NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 965.

Soud vyšší stolice může zrušiti rozsudek pro nezhojitelnou nepříslušnost procesního soudu prvé stolice. Příslušnost dle § 49 čís. 6 j. n. vztahuje se nejen na čeleď, nýbrž i na jiné osoby ve služebním poměru, patřící ku členům domácnosti.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, R II 21/21.)
Žalobkyně tvrdila v žalobě, že žalovaná ji vzala před 10 lety do domácnosti své, již sdílela se spolužalovaným svým manželem, slibujíc jí, že ji bude vychovávati, že za práce a posluhu v jejich domácnosti stane se jejich schovankou a bude její dědičkou, že konala po té žalované služby jako služka v domácnosti a na poli a že nedostávala ničeho jiného nežli stravu a něco šatstva, že v roce 1919 ji žalovaná vyhnala, pročež domáhá se na žalované náhrady za služby, jí vykonané, uvádějíc, že nekonala žalovaným práci zadarmo, nýbrž v naději na příští úplatu a že z předchozího jest nyní zřejmo, že žalovaní jí nedají svého majetku. Krajský soud, u něhož žaloba byla vznesena, rozhodl o ní věcně. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu i celé jemu předcházevší řízení a žalobu odmítl. Důvody: Dle tvrzení žaloby opírá žalobkyně žalobní nárok o služební poměr ve smyslu §§ 1151 a 1152 obč. zák., na základě něhož k vyzvání žalovaných a pro ně jako člen jejich domácnosti konala práce domácí i polní. Pro otázku příslušnosti jsou tyto okolnosti směrodatnými. Dle § 49 čís. 6 j. n. náležejí spory ze smluv služebních mezi zaměstnavateli a služebnými, nebo jinými osobami ve služebním poměru, patří-li ku členům domácnosti zaměstnavatele, bez ohledu na cenu sporného předmětu na soudy okresní. Byl tedy k rozhodnutí tohoto sporu příslušným soud okresní. Jelikož pak bylo ve sporu tomto rozhodnuto soudem, jenž ani výslovnou dohodou stran nemůže býti učiněn pro tento spor příslušným, jsou rozsudek a celé jemu předcházející řízení zmatečnými a bylo podle §§ 43, 104 odstavec druhý j. n. a dle §§ 477 čís. 3, 478 odstavec prvý, 494 c. ř. s. uznati jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dovolací soud poukazuje žalobkyni na důvody napadeného usnesení odpovídající věcnému a právnímu stavu tohoto sporu, jež nebyly vyvráceny obsahem rekursu. K jeho vývodům se podotýká, že tu není předpokladů § 45 j. n., jelikož sborový soud prvé stolice se vůbec nezabýval otázkou věcné příslušnosti ani nevynesl výslovného rozhodnutí ve smyslu tohoto §. Odpověď ministerstva spravedlnosti k § 43 j. n. prohlašuje sice, že rozhodnutí o nezhojitelné nepříslušnosti z moci úřední musí se státi před rozsudkem a že takový výrok po vynesení rozsudku jest nepřípustným, avšak tato poznámka vztahuje se patrně jen na první stolici a nezměňuje ničeho na povinnosti soudu odvolacího, dotýčné rozsudky z moci úřední ve smyslu §§ 471 čís. 6, 477 čís. 3, 478 a 494 c. ř. s. zrušiti (Komentář Neumann k § 43 j. n. str. 138, čís. 2 а k § 45 j. n. str. 143 č. 1 odst. 2). Nesprávným jest dále názor žalobkyně, že se v tomto případě nejedná o služební poměr ve smyslu § 49, čís. 6 j. n., nýbrž o žalobu z obohacení. Žalobkyně přece sama tvrdí, že žalovaní vzali si ji do své domácnosti, slibujíce jí, že ji budou vychovávati, že za práce a posluhu stane se jejich schovankou a bude jejich dědičkou, dále že vykonávala jako člen jejich domácnosti veškeré práce jako služka doma i na poli. Žalobkyně opírá tedy patrně svůj nárok o služební poměr ve smyslu §§ 1151 a 1152 obč. zák. a § 49 čís. 6 j. n., jenž má na mysli nejen čeleď, nýbrž i jiné osoby ve služebním poměru, patří-li ku členům domácnosti, na př. i děti. (Viz rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ve Vídni ze dne 6. března 1912 R II 193/12 a komentář Neumannův k § 49 čís. 6 j. n. str. 158.)

Citace:

č. 965. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 210-212.