NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 6509.

Domek ve vagonové kolonii jest stavbou po rozumu §u 435 obč. zák.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1926, Rv I 1748/26.)
Žalovaný vedl pro peněžitou pohledávku proti Antonínu H-ovi exekuci vnucenou dražbou domku ve vagonové kolonii ve Vysočanech u Prahy. Tvrdě vlastnictví k domku domáhal se žalobce na žalovaném zrušení exekuce. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žaloba o nepřípustnost exekuce spočívá na tvrzení, že žalobce domek koupil od dří- vějšího majitele Antonína H-a (dlužníka) za cenu trhovou, pevně smluvenou, kterou zaplatil, a že se stal také držitelem a vlastníkem domku. Jde o žalobu vylučovací podle § 37 ex. ř., jejímž prvním důvodem jest tvrzené vlastnictví ke spornému domku. I bylo na žalobci, by toto tvrzené vlastnictví dokázal. (§ 369 obč. zák.). K průkazu nestačí pouhý důvod (§ 425 obč. zák.), nýbrž také »právní odevzdání a převzetí«. Toto odevzdání jest různým dle toho, zda jedná se o věc movitou (§§ 426 až 430 obč. zák.), či nemovitou (§ 431 a násl. obč. zák.). Žalobce i odpůrce, i soud prvé stolice vychází z právního názoru, že domek vystavený prozatímně na cizím pozemku jest věcí movitou, takže v úvahu přichází předpisy o odevzdání věcí movitých. Tohoto právního názoru, pokud jde o právě uvedené důsledky, nesdílí však soud odvolací. Jest sice pravda, že zděný domek, o který běží, jako stavba na cizím pozemku budovaná, nikoliv v úmyslu, by tam trvale zůstala, není, theoreticky vzato, věcí nemovitou, neboť nelze stavbu pokládati za příslušenství pozemku (§ 297 obč. zák.). Že nelze pokládati takovou stavbu prostě za věc nemovitou, plyne nejen z nadpisu v § 431 obč. zák., kde se stavby uvádějí zvláště vedle věcí nemovitých, nýbrž i z předpisů §§ 435, 436, 437 a 451 obč. zák. Tím však ještě není řečeno, že i právní obchod věcmi těmito řídí se výhradně předpisy o věcech movitých, naopak hospodářská povaha věcí těchto s sebou přináší, by disposice věcmi takovými, jakož i vůbec právní obchod jimi řídily se obdobně předpisy o věcech nemovitých. Stavby takové jsou hospodářsky vázány na pozemek tím způsobem, že ztratí přenesením na místo jiné pravidelně tolik na ceně, že se to rovná jejich částečnému, mnohdy i úplnému znehodnocení. Proto jest přímou hospodářskou potřebou, by právní obchod s takovými hospodářsky nepřenositelnými předměty spravoval se jinými předpisy, než jaké platí o nemovitostech. Této praktické potřebě vyhověla třetí dílčí novela, prohlásivši výslovně stavby na cizím pozemku budované nikoliv v úmyslu, by tam zůstaly trvale, za rovny nemovitostem, jež nejsou zapsány v knize pozemkové (srv. § 435 obč. zák.). I z materialií ke III. dílčí novele k občanskému zákonu jasně plyne, že i co do způsobu vedení exekuce na stavby na cizí půdě nutno použíti předpisů o exekuci na nemovitosti, jak tomu svědčí poukaz na §§ 90, 102, 133 a 134 ex. ř. Podle §§ 434 a 435 obč. zák. tudíž třeba k převodu vlastnictví na takovou stavbu zbudovanou na cizím pozemku, by listina opatřená zákonnými náležitostmi §§ 432 a 433 obč. zák. byla u soudu uložena. Nestačí, jak míní žalobce i prvý soudce, by tu byla listina o smlouvě kupní a aby žalobce byl ve fysické držbě stavby, nýbrž třeba k nabytí vlastnictví obdobně jako při věcech nemovitých založení zvláště kvalikované listiny, obsahující také právní důvod, odevzdané u soudu. Žalobce tvrdí pouze, že zřízením listiny té ve spojení se skutečností, že byl již v detenci stavby, stal se pravým držitelem a vlastníkem. Tento právní názor by obstál pod zorným úhlem § 428 obč. zák., kdyby stačilo odevzdání, jaké předpisuje občanský zákon u věcí movitých. Není o tom sporu, že takové uložení listiny u soudu se nestalo, ani žalobce toho vůbec netvrdí, tím méně to prokazuje. Proto po názoru soudu odvolacího netřeba se obírati další spornou skutečností, zda jest tu právní důvod, když tu chybí další podstatná náležitost pro nabytí vlastnického práva, totiž právní odevzdání a převzetí podle § 425 a násl. obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce není věc nesprávně posouzena. Odvolací soud správně vyložil předpis §u 435 obč. zák., přihlížeje i k materialiím třetí dílčí novely, a stačí dovolatele odkázati na správné důvody napadeného rozhodnutí. Dovolatel vytýká, že neměl se odvolací soud odchýliti od názoru obou stran, že tu jde o movitý předmět, k němuž se vlastnictví nabývá podle §§ 426 až 429 obč. zák. Ale jest věcí soudu, by skutkové okolnosti podřadil správně pod ty zákonné předpisy, které se na ně vztahují. Nejde tu o vykročení z rozsahu a dosahu odvolacích důvodů, ani o porušení předpisu § 462 c. ř. s. Úplně stačilo, že žalovaný, bráně se proti žalobě, popřel převod vlastnický v žalobě tvrzený a že po té v odvolání uplatňoval odvolací důvod nesprávného posouzení věci po právní stránce a při tom tvrdil, že kupní smlouva z 25. srpna 1925 nestačí k nabytí práva vlastnického sama o sobě. Že při tom byl v tom právním omylu, že třeba ještě odevzdání a nikoliv uložení listiny podle §§ 434 a 435 obč. zák. a nařízení z 26. března 1916, čís. 87 ř. z., a že při tom uváděl ještě další důvody neplatnosti kupní smlouvy, jest, jak již řečeno, nezávažno. Ostatně odpůrce dovolatelův správně poukazuje na to, že bylo stranám jasno, že nejde o obyčejnou movitou věc, kdyžtě exekuce, které žalobce odporuje podle § 37 ex. ř., vedena byla podle § 90 ex. ř.

Citace:

Č. 12276. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 229-232.