NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 3908.

Trestní řád neuvádí podrobně průvodní prostředky, nestanoví pravidla důkazní, nerozlišuje mezi možnými druhy důkazů; pramenem soudcovského přesvědčení může býti vše, co bylo předneseno při hlavním přelíčení a co jest podle logických zásad s to, by založilo důkaz a objevilo pravdu.
Soud není vázán osvobozujícím rozsudkem v předchozí souvislé trestní věci a může samostatně rozhodovati o tom, zda se důkaz pravdy zdařil, používaje při tom průvodů vyšlých na jevo v oné trestní věci.
(Rozh. ze dne 3. července 1930, Zm I 289/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Praze ze dne 18. února 1930, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 493 tr. zák. a § 1 zák. čís. 124/1924, mimo jiné z těchto důvodů:
Rozhodným jest doslov článku, který jest předmětem soukromé obžaloby, byl uveřejněn v N. L. 29. dubna 1928, a opírá se o obsah trestního oznámení Městského policejního úřadu v Č. B. ze dně 23. dubna 1928, v němž jest soukromý obžalobce na prvním místě označen a uveden jako podezřelý. Jest nerozhodno, co bylo uveřejněno v »H. L.« č. 57 ze dne 23. dubna 1928 a č. 59 ze dne 30. dubna 1928. Význačným jest, že státní zastupitelství na základě onoho trestního oznámení již dne 24. dubna 1928 navrhlo přípravné vyhledávání proti soukromému obžalobci pro zločin rušení náboženství podle § 122 písm. a) tr. zák. Trestní řád neuvádí podrobně průvodní prostředky, nestanoví pravidla důkazní, nerozlišuje mezi možnými druhy důkazů; pramenem soudcovského přesvědčení může býti vše, co bylo předneseno při hlavním přelíčení a co jest podle logických zásad s to, by zjednalo důkaz a objevilo pravdu. Soud není vázán osvobozujícím rozsudkem v předchozí souvislé trestné věci a může samostatně rozhodovati, používaje při tom průvodů vyšlých; na jevo v této jiné trestní věci. Soud kmetský se proto nespokojuje z osvobozujícího rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích větou, že soud nemohl nabýti přesvědčení o vině obžalovaného (soukromého obžalobce), nýbrž přihlíží i k výpovědi svědků, správně je reprodukuje a hodnotí, a dospívá k závěru, že se obžalovanému důkaz pravdy plně zdařil. Dovozuje-li zmateční stížnost, že tu jde o okolnosti, nepřispívající přímo k potvrzení jednání soukromého obžalobce a neprokazující jeho vinu, nejde tu o vytýkané vady nejasnosti, vnitřního rozporu a neúplnosti, nýbrž o svémocné hodnotění výsledků hlavního přelíčení nalézacím soudem v rozsudku, čímž se však ony formální vady podle § 281 čís. 5 tr. ř. neuplatňují. Praví-li onen rozsudek, že soud nemohl nabýti přesvědčení o vině obžalovaného (soukromého obžalobce), že není prokázáno (§ 259 čís. 3 tr. ř.), že obžalovaný spáchal čin za vinu mu kladený, není tím ještě apodikticky řečeno, že obžalovaný vůbec čin ten nespáchal. Stačí poukázati na zjištění onoho rozsudku, že soukromý obžalobce měl u sebe odcizeného andělíčka.

Citace:

č. 3908. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 371-372.