NPD documents search: Právník, 66 (1927) - V řízení odkladném zahájeném k návrhu zemského inspektorátu

Po časopisech.

Filmové zpracování literárních děl s hlediska autorského práva.

Právo přizpůsobuje se obyčejně dosti pozdě vývoji hospodářství i techniky. Jelikož tak zvané »mezery v právu« jest nutno vždy překlenouti výkladem a aplikací norem, jež v té které době jsou v platnosti, jeví se při rychlém vývoji techniky mnohdy zajímavé problémy, dokud jejich spornost není odstraněna dodatečnou kodifikací. V takových případech pak se nejlépe ukazuje, jakou důležitost má činnost advokáta na vývoji budoucích norem.
V době, kdy vznikal zvukový film, nebylo norem, které by přímo na možnost zvukofilmového zpracování duševního díla pamatovaly. Většinou se ve filmové praksi zastával názor, že poskytnutí filmového práva autorem díla v době, kdy ještě zvukový film znám nebyl, neopravňuje ke zvukofilmovému zpracování a zvukofilmová práva zůstala zachována původci, jenž jimi může volně disponovati, neboť se objevila teprve dodatečně, jako nová možnost zpracování a tedy zužitkování díla. Pokud jest nám známo, projednávaly se u našich soudů otázky s tímto vývojem spojené jen u jednoho německého filmu a u filmu Páter Vojtěch. V prvním případě došlo k soudnímu smíru, v druhém případě (P. V.) rozhodl Nejvyšší soud, že smlouva, kterou majitel původského práva postoupil »výhradní filmovací právo pro celý svět a pro dobu ne- omezenoii« v listopadu 1927, obsahovala pouze poskytnutí práva zfilmovati literární dílo po způsobu němého filmu a že tedy v době pozdější (v lednu 1936) byl majitel literárního díla oprávněn prodati nové zvukofilmové právo jinému zájemci. Žalobní prosba zněla na určení, že »žalující straně filmové společnosti přísluší zvukofilmová práva k české versi románu s právem dubbingu a že žalované straně se zakazuje tato práva dále porušovati.«
Této žalobní prosbě Nejvyšší soud vyhověl (rozhodnutí Nejvyššího soudu z 2. prosince 1938 Rv I 330/38, krajského soudu obchodního v Praze Ck II 112/36, Vážný 17 127).
V červnovém dvojčísle 5/6 časopisu Právník přináší pak právní zástupce žalované strany v posledním ze zmíněných případů, advokát Dr. Pavel Forman poznámky de lege ferenda k celému problému, který měl možnost z podnětu konkrétního sporu důkladně prostudovati, a to v článku »Filmové zpracování literárních děl s hlediska autorského práva «.
Uvádí, že problémy, které sporem byly nadhozeny, byly tyto: »Zvukofilmová práva, česká verse (právě tak může býti německá verse, francouzská verse atd.), právo dubbingu, němý film, vyčerpání práva k natočení němého filmu, znění žalobního petitu ve filmových sporech, výklad dřívější právní formulace filmového obchodu: výhradní filmovací právo pro celý svět a dobu neomezenou«. Autor lituje, že Nejvyšší soud všechny tyto problémy v rozhodnutí konkrétního případu (č. 17 127 Sb. n. s.) nerozřešil. Probírá tyto problémy podrobně, takže jeho práce jest zajisté závažným příspěvkem k budoucí snad novelisaci. Nejvyšší soud v cit. rozhodnutí rozřešil konkrétní případ takto:
Vycházeti jest z doslovu smlouvy, podle něhož vlastnice autorského práva k románu prodala žalované straně »výhradní filmovací právo pro celý svět a pro dobu neomezenou«. Právě proto, že tu není výslovné zmínky o zvukofilmových právech — nechť se tak stalo z jakékoliv příčiny — dlužno vyšetřiti podle zásad stanovených v článku 278 obch. zák., případně v novější úpravě §§ 914, 915 a pak § 6 obč. zák., jaká byla za daných poměrů pravá vůle stran, jmenovitě co do práv zvukofilmových, o nichž se výslovně ve smlouvě nemluví. Nebylo by třeba sahati k tomuto vykládacímu způsobu, kdyby bylo správné mínění žalované strany, že prý vlastně není rozdílu mezi filmem němým a zvukovým a že v důsledku toho není ani práv zvukofilmových, nýbrž že jsou jenom práva filmovací. Nejde zde ani o otázky technické, ani estetické, ani o jiné otázky naskýtající se z hlediska kultury, a nerozhoduje bezprostředně ani to, jak se pokrok od filmu němého ke zvukovému posuzuje v publiku a jde-li o nový vynález, či jenom technické zdokonalení filmu jako takového. Všecky tyto otázky mají jenom nepřímý význam, jestliže se věc posuzuje s hlediska zákona o právu původském.
Jakkoliv tento zákon pamatuje také na nehmotné (nemajetkové) zájmy původců (na.př. § 16), přece jest jeho vedoucí zásadou, že právo původské má původci zajistiti majetkové hodnoty vyplývající z chráněného díla a to tím, že ten, kdo chce použíti cizího díla, tedy cizí práce a myšlenky, smí tak zásadně učiniti jenom se souhlasem původcovým; děje-li se tak za úplatu, jeví se tato jako ekvivalent původského práva, které se postupuje, a to také podle rozsahu, ve kterém se tak děje. Jestliže se tedy podle toho posuzuje věc s hlediska majetkové hodnoty, kterou má postoupení práv původských ku zpracování díla pro film němý a postupování práv zvukofilmových, tu nemůže býti o tom pochybností, že jde o hodnoty majetkové podstatně rozdílné, a že nelze říci se žalovanou stranou, jakoby tu rozdílu nebylo jenom proto, že v obou případech jde o zfilmování díla. Nesejde na tom, že v této příčině nebylo rozlišováno ani v novele čís. 120/1936 Sb., protože v rozsahu původského práva (zvláště u § 7) nemělo tam dojíti ke změně, a jest právě jenom věcí výkladu zákona pro určitý souzený případ, aby se podle konkrétních okolností posoudilo, v jakém rozsahu se původce v tom kterém případě vzdal svého nůvod-i ského práva ke zfilmování (§ 7 zák. čís. 218/26 Sb.) ve prospěch druhého podle určité smlouvy.
Předem nelze pro výklad smlouvy nic dovozovati z doslovu min. nařízení z roku 1912, protože o tom nebylo a není pochybností, že také zvukový film jest obsažen v pojmu »filmu a kinematografie«, když v souzeném případě jde jenom o to, zda podle shodné vůle stran bylo předmětem postupu také právo zvukofilmové: nikoliv obsah nebo rozsah pojmu, nýbrž jenom tato právní otázka jest rozhodující. Půjde tedy o to, zda podle poměrů v době uzavření smlouvy, tedy koncem roku 1927, byl slovnímu obratu »výhradní filmovací právo pro celý svět a pro dobu neomezenou« přikládán význam obecně známý, že jest v něm obsažen také postup práv zvukofilmových.... a zdali snad strany samy v tomto konkrétním případě byly shodný v tom, že zvolený slovní obrat v tomto smyslu chápou a vědomě volí jako výraz takové skutečné shodné vůle, že totiž předmětem postupu jsou také práva zvukofilmová.... Zůstávají-li však v této příčině pochybnosti.... bylo žalobě vyhověti.

Citace:

Samosprávné finance československé. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1932, svazek/ročník 71, s. 534-534.