NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7709.

Strážní přídavek, přiznaný zákonem ze dne 13. července 1922, čís. 230 sb. z. a n. členům sboru stráže bezpečnosti zřízeným u státních úřadů, nebyl rozšířen na strážníky v obecních službách a mohlo by se jim takového přídavku dostati jen platným usnesením příslušné samosprávné korporace. Nárok na strážní přídavek nemůže obecní strážník vyvozovati z toho, že mu bylo usnesením obecního zastupitelstva z roku 1920 přiznáno služné podle zákona ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n. Na tom nebylo nic změněno ustanovením § 148 (2) platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1928, Rv II 736/27.) — Čís. 7709 —
Žalobce, obecní strážník, domáhal se na žalované obci H. placení strážního přídavku. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ustanovením § 3 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 230 sb. z. a n. byl přiznán členům sborů stráže bezpečností u státních úřadů zřízeným kromě požitků příslušejících státním zaměstnancům stejné skupiny ještě zvláštní přídavek strážní, započítatelný do pensijní základny, který byl vládním nařízením ze dne 5. října 1922, čís. 295 sb. z. a n. (§ 56) vyměřen členům sboru uniformované stráže bezpečnosti ročně 1800 Kč. Tento strážní přídavek nebyl však ani tímto zákonem ani pozdějšími zákonnými předpisy rozšířen na strážníky v obecních službách a mohlo se jim tohoto přídavku dostati jen platným usnesením příslušné samosprávné korporace. Žalobce odvozuje nárok na strážní přídavek z doslovu služebního dekretu ze dne 22. června 1920, avšak neprávem. Byloť tímto dekretem přiznáno žalobci usnesením městského zastupitelstva v H. služné podle zákona ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. а n., upravujícího služební požitky státních zaměstnanců, v němž však nebyl strážní přídavek ustanoven. V té době nebyly ještě služební poměry členů sboru státní stráže bezpečnosti vůbec zákonně upraveny a stalo se tak teprve zvláštním zákonem čís. 230 z roku 1922, poněvadž služební pragmatiky platné pro státní zaměstnance nebylo lze bezvýhradně použíti na státní stráž bezpečnosti pro její zvláštní organisaci a povahu služebních výkonů (srv. zprávu výboru sociálně-politického posl. sněm. tisk. 3752 z roku 1922 a zprávu ústavně-právního, sociálně-politického a rozpočtového výboru senátu tisk. 1442 z roku 1922). Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona (tisk. 3723 posl. sněm. z roku 1922) lze seznati, že strážní přídavek byl členům státní stráže bezpečnosti přiznán za to, že dříve se jim dostávalo t. zv. paušalovaného stravného, jež bylo opatřením pouze provisorním. Byl tedy tento příplatek na paušalovaném stravném poskytován výhradně jen členům státní stráže bezpečnosti kromě požitků, plynoucích ze zákona ze dne 7. října 1919 čís. 541 sb. z. a n. a to vzhledem ku zvláštní povaze a obtížnosti služby státní stráže bezpečnosti. Byl-li však žalobce usnesením zastupitelstva žalované obce ze dne 13. června 1920 zařaděn do kategorie zřízenců podle zákona čís. 541 z roku 1919 a podle něho byly mu služební požitky upraveny a v dekretu ze dne 22. června 1920 bylo mu jen zaručeno, že i v budoucnosti se mu upraví platové poměry podle státních zaměstnanců, neplyne ani z usnesení ani z doslovu dekretu nikterak jeho právní nárok na mimořádný příplatek, jejž v té době měla státní stráž bezpečnosti, když takový přídavek nebyl mu zvláště vůlí městského zastupitelstva přiznán, a mylným jest názor dovolatelův, že prý již v dekretu ze dne 23. července 1920 byl založen též jeho nárok na tento zcela zvláštní přídavek tím, že byl zařaděn do kategorie státních zaměstnanců.
Civilní rozhodnutí X. 5 Také prvý soud mylně usuzuje ze žalobcova dekretu, že byla mu jím zajištěná při služebních požitcích úplná rovnost se státní stráží bezpečnosti, a dovolává se neprávem pro svůj názor ustanovení § 148 platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. Ustanovením § 148 druhý odstavec platového zákona byly sice ponechány v platnosti t. zv. strážní přídavky, ale jen příslušníkům státní stráže bezpečnosti podle vládního nařízení ze dne 5. října 1922, čís. 295 sb. z. а n., nebyla však výhoda tato rozšířena též na strážníky samosprávných korporací.
Nesejde na tom, jaké služební úkony žalobce koná žalované obci a jsou-li rovnocenné s výkony státní stráže bezpečnosti nebo četnictva, poněvadž ze zákona čís. 230/1922 neplyne jeho nárok na strážní přídavek, jejž mají členové státní stráže bezpečnosti, a žalobce neprokázal, že mu žalovaná obec takový zvláštní přídavek přiznala, neboť jen projevená vůle samosprávné korporace mohla by založiti jeho právní nárok na požadovaný strážní přídavek, tato vůle však ani z doslovu dekretu nevyplývá.

Citace:

č. 8166. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 944-944.