NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 14366.

Spolkový zákon čís. 134/1867 ř. z. nemá ustanovení o likvidaci spolku a nelze užíti obdobně předpisů o likvidaci obchodních společností a společenstev.
Neupravují-li ani stanovy likvidaci spolku a rozešel-li se tento způsobem ve stanovách upraveným, zanikl jako právnická osoba a pozbyl způsobilosti podati žalobu.
(Rozh. ze dne 10. května 1935, R I 413/35.)
Prvý soud vyhověl žalobě, jíž se žalující spolek domáhal na svém členu členského příspěvku a úhrady výloh, vzniklých spolku hájením zájmu žalovaného podle stanov. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu i řízení mu předcházející pro zmatečnost a žalobu odmítl (§§ 6 a 7 c. ř. s.). Důvody: Žalující spolek se na základě usnesení valné hromady ze dne 1. června 1933 dobrovolně rozpustil a vyhláška o rozpuštění byla uveřejněna v úředním listě. Žaloba byla podána Dr. Richardem T-em v plné moci žalujícího spolku dne 19. září 1933, tedy po jeho rozpuštění. Plná moc zástupce žalující strany je datována 22. března 1933. V době podání žaloby žalující spolek již neexistoval a je podána žaloba právními subjektem již neexistujícím.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobcovu.
Důvody:
Žalující strana byla spolkem podle zákona ze dne 15. listopadu 1867 čís. 134 ř. z. (srov. § 2 stanov). Dne 1. června 1933 valná hromada se usnesla na dobrovolném rozchodu spolku, kterýžto rozchod dozorčím úřadem byl vzat na vědomí. Žaloba byla podána až 19. září 1933 na základě procesní plné moci podepsané dne 22. března 1933. Dobrovolným rozchodem zaniká spolek jako takový a jako právnická osoba (§ 26 zák. čís. 134/1867, srov. Dr. Václav Dusil: Československé právo spolkové str. 56, Ehrenzweig: System 1925 I/1 str. 197, Mayer: Lehrbuch I. str. 125, Klang: Komentář I. str. 288). O likvidaci spolku nemá spolkový zákon žádného ustanovení. Podle stanov (§ 29) určí valná hromada, jež se usnesla na zrušení spolku (§ 26 e), zároveň spolkové jmění k účelům obecně prospěšným. Z toho plyne, že naše právo nezná likvidaci spolku a že v souzeném případě ani stanovy takovou likvidaci neupravily. Ani obdoba předpisů o likvidaci obchodních společností a hospodářských společenstev tu nemá místa, poněvadž podle zákona a podle stanov (§ 2) nebyly účelem spolku zisk nebo některý z účelů § 1 zák. čís. 70/1873 ř. z. Ustanovila-li poslední valná hromada likvidátora k realisaci jmění a jeho odevzdání účelu, jemuž bylo valnou hromadou věnováno, nejde o likvidátora ve smyslu technickém, nýbrž o důvěrníka, jemuž byla svěřena realisace jmění zaniklého spolku do věrných rukou. Usnesla-li se poslední valná hromada na dobrovolném rozchodu, aniž odsunula den rozchodu na dobu pozdější, pak tímto usnesením spolek zanikl a pozbyl zároveň způsobilosti podati žalobu a vystupovali jako strana ve sporu (§ 1 c. ř. s.). Nemohl tedy ani procesní zmocněnec podati po rozchodu spolku žalobu jeho jménem. Obzvláště zanikla tím i funkce orgánů oprávněných k zastupování spolku a ježto t. zv. likvidátorovi právo k zastupování spolku pro nedostatek zákonného ustanovení nepřísluší, není tu ani zástupčího orgánu. Rozhodnutí nejvyššího správního soudu, sbírka Bohuslav čís. 1112, se na souzený případ nehodí, poněvadž tam šlo pouze o legitimaci rozpuštěného spolku ke stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu.

Citace:

č. 14201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 201-202.