Authors:
= Boh. adm., 7 (1925), sv. 2
PDF

Č. 5022.


Státní zaměstnanci. — četnictvo: * Předpokladem převzetí zaopatřovacích požitků vdovy po rak. četnickém gážistovi ve výslužbě jest, aby nabyla domovské příslušnosti na nynějším území republiky nejpozději 1. ledna 1910.
(Nález ze dne 17. října 1925 č. 10486.)
Věc: Anna Sch. v O. proti ministerstvu vnitra o důchod vdovský.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, vdova po četnickém nadporučíku v. v., žádala dovolávajíc se okolnosti, že nabyla dekretem zem. vlády slezské ze 7. června 1919 státního občanství čsl. a že jí byla udělena domovská příslušnost v O., aby její pense byla převzata na vrub čs. republiky. Žádosti té nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, ježto žadatelka nabyla domovské příslušnosti na území republiky čsl. teprve po 28. říjnu 1918 a proto se na ni nevztahuje ustanovení zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb. a vlád. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb., jež podle zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb. jsou jediné směrodatný pro přiznání odpočivných požitků osobám býv. rak.-uh. četnictva a jejich pozůstalým.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro nezákonnost, dovolávajíc se zákona ze 4. července 1923 č. 153 a § 5 odst. 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. a tvrdíc, že u st-lky jsou dány všechny předpoklady pro převzetí pense, poněvadž nabyla státního občanství čsl. před účinností zák. čl. 194/20. Stížnost tvrdí dále, že úřední potvrzení purkmistrovského úřadu v O. z 25. listopadu 1921 dlužno hodnotiti jako vyřízení žádosti za uznání po případě za přiznání státního občanství dle § 16, odst. 3 a) nař. č. 514/20 a § 9 zák. č. 236/20, neboť tím jest prokázáno, že st-lka nabyla domovského práva v republice čsl. a to v O. St-lka dále tvrdí, že po převratu žádala o přiznání čs. státního občanství s výhradou pense. Když jí výnosem zsp-é ze 7. června 1919 bylo státní občanství čs. uděleno, bylo tím implicite také rozhodnuto o výplatě pense, a nabyla st-lka právo na zaopatřovací požitky, které vylučovalo přezkoumání předpokladů toho rozhodnutí min. vnitra.
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosu o následující úvahy:
Poměr pozůstalých po gážistech býv. rak. četnictva, pokud jde o zaopatřovací požitky, upraven byl ustanovením §§ 80, 81 a 76 zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb. v ten rozum, že min. vnitra veškeré zaopatřovací požitky co do oprávněnosti přezkoumá, a že osobám, které činí nároky na zaopatřovací požitky, jest prokázati, že pokud se týče státní příslušnosti vyhovují podmínkám stanoveným v § 5 (odst. 1.) zák. č. 194/1920.
Toto ustanovení váže nárok vůči čsl. republice na převzetí zaopatřovacích požitků přiznaných býv. s.tátem rakouským, aby osoby nárok činící nejpozději 1. lednem 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci čs republiky. Pro osoby pozůstalé po četnických gážistech, které teprve po 1. lednu 1910 získaly domovské příslušnosti v některé obci čs. republiky (§ 3, odst. 2 zák. 194/20) není vyhrazen nárok, aby čs. republika převzala zaopatřovací požitky jim býv. rak. státem přiznané.
Stěžovatelka sama tvrdí, že domovskou příslušnost v O. ai vůbec na území republiky čs. nabyla teprve r. 1919, — neměla ji tudíž nejpozději 1. ledna 1910 — nemá proto nároku na převzetí zaopatřovacích požitků, a nelze v nař. rozhodnutí toto převzetí odpírajícím shledati nezákonnost.
Citace:
č. 5022. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 334-335.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).