NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 350.

Vyhoštění: 1. Zásada slyšení stran platí také v řízení, týkajícím se vyhoštění. — 2. Právní zásada stejná jako pod č. 345 ad II.
(Nález ze dne 6. března 1920 č. 1722).
Prejudikatura: srovn. nálezy ze dne 18. února 1920 č. 1229, sbírky č. 334 a ze dne 24. února 1920 č. 1462, sbírky č. 344.
Věc Jakub a Marie T. v Zásmukách (adv. Dr. R. Böhm z Prahy) proti zemské politické správě v Praze stran vyhoštění.
Výrok: Stížnost Marie T. se zamítá jako nepřípustná; ke stížnosti Jakuba T. zrušuje se naříkáné rozhodnutí pro vadnost řízení.
Důvody: Na stížnost z řad obchodnictva v Zásmukách vyšetřilo četnictvo, že stěžovatel, příslušný do Stanislavova v Haliči, provozuje obchody, že skupuje vše, na co přijde a odváží do Kolína a do Prahy, ač žádného živnostenského oprávnění nemá; kromě toho, že jest hazardní hráč v karty.
Nálezem okresní správy politické v Kolíně ze dne 28. května 1919 čís. 23671 bylo pak po rozumu § 2, odst. 5 zák. ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. vysloveno, že se stěžovatel navždy vyhošťuje z celé oblasti republiky československé, poněvadž jeho činnost ohrožuje veřejný pořádek.
Doplnivši vyhledávání zemská správa politická v Praze naříkaným rozhodnutím odvolání stěžovatelovo zamítla a to z důvodů nálezu první stolice a dále proto, že dle obsahu spisů a vzhledem na současné veřejné poměry sluší stěžovatele pokládati za cizozemce, jehož pobyt ve státě československém z důvodů veřejného pořádku po rozumu § 2, odst. 5 zák. ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. se jeví nepřípustným.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
Proti Marii T. nebylo vydáno rozhodnutí ani prvé ani druhé stolice, ona také do rozhodnutí prvé stolice stížnost nepodala a nesúčastnila se tak řízení správního vůbec. Ohledně ní nebyla tudíž věc pořadem správních instancí skoncována a nepřísluší jí právo stížnosti na nejvyšší správní soud (§ 5 zák. o správním soudě). Bylo proto stížnost její jako nepřípustnou odmítnouti a obmeziti přezkoumání naříkaného rozhodnutí, jen pokud si jest na ně stěžováno Jakubem T.
Dle § 2 zákona ze dne 27. července 1871 čís. 88 ř. z. mohou býti vyhoštěny osoby, které nemají na území státu domovského práva, když pobyt jejich z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti jeví se nepřípustným.
Posouzení otázky, zdali pobyt některé osoby ohrožuje veřejný pořádek nebo bezpečnost, náleží ovšem správním úřadům a zodpovědění to jako část skutkové podstaty nemohl by nejvyšší správní soud po stránce věcné přezkoumati, pokud úřad nepřekročil zákonných mezí tohoto svého oprávnění. Úsudek úřadu musí se však opírati o skutkové okolnosti a ty musí úřad zjistiti již dle všeobecných zásad řízení správního náležitým způsobem za účasti strany.
Zásadu tu zdůrazňuje § 8 cit. zák. ještě zvláště, ukládaje obci jako navrhovatelce postrku nebo vyhoštění některé osoby, jakož i úřadu, jenž jest povolán o návrhu tom rozhodovati, aby vyšetřily okolnosti pro rozhodování o vyhoštění závažné a aby osobu, jíž se návrh týče, připustily k zodpovídání.
Žalovaný úřad, vyšetřiv okolnosti, které po jeho náhledu odůvodňují vyslovení vyhoštění proti stěžovateli, nesdělil mu je a nedal mu příležitost, aby se zodpovídal a zaujal stanovisko ke skutkovému podkladu, na němž se naříkané rozhodnutí zakládá. V tomto nedostatku, který stížnost vytýká, shledal nejvyšší správní soud podstatnou vadu řízení, pro kterou naříkané rozhodnutí po rozumu § 6 zákona o správním soudě zrušil, nemaje příčiny zabývati se věcnými námitkami stížnosti.

Citace:

č. 7303. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 725-727.