NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13111.

Směnečný platební příkaz, jenž nebyl dlužníku řádně podle § 106 c. ř. s. doručen, nenabyl moci práva a nestal se exekučním titulem, třebaže se dlužník o obsahu příkazu dověděl jiným způsobem než řádným doručením. Tento nedostatek předpokladu právní moci a vykonatelnosti směnečného platebního příkazu nebyl odčiněn ani tím, že se dlužník ani proti povolení exekuce nebránil rekursem, a má dlužník právo brániti se proti exekuci žalobou podle § 39 čís. 5 ex. ř. Mohl-li se však brániti proti povolení exekuce rekursem a neučinil tak, nýbrž volil nákladnější cestu sporu, nelze uznati útraty sporu za účelné a potřebné k obhájení práva ve větším rozsahu, než kolik by si vyžádalo podáni rekursu. Podlehnuvšímu vymáhajícímu věřiteli nelze ovšem přiznati nárok na náhradu jeho útrat pro nedostatek podmínek § 45 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1933, Rv I 800/32.)
Na základě směnečného platebního příkazu, jenž nebyl doručen do vlastních rukou dlužníkových, vedl vymáhající věřitel proti dlužníku exekuci. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se dlužník na vymáhajícím věřiteli nepřípustnosti exekuce, ježto mu směnečný platební příkaz nebyl doručen do vlastních rukou. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby a uložil žalovanému, by nahradil 180 Kč útrat.
Důvody:
Podle zjištění procesního soudu, jemuž v odvolání žalované strany nebylo odporováno, nebyl směnečný platební příkaz, jenž byl exekučním titulem v exekuci, o jejíž nepřípustnost se žaluje, doručen do vlastních rukou žalobcových a nebyly při doručení zachovány předpisy § 106 c. ř. s. Doručení nebylo tedy řádně provedeno. Proto jest uznati za správný názor procesního soudu, že směnečný platební příkaz nenabyl moci práva a nestal se exekučním titulem, na čemž nic nemění, že se žalobce o obsahu příkazu jiným způsobem než řádným doručením dověděl. Nedostatek řádného doručení, předpokladu právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, nebyl odčiněn ani tím, že se žalobce ani proti povolení exekuce nebránil rekursem, a žalobci nelze proto ode- příti právo brániti se proti nepřípustné exekuci žalobou podle § 39 čís. 5 ex. ř. (sb. 6725, 11774). Odvolací soud neposoudil tedy věc správně, zamítnuv žalobu proto, že prý měl žalobce podati námitky a že exekuční titul nabyl moci práva, an tak neučinil. Bylo pak změnou obou rozsudků vyhověti žalobní prosbě. Právem se však žalovaná strana bránila již ve sporu proti tomu, by žalobci byly přiznány útraty sporu, při čemž ovšem ne zcela případně poukazovala k tomu, že zaviněním žalobcovým platební příkaz nabyl právní moci. Žalobce měl a mohl se brániti rekursem proti povolení exekuce (sb. 12328). Nepo- užil-li tohoto opravného prostředku, ač by byl spojen s menšími náklady a vedl rychleji k cíli, nelze uznati útraty spojené s nákladnějším sporem za účelné a potřebné k obhájení práva ve větším rozsahu, než kolik by si bylo vyžádalo podání rekursu. Všecky ostatní náklady sporu, jež mu vzešly, a to í v opravném řízení, padají tedy na jeho vrub. Podlehnuvší žalované straně nelze ovšem přiznati nárok na náhradu jejích útrat, protože tu není podmínek § 45 c. ř. s.

Citace:

Čís. 13111. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 646-647.