Čís. 4266

Předpisu §u 146 c. ř. s. nelze použíti, jde-li o lhůty, jež podmiňují vznik nároku (na př. § 4 (1) opatření ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n.).
Oznámení dle §u 4 (1) opatření čís. sb. 586/20 musí se státi v měsíci listopadu roku, předcházejícího bezprostředně tomu roku, pro nějž jako pro první se zvýšení žádá. Nejde o věc rozsouzenou, byl-li návrh zamítnut v jednom z předchozích let proto, že byl pachtýři pozdě ohlášen.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, R II 335/24.) Co do předchozího děje poukazuje se na rozhodnutí, uveřejněné ve sbírce pod čís. 3724. Soud prvé stolice zvýšil po té přirážku o 60 Kč 60 h za hektar pronajaté půdy, kromě půdy v nuceném nájmu. Rekursní soud nevyhověl rekursu pachtýřů, k rekursu propachtovatele zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl o návrhu propachtovatele. Důvody: Stížnost pachtýřů není opodstatněna. Ačkoliv v nesporném řízení není ustanovení, obdobného §u 511 c. ř. s., jest přece nižší stolice vázána rozhodnutím nejvyššího soudu a právním názorem v rozhodnutí tom vysloveným, poněvadž by jinak podání stížností pro osobu, k jejímuž zakročení usnesení nižší stolice bylo zrušeno, bylo ilusorním a rozhodnutí nejvyššího soudu bezúčelným. Ostatně není v nesporném řízení ustanovení, že by nižší stolice nebyla vázána právním názorem nejvyššího soudu. Příčilo by se také všem právním zásadám, by nižší stolice mohla dokonce právní názor nejvyššího soudu prohlásiti za nesprávný. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí prohlásil, že propachtovatel ztratil nárok na úpravu pachtovného jen pro rok 1921, nikoliv však pro následující leta a vyslovil právní názor, že dle úmyslu zákonodárce lhůta do 30. listopadu 1920 neplatí pro takové případy, když propachtovatel již pro rok 1921 neb i pro více nejbližších let pachtovné zvýšiti nemohl nebo nechtěl. Tímto právním názorem jsou nižší stolice vázány a nemohou od něho z důvodů shora uvedených za žádných okolností upustiti. Není tedy správné tvrzení stěžovatelů, že rozhodnutím nejvyššího soudu žádost propachtovatele o úpravu pachtovného nejen pro rok 1921, nýbrž i pro všechna následující léta právoplatně a konečně zamítnuta byla a že se tedy též ohledně návrhu propachtovatele na zvýšení pachtovného za rok 1924 až do skončení pachtovní doby jedná o věc rozsouzenou. Stížnosti propachtovatele bylo vyhověno, ježto řízení v první stolici zůstalo neúplným v tom směru, že první soudce se nezabýval s vedlejšími plněními, ku kterým propachtovatel dle pachtovní smlouvy je zaváván.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu pachtýřů.
Důvody:
Odkazujíc na vývody zdejšího zrušovacího usnesení ze dne 15. dubna 1924 R II 134/24-1 sb. n. s. čís. 3724 dodává se vzhledem k vývodům dovolacího rekursu ještě toto: Zákony dlužno vykládati, aby zákonodárcova myšlenka došla splnění a byla tedy, kdekoli se jeví nedomyšlena, propracována v jeho duchu. Jest to docela jiná věc, běží-li lhůta od doručení úředního vyřízení neb od vydání zákona. V onom případě může se doručení státi jen k rukám osoby, jíž vyřízení jest určeno, neb osoby, již zákon k přijetí vyřízení za osobu tu opravňuje, v poslední řadě tedy k rukám zřízeného opatrovníka (§ 276 obč. zák.), takže jest tu vždy někdo, kdo po rozumu zákona o zájmy účastníka starati se má. Běží-li však lhůta, jako zde, od vyhlášení zákona, t. j. od 30. října do 30. listopadu 1920 (§ 19 Opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n.), jest velmi snadno možno, že účastník i přes předpis §u 2 obč. zák., že neznalost zákona neomlouvá, beze své viny o zákoně a tudíž o lhůtě se nedozví, na př. když jest toho času v cizině nebo je nemocen tak, že jest k hájení svých zájmů vůbec nezpůsobilým, a pod. Nebylo zajisté úmyslem zákonodárce, aby takový propachtovatel ztrácel naprosto a pro všecka léta nárok, ale nebylo zároveň učiněno opatření, jak takové nezaviněné promeškání má býti v jeho prospěch napraveno. Jest tu sice předpis §u 6, že v řízení k úpravě pachtovného platí zásady řízení nesporného, a jakkoli při tomto předpisu měl zákonodárce na mysli způsob řízení nesporného na rozdíl od řízení sporného a nedal jej snad proto, že by byl myslil na navrácení v předešlý stav, přece jest v něm sám sebou zahrnut i odkaz na toto navrácení, tedy na § 17 nesp. říz. a tím na § 146 a násl. c. ř. s., avšak právní prostředek uvedení v předešlý stav jest dán právě podle těchto předpisů jen pro zmeškání procesní (§ 146 c. ř. s.), v řízení nesporném tedy správně řečeno soudního úkonu, kde zmeškání má jen ten následek, že strana je vyloučena s tímto úkonem (§ 146 c. ř. s.), ale nikterak ještě neztrácí nárok sám, ale nikoli není dán pro zmeškání úkonů soudních, jichž opominutím nárok sám pomíjí, tak na př. není dán pro zmeškání lhůty k žalobám, na př. žaloby ze správy dle §u 933 obč. zák., nebo v případě §§ 967, 1097, 1111 obč. zák. a j., a není dán pro zmeškání úkonů mimosoudních, jež jsou podmínkou vzniku nároku, na př. v případě §u 1290 nebo 970 b) obč. zák. a j. v. Zde však se jedná vůbec o úkon mimosoudní, jehož opomenutím mimo to pomíjí nárok sám, jak § 4 (1) výslovně praví a spadá tedy tak jako všecky shora uvedené případy pod zákaz restituce, daný v §u 1450 obč. zák. Již z toho jde, že předpis §u 4 (1) musí vykládán býti liberálně, protože jistě nelze se o zákonodárci domnívati, že chtěl účastníku křivditi tak, že by ho nechal nésti i zmeškání nezaviněné, pro které, kdyby šlo o úkon soudního řízení, příslušelo by mu právo na restituci, i bylo ho proto vyložiti tak, jak se v citovaném zrušovacím usnesení stalo, a lze k tomu poukázati na obdobu zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. а n., o obnově drobných zemědělských pachtů v jeho poměru k novele ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. V zákoně totiž v §u 1 stanoveno, že pachty, končící v druhé polovici roku 1921, obnovují se na další tři pachtovní roky — tedy až do druhé polovice r. 1924, — i nastala ihned otázka, zdali pachty, končící později, tedy buď až v roce 1922 nebo 1923 se také až do roku 1924 obnovují, neboť není na jevě příčiny, proč by i ony stejného dobrodiní účastny býti neměly. Že to zákon tak nestanovil, bylo pouhé nedopatření, nedomyšlení zákonodárné myšlenky. A skutečně jakmile se to postřehlo, bylo to citovanou novelou (§ 1) i na tyto pachty rozšířeno, ale toto zákonné rozšíření není v podstatě nic jiného, než domyšlení původního zákona, jeho zákonný výklad (§ 8 obč. zák.). A tak i v našem případě byl by zákonodárce, kdyby si byl otázku uvědomil, ustanovení §u 4 (1) v ten rozum upravil, že oznámení propachtovatelovo pachtýři musí se státi v době od 30. října do 30. listopadu či lépe v měsíci listopadu roku, předcházejícího bezprostředně tomu roku, pro nějž jako pro první se zvýšení žádá. Věci rozsouzené zde není přes to, že zdejším rozhodnutím ze dne 6. listopadu 1923, R I 381/23, byl návrh propachtovatelův založený na oznámení ze dne 29. listopadu 1920, které pachtýřům doručeno bylo teprv dne 2. prosince 1920, zamítnut, neboť to se týkalo právě jen tohoto oznámení ze dne . listopadu 1920, ale nikoli oznámení budoucího, které dle hořejších vývodů a vývodů zdejšího zrušovacího rozhodnutí propachtovateli v nastalém příštím termínu volno bylo a jež on také skutečné učinil a o než nyní se jedná, tedy jen prvního termínu, jehož promeškáním nastala sice ztráta nároku, ale jen pro rok 1921. Že tomu skutečné tak, dotvrzuje samo ono rozhodnutí, jež dle stěžovatelů zakládá prý věc rozsouzenou, neboť se v něm výslovně praví, že dopis propachtovatele ze dne 29. listopadu 1920, doručený pachtýřům až po 30. listopadu 1920, nemohl býti předmětem soudního řízení, což je dle smyslu rozhodnutí základní a jediný důvod zamítnutí návrhu, neboť se tam praví, že na základě dopisu toho nemohla býti provedena úprava pachtovného a musí tudíž návrh, o tento dopis se opírající, býti zamítnut. Byl tu sice ještě jeden dopis, ale i na tento dopis »nemohlo býti řízení o úpravu pachtovného zavedeno«, ovšem z jiných zase důvodů, o něž zde nejde. Nešlo tudíž o oduznání (zamítnutí) nároku, nýbrž zamítnut byl jen, jak výrok rozhodnutí výslovně praví, návrh a to jen proto, jak z důvodů jde, že se opíral o uvedený dopis. Nebyl-li tedy zamítnut nárok, tak opírá-li se nyní návrh propachtovatelův o jiný dopis, jenž je dle hořejších vývodů dodán v termínu některém následujícím v čas, není závady, aby se o něm řízení nezavedlo a dle práva neuznalo. Že v rozhodnutí zrušovacím ze dne 15. dubna 1924, R II 132/24 nebylo přehlédnuto, že propachtovatel v prvé žádosti žádal úpravu pro všechna pachtovní leta, plyne jasně z důvodů, kde se vícekrát praví, že propachtovatel žádal úpravu »již« pro rok 1921 a mluví se vícekráte o roce 1921 a zbývajících či následujících pachtovních letech: ale okolnost ta nebyla rozhodná, když zamítnuta jen žádost, opírající se o určitý dopis.

Citace:

č. 4266. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 437-440.