné rekursy obnoviti usnesení prvého soudu, jež plně vyhovuje právnímu a skutkovému stavu věci.

Citace:

Čís. 16233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 44-46.