NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 4956.

Exekuční nadzástavní právo, vydobyté na hypotekární pohledávku, jest účinným toliko dle skutečného právního trvání zabavené hypotekární pohledávky. Předpisu čtvrté věty § 469 obč. zák. nelze použíti při nabytí exekučního zástavního práva.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1925, Rv I 485/25.)
Na domě žalobců bylo vloženo pro manžele Vojtěcha a Kláru V-ovy zástavní právo z nedoplatku kupní ceny 10 000 Kč. V lednu 1923 zaplatili žalobci manželům V-ovým 10 000 Kč, v červnu 1923 bylo vloženo ve prospěch aprovisační komise žalované obce na pohledávku Kláry V-ové 5 000 Kč vnucené právo zástavní za vykonatelnou pohledávku aprovisační komise. Žalobu na obec o zjištění, že pohledávka Vojtěcha a Kláry V-ových proti žalobcům zajištěná na domě penízem 10 000 Kč, zanikla zaplacením, že žalovaná obec jest povinna to uznati a na svůj náklad dáti vymazati zástavní právo váznoucí na pohledávce Kláry V-ové 5 000 Kč ku zajištění pohledávky 185 Kč 70 h — procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Dle názoru soudu jest žaloba neodůvodněna, neboť dle §u 469 obč. zák. ve veřejných knihách zapsané právo zástavní tak dlouho pozůstává, dokud není vymazáno; žalovaná strana nabyla práva zástavního v důvěře v knihu veřejnou, a okolnost, že pohledávka, na níž právo nadzástavni bylo vloženo, zanikla zaplacením, jest bezvýznamnou; žádost žalující strany byla by odůvodněnou pouze v tom případě, kdyby prokázala, že žalovaná strana při nabytí práva nadzástavního věděla o zaplacení pohledávky, na níž bylo nadzástavni právo vloženo, ale to nebylo prokázáno. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Podle ustanovení §u 469 obč. zák. arci nestačí ke zrušení hypotéky zánik dluhu o sobě a jest naopak hypotekárni statek po tak dlouho zavázán, až dluh z pozemkové knihy jest vymazán. Platí to oproti osobě třetí, mající platný nárok, jež o zániku pohledávky neměla vědomosti a jednala v důvěře ve knihy veřejné. Ustanovení §u 469 obč. zák., o něž prvý soudce opřel výrok, žalobu zamítající, platí však jen, jde-li o postup neb o právo zástavní úmluvou stran a tudíž dobrovolně nabyté, kdežto exekuční zástavní právo na hypotekárni pohledávku vydobyté účinným jest po právu toliko dle skutečného trvání zabavené hypotekárni pohledávky a proto předpis §u 469 obč. zák. při nabytí exekučního zástavního práva nemá průchodu (srv. plen. rozh. nejv. soudu ze dne 13. ledna 1909, čís. 188 kniha jud. Jest totiž podstatný rozdíl mezi oběma zástavními právy, záležející v tom, že nadzástavní věřitel smluvní může se dovolávati toho, že dlužníku poskytl úvěr toliko s ohledem na jeho knihovně zajištěnou pohledávku proti poddlužníkovi, avšak nemůže se toho dovolávati nadzástavní věřitel exekuční, neboť tento v době povoleného úvěru, ať již o knihovní pohledávce dlužníkově věděl nebo nikoli, nemohl v žádném případě předpokládati, že v době, kdy pohledávku proti dlužníkovi bude vymáhati, bude ještě pozůstávati knihovně pohledávka dlužníkova proti poddlužníkovi. Ostatně poukazuje se na § 37 ex. ř., dle něhož třetí osoba vznésti může odpor za účelem zrušení exekuce, tvrdí-li k předmětu, exekucí postiženému, právo, jež provedení exekuce činilo by nepřípustným. Ustanovení §u 37 ex. ř. platí o všech druzích exekuce, tedy i o pohledávkách. Právo majitele nemovitosti, činící exekuci nepřípustnou, záleží v tom, že pohledávka hypotekární po právu netrvá a nemovitost že je bez břemen. Poněvadž předpisu §u 469 obč. zák. na tento případ, kde jde o exekuční právo zástavní, použíti nelze, posoudil prvý soud věc po stránce právní mylně a neprávem žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opřené o dovolací důvod dle čís. 4 §u 503 c. ř. s., není odůvodněno. Dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že exekuční nadzástavní právo vydobyté na hypotekárni pohledávku, jest účinným toliko dle skutečného právního trvání zabavené hypotekárni pohledávky a že předpis čtvrté věty §u 469 obč. zák. při nabytí exekučního zástavního práva nemá průchodu a platnosti. Dovolatelka odkazuje se na správné, stavu věci i zákonu hovící odůvodnění rozsudku druhé stolice, k němuž se vzhledem na vývody dovolání dodává jen ještě toto: Pokud jde o právo zástavní, zřízené úmluvou stran na hypotekární pohledávku sice již zaniklou, ale z pozemkové knihy dosud nevymazanou, bylo vždy jak v praxi, tak i v literatuře jednomyslně uznáváno, že, pokud se stalo nabytí zástavního práva v důvěře v pozemkovou knihu, jest nabytí to neodporovatelným, byť i zabavená pohledávka hmotně již zanikla. Judikatura i literatura však kolísala, pokud šlo o řešení otázky, zda tyto zásady platí také ohledně exekučního nabytí zástavního práva, až bývalý nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 25. září 1888, čís. 8452, pojatým do repertoria nálezů pod čís. 143, tuto otázku rozhodl v ten rozum, že předpis §u 469 obč. zák. platí také při exekučním nabytí zástavního práva, s odůvodněním, že pro omezení předpisu §u 469 obč. zák. jen na případ dobrovolně nabytého zástavního práva není ani v duchu ani v doslovu zákona opory. Až do vydání exekučního řádu z roku 1896 pohybovala se judikatura v kolejích, tímto rozhodnutím nejvyššího soudu vytčených, po té však jednotnost judikatury opět přestala, až bývalý nejvyšší soud plenissimárním rozhodnutím ze dne 13. ledna 1909, Rv V 2049/8, čís. 4499 sbírky Pfaff- Schey-Krupský, čís. 188 knihy judikátů změnil nález čís. 143 v ten rozum, že při exekučním nabytí zástavního práva předpis §u 469 obč. zák. nemá platnosti a že exekuční nadzástavní právo vydobyté na hypotekární pohledávku jest účinným toliko dle skutečného právního trvání zabavené hypotekárni pohledávky. Rozhodnutí to je zásadní a praxe od té doby jest ve smyslu citovaného plenissimárního rozhodnutí jednotná. Rozhodnutí, jichž se žalovaná dovolává (z 22. října 1901, Gl. U. 1590, ze dne 7. února 1901. Gl. U. 1277, ze dne 8. listopadu 1899, Gl. U. 742 a ze dne 28. října 1908, Rv V 1545/8, čís. 1126 sbírky Nowakovy) jsou vesměs z doby před vydáním shora citovaného plenissimárního rozhodnutí a rozhodnutí ze dne 28. října 1908, Rv V 1545/8, čís. 186 knihy judikátů, na něž dovolatelka obzvláštní váhu klade, netýká se předmětné otázky a není v rozporu s judikátem čís. 188 (srv. Ehrenzweig System, první svazek, druhý oddíl: Sachenrecht, stránka 468). Nejvyšší soud již několikráte se zabýval touto otázkou a opětně vyslovil, že exekuční nabití zástavního práva, ať k zajištění, ať k úkoji, nemůže se dovolávati důvěry ve veřejné knihy a nemá příčiny od své stálé praxe v tomto případě se uchýliti. Poukazuje-li dovolání na to, že v exekučním řádě není ani jediného ustanovení, které by přímo vylučoyalo použití §u 469 obč. zák., přezírá, že exekuční řád přesně upravuje způsoby, jakými na základě exekučních titulů nabývají a realisují se zástavní práva na nemovitých věcech a hypotekárních pohledávkách, že však exekuční řád připouští jen exekuci na jmění povinného (§§ 37, 170 čís. 5, 253 odst. 3, čl. 28. uvoz. zák. k ex. řádu). Není-li však hypotekární pohledávka, na níž se vede exekuce, již po právu, zasáhla by exekuce nikoliv jmění povinného, nýbrž jmění vlastníka hypotéky, jenž vymáhajícímu věřiteli není ničím povinen, a věřitel by pro sebe použil práva vlastníka hypotekární pohledávky, jež onomu již nepřísluší. K tomu přistupují ještě předpisy o přikázání zabavené hypotekárni pohledávky (§ 320 ex. ř.), jež dokazují, že, pokud jde o právo úkoje, konečně rozhoduje jen skutečný hmotný stav zabavené pohledávky. Jest proto i poukaz na ustanovení §u 37 ex. ř. v napadeném rozsudku případným.

Citace:

č. 7791. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 284-287.