NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2446.

Až na průkaz úplného vlastnictví dlužno žalobu z domnělého vlastnictví dle §u 372 obč. zák. opodstatniti právě tak jako pravou vlastnickou žalobu (§ 369 obč. zák.). Několik osob, zadržujících vlastníku věc, nemůže jím býti žalováno na solidární vydání věci. Nárok na zaplacení hodnoty věci jest přípustným jen za podmínek §u 377 a 378 obč. zák. Jinak jde o změnu žaloby.
(Rozh. ze dne 28. března 1923, Rv I 1227/22.) Organisace sociálně-demokratické strany v L. konala sbírky na vystavení dělnického domu v L. Cenné papíry, vkladní knížky a ostatní ceniny, určené pro onen účel, spravoval odděleně od ostatního jmění pokladník organisace František K. Dne 25. srpna 1920 odevzdal František K. tyto ceniny žalovanému, na němž se jich vydání domáhalo družstvo »Dělnický dům v L.« Při prvém ústním jednání doplnil žalobce žalobní žádání v ten smysl, by žalovaný byl odsouzen po případě k zaplacení 36 000 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolání zabývá se hlavně tím, co prvý soud zjistil o disposičníin právu s jměním, určeným na dělnický dům, zda měl je starý či nový okresní výbor či snad zvláštní komité utvořené k založení družstva. Leč soud odvolací nepokládá tuto okolnost za podstatnou pro tento spor, neboť, i když se přizná žalujícímu družstvu právo disposiční rebo nárok na jmění, určené pro dělnický dům v L., není tím ještě odůvodněn žalobní nárok oproti žalovanému, o němž prvý soud zjistil, že není v držení podílních a vkladních knížek, na jejichž vydání se žaluje, vydav je S-ové a že nepřevzal jich osobně pro sebe, nýbrž dle usnesení okresního výboru, tedy společnosti více osob, v níž jest sám jedincem, a to dle usnesení, jemuž se bývalý správce jmění toho podvolil. Již z těchto zjištění plyne, že žalovaný není osobně práv z převzetí věcí, není zavázán obligačnč a není držitelem věcí, takže nemůže býti zavázán věcně (§ 369 a 373 obč. zák.). Jelikož je zjištěno, že odevzdání
stalo se před žalobou a odvolací soud na základě protokolu o schůzi
výkonného výboru dne 25. srpna 1920 toto zjištění sdílí, nenastává pro
žalovaného závazek dle §u 378 obč. zák. a nemůže mluveno býti také o tom, že byl nepoctivým držitelem a úmyslně držby se vzdal, když
držby nabyl na základě usnesení okresního výboru a dobrovolným vydáním od dosavadního držitele byť i s výhradou, ze musí býti jmění zachováno pro dělnický dům. Žalující strana vůbec netvrdí, tím méně dokazuje, že jmění bylo tomuto účelu odňato, zejména, že žalovaným bylo
s tím úmyslem a za tím účelem převzato, by se tak stalo. Z důvodů těch
míní odvolací soud, že žalobní nárok není v žádném případě tím, co ve
sporu bylo zjištěno, proti žalovanému prokázán a musil již proto býti
zamítnut. Bylo by proto zbytečno, zabývati se obšírnými vývody odvolání o disposičním oprávnění nad sporným jměním, když nárok žalobní
nebyl by proti žalovanému prokázán ani kdyby žalující straně příslušelo vlastnické (výhradné disposiční) právo k věcem, o něž jde.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žaloba jest podle svého obsahu i konečného návrhu žalobou z domnělého vlastnictví dle §u 372 obč. zák. Podmínky této žaloby jsou až
na úplný důkaz vlastnictví tytéž jako u pravé vlastnické žaloby dle
§u 369 obč. zák. Musí tedy žalobce dokázati, že žalovaný má věc, jejíž vydání jest na něm žádáno, ve své moci. V tomto případě jest zjištěno,
že žalovaný požadované cenné věci již před podáním žaloby odevzdal
Anně S-ové, že tedy při podání žaloby jich neměl ve své moci, a tím pozbyla žaloba právní opory. Nelze přisvědčiti názoru dovolatelovu, že ža- lovaný jest povinen, vydati sporné ceniny, poněvadž, jsa sám členem okresního výkonného výboru sociálně demokratické organisace, zvoleného na konferenci důvěrníků dne 3. července 1920, se spolu s jinými osobami, tento výbor tvořícími, usnesl, aby sporný majetek byl protiprávně Františku Z-ovi odebrán, toto usnesení osobně provedl a ručí proto solidárně s ostatními členy výkonného výboru za vrácení tohoto majetku. O solidárním závazku dle §u 891 obč. zák. nelze mluviti pří právech věcných. Žalovaný by mohl býti povinen žalujícímu družstvu cenné věci, v žalobě uvedené, solidárně s jinými osobami opatřiti
nebo náhradu za ně poskytnouti, ale nemůže býti odsouzen, aby určitou
věc, které nemá, solidárně s jinými osobami vydal. Jest sice možno, že
několik osob společně vlastníku jeho majetek zadržuje, ale tyto osoby
nemohou býti žalovány na solidární vydání zadržované věci, nýbrž jen
na vydání společné, a nemůže v takovém případě jeden z nich sám plniti
a tedy ani býti žalován. Žalobce arci doplnil při prvním ústním jednání
žalobní žádost, původně jen na vydání určitých cenin znějící, prosbou,
aby žalovaný byl odsouzen po případě k zaplacení 35 000 Kč, ale neuvedl, pro který případ tento návrh činí. Při setrvání na právní povaze žaloby jako žaloby věcné muže se eventuelní návrh týkati pouze případů v §§ 377 a 378 obč. zák. uvedených, totiž případů, že žalovaný byl držbu sporných věcí klamně předstíral nebo se jí po podané žalobě vzdal. Že ani onoho ani tohoto případu tu není, nemůže při skutkových
zjištěních nižších stolic býti sporno. Jest však také možným výklad, že
žalobce zamýšlel uvedeným doplněním žádosti žalobní vznésti pro případ, že by se žalobou z domnělého vlastnictví neprorazil, eventuelní návrh na náhradu škody. Takové rozšíření žaloby by bylo změnou její dle §u 235 c. ř. s., poněvadž by se jím uplatňoval další a nový právní důvod, a potřebovalo by ku své účinnosti souhlasu žalovaného nebo kladného usnesení soudního. Ani tohoto ani onoho v tomto případě není.
Jelikož však první soud o přípustnosti rozšíření žaloby vůbec nerozhodl,
ač žalovaný se proti němu výslovně a včas ohradil, a jelikož většina odvolacích i dovolacích vývodu žalující strany jen se stanoviska povinnosti k náhradě škody na váhu padá, budiž i o tomto nároku uvažováno. V dalším vyvodil dovolací soud ze skutkových zjištění, že ani v tomto
směru není žalobní nárok odůvodněn.

Citace:

Rozhodnutí č. 2446. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 550-552.