NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 10913.

Oposiční žalobou podle § 35 ex. ř. nelze proti vykonatelné již pohledávce namítati vzájemnou pohledávku, jež jest odpůrcem popírána a nebyla soudem ještě určena.
Nejde o placení dlužníka ve smyslu §§ 1415, 1416 obč. zák., přivlastňoval-li si věřitel jeho peníze bez jeho vědomí a dovolení. Dodatečná dohoda stran může tu býti platná a účinná jako smír, Nikoliv jako placení. Dodatečný projev jen jedné strany nemá vůbec právní význam.
(Rozh. ze dne 30. června 1931, Rv I 352/30.)
Manžel domáhal se nepřípustnosti exekuce, již vedla proti němu manželka k vydobytí výživného, z důvody, že si manželka vybrala neoprávněně z obchodu 100000 Kč, čímž byl její nárok na výživné uhrazen. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Správné jest právní posouzení obou nižších soudů, že nelze oposiční žalobou podle § 35 ex. ř. namítati, jak činí žalobce, proti vykonatelné již pohledávce vzájemnou pohledávku, která jest odpůrcem popírána a nebyla ještě soudem určena. Tento výklad zákona jest v souhlasu se stálým rozhodováním nejvyššího soudu, jehož správnost plyne zvláště z předpisu § 392 c. ř. s., že, byla-li zažalovaná pohledávka právoplatně přisouzena dílčím rozsudkem, může býti exekučně vymáhána bez ohledu na to, že namítaná vzájemná pohledávka jest předmětem dalšího soudního jednání a bude o ní rozhodnuto konečným rozsudkem. Marně pokouší se žalobce dolíčiti, že neuplatňuje vzájemnou pohledávku k započtení, nýbrž že tvrdí a tvrdil již v žalobě, že si žalovaná sama předem vybrala výživné, pro něž vede exekuci, z jeho peněz, a že vymáhaná pohledávka pominula tak zaplacením. Avšak, nehledíc k tomu, že vzájemnou peněžní pohledávku nemohl by tu manžel namítnouti započtením (viz rozh. čís. 6688 a 7746 sb. n. s.), a že žalovaná vymáhá exekucí výživné za dobu od 1. října 1928 do 31. prosince 1930, tržbu ze žalobcova obchodu si však prý ponechávala již v letech 1924 až 1926, tedy v době, kdy vymáhaná pohledávka ještě nevznikla a nebylo známo, zda vůbec vznikne, jest ke každému placení třeba srovnalé vůle stran, a to vůle dlužníkovy, by věřitel přijal placení na účet své pohledávky, a vůle věřitelovy, že přijímá placení na tento účet. Tato srovnalá vůle stran může býti doplněna předpisy zákona (§§ 1415 a 1416 obč. zák.), ale nemůže býti jimi nahražena. Dodatečná dohoda stran může býti platná a účinná jako smír, nikoli jako placení. Dodatečný projev jen jedné strany nemá vůbec právního významu. Srovnalé vůle stran nebylo a není v souzeném případě podle vlastního žalobcova přednesu, neboť sám tvrdí, že si žalovaná přivlastňovala jeho peníze bez jeho vědomí a dovolení. Nejde ve skutečnosti o placení, nýbrž, jak uznaly nižší soudy, o popřený vzájemný nárok žalobcův na náhradu škody. Byl právem zamítnut již z důvodů práva formálního, aniž bylo třeba jednati o jeho věcné oprávněnosti.

Citace:

Čís. 10913. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 31-32.