Čís. 1179.

Zločin veřejného násilí dle §u 98 písm. b) tr. zák.
Není třeba, by vyhrůžka byla zvláště intensivní, ani by ublížení na majetku, jímž pachatel vyhrožuje, bylo značně citelné. Tyto otázky přicházejí v úvahu jen s hlediska, zda vyhrůžka byla s to, by vzbudila v ohroženém důvodnou obavu.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1923, Kr I 138/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 19. prosince 1921, jímž byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin vydírání dle §u 98 písm. b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným dle obžaloby.
Důvody:
Zmateční stížnost, opírající se o důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., dovozuje právem, že se napadený osvobozující rozsudek zakládá na nesprávném výkladu zákona. Nalézací soud, který o obžalovaném zjišťuje, že vyhrožoval Aloisů L-ovi a Vojtěchu H-ovi (i Marii H-ové), že na ně učiní trestní udání, a odvede jejich psa, nedají-li mu 50 K, a že, dojde-li k udání, budou muset platit pokutu 100 K i 200 K a mimo to že přijdou o psa, a že tak učinil v úmyslu, by je přiměl k zaplacení nějakého peníze, sprostil obžalovaného přes to z obžaloby s odůvodněním, že vyhrůžka obžalovaného není toho druhu, jakou předpokládá § 98 b) tr. zák., který má na mysli pouze vyhrůžku, jež zaujímá celou mysl ohroženého a která může ohroženému přivoditi újmu majetkovou značně citelnou. Avšak tento náhled nemá v doslovu §u 98 b) tr. zák. nejmenší opory, neboť zákon neklade za podmínku, by vyhrůžka byla zvláště intensivní (jako na př. ve druhé větě §u 99 tr. zák.), ani, by ublížení na majetku, jímž pachatel vyhrožuje, bylo značně citelné. Kdyby byl zákon pro jakost pohrůžky jako prostředku vydírání v §u 98 b) tr. zák. takovou podmínku zamýšlel stanoviti, byl by to určitě vyslovil neb aspoň zřetelně naznačil, jak se stalo na jiných místech trestního zákona, kde podmínkou trestnosti nebo použití vyšší sazby trestní jest předpoklad, že vznikla značnější škoda (§ 167 c. tr. zák.) nebo nebezpečí pro cizí majetek ve značnější míře (§ 85 b) tr. zák.); naproti tomu v §u 98 b) tr. zák. mluví se pouze o pohrůžce ublížením na těle, svobodě, ctí nebo majetku, aniž by se určoval rozsah nebo intensita takového ublížení. Ovšem lze mluviti o jakosti vyhrůžky, předpokládané v §u 98 b) tr. zák., teprve tenkráte, je-li způsobilá vzhledem ke konkrétním okolnostem (zejména i k osobní povaze ohroženého), vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu před splněním vyhrůžky, při čemž není rozhodno, zdali taková obava skutečně byla vzbuzena, a s tohoto stanoviska bylo by lze uznati, že se vyžaduje pohrůžka újmou nikoli zcela nepatrnou. V tomto případě však hrozil obžalovaný, jak zjišťuje rozsudek, trestním udáním, které by mělo nutně v zápětí peněžitou pokutu, ztrátu psa a po případě i útraty hájení, tedy v každém případě nikoliv nepatrnou újmu majetkovou pro osoby, jimž bylo vyhrožováno. Poněvadž napadený rozsudek vyloučil způsobilost vyhrůžky, vzbuditi důvodnou obavu, pouze vzhledem k domnělé nepatrnosti pohroženého zla, opíraje se při tom o nesprávný výklad zákona, kdežto jinak zjišťuje všecky náležitosti objektivní i subjektivní skutkové podstaty zločinu vydírání, bylo rozhodnouti ve věci samé.

Citace:

č. 1179. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 212-213.