NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2260.

Obchodní zmocněnec ve stánku na veletrhu.
(Rozh. ze dne 7. února 1923, Rv I 989/22.)
Žalobce učinil na podzimním Pražském veletrhu ve Stánku žalované firmy větší objednávku řemenů. Prodavač žalované Bohumír S. upozornil žalobce, že není oprávněn smlouvu uzavříti, načež mu žalobce odvětil, by jen objednávku napsal, že bude jistě přijata. Žalovaná oznámila po té žalobci, že objednávku neschválila. Žalobu o náhradu škody nedodáním procesní soud prvé stolice zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Bohumír S. nebyl žalovanou firmou zmocněn, aby platně obchody uzavíral, žalovaná si vyhradila schválení objednávek S-em přijatých, což žalobci bylo známo (čl. 55 obch. zák.). Ježto žalovaná firma nabídku žalobcovu zamítla, nebyla platná smlouva dojednána a žaloba je bezdůvodná. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Nebyl-li Bohumír S. zmocněn, obchody samostatně uzavírati, nemohla jeho jednáním býti firma zavázána, ani dle předpisů obč. zák. (§ 1017) ani dle zákona obchodního. Článek 50 obch. zák. nehodí se na tento případ, poněvadž z celé jeho souvislosti, hlavně ze spojení slov »prodávat zboží a přijímat peníze«, jakož i logické úvahy o účelu ustanovení toho plyne, že zákon má tu na mysli toliko obchodní místnosti (krámy a skladiště) určené ke přímému obchodování z ruky do ruky v drobném a nikoli výstavní stánky veletržní, kde se uskutečňují obchody ve velkém. Zejména nelze předpokládané zmocnění článku toho vztahovati na právo, uzavírati obchody takového rozsahu, jako obchod tvořící předmět tohoto sporu, kde jde o tisícovou dodávku, jaké obyčejně v krámech a skladištích neuskutečňují. V tomto případě bylo věcí kupujícího, zda ten, kdo s ním jedná, jest zmocněn k takovému jednání. I kdyby bylo pravdou, že Bohumír S. neřekl, že nemůže samostatně smlouvu uzavříti, ač prvý soud zjišťuje z jeho výpovědi opak, nemohlo by to míti vlivu na poměr mezi žalobcem a žalovanou, nýbrž nejvýše na poměr mezi S-em a žalobcem (čl. 55 obch. zák.). Žalobce muže tím méně uplatňovati nárok ze smlouvy oproti žalované, když byl telegramem ze dne 23. září 1920 a pak dopisem vyrozuměn, že žalovaná smlouvy neuznává, takže nemohl se ani domnívati, že obchod byl firmou schválen a že by tu tedy byl případ §u 1016 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Oba dle čís. 3 a 4 §u 503 c. ř. s. uplatněné dovolací důvody provádí žalobce — pokud za provedeny mohou býti považovány — souvisle, tak tedy buďtež i dovolacím soudem probrány. Hlavní námitkou dovolání jest, že nebyl vzat odvolacím soudem zřetel, že pro obchody na veletrzích vydán byl zvláštní, veřejně v novinách vyhlášený řád veletržní, který musí býti považován za řád všeobecně známý, že když reelní obchodník přišel na úředně povolený a pod úřední ochranou stojící veletrh, musil předpokládati, že tam pod úřední ochranou provedena je do nejmenších důsledků zásada pravdivosti a že osoby ve stáncích za vystavovatele jednající jsou též jejich skutečnými plnomocníky a zmocněnci. Žalobce z toho vyvozuje, že dle zásady platné mezi reelními obchodníky o cti a víře zvláště za právě vylíčených okolností nemohl býti v pochybnostech o tom, že, když jedná ve stánku žalované firmy se zletilým zástupcem, není jeho povinností, by zkoumal způsobilost zástupce k uzavírání obchodů, naopak že bylo povinností tohoto zástupce, aby ho upozornil na svou nezpůsobilost k uzavírání obchodů. Zcela bezdůvodny jsou tyto výtky, poněvadž odvolací soud nezavrhl zjištění prvé stolice, že Bohumír S. zdůraznil žalobci, že není oprávněn obchody uzavírat, že žalobce mu říkal, jen aby to napsal, že jeho zakázka bude jistě přijata, že druhý den přišel žalobce zase a ptal se, co je s tím, a že mu S. řekl, že ještě nemá zprávu. Pak dlužno přisvědčiti úsudku odvolacího soudu, že, jakmile Bohumír S. nebyl zmocněn samostatně uzavírati obchody, nemohla jeho jednáním firma býti zavázána. Presumptivní plné moci čl. 50 obch. zák., arci generické a místně obmezené, které by snad jinak veletržní řád jako zvyklost pro veletržní stánek svědčil, nemůže se žalobce s úspěchem dovolávati, poněvadž účinnost takové presumptivní plné moci byla zrušena výslovným prohlášením S-ovým, že není zmocněn, čemuž žalobce porozuměl, poněvadž se druhého dne po tom pídil, zdali byla jeho nabídka firmou schválena. Nelze při tom uznati, že by tím zásada o cti a víře byla porušena.

Citace:

Čís. 2260. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 240-241.